Skutečné případy rady Vacátka: Střelec z hotelu Balkán aneb Albánská krevní msta
V následujícím příběhu jako by do Prahy nahlédly divoké balkánské dějiny. Vše začalo v říjnu 1927, kdy byl v kavárně na Václavském náměstí zavražděn králův švagr a druhý nejmocnější muž Albánie Cena Beg Kryeziu. Tou chvílí se začal odvíjet neobvyklý řetěz násilí, na jehož konci stála řada zmařených životů.
Byl pátek 14. října 1927 několik minut před desátou večer, když se jedenatřicetiletý Cena Beg Kryeziu, albánský vyslanec pro Československo, Rakousko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a zároveň největší rival prezidenta Ahmeta Zogua, zvedl od svého stolu v kavárně Passage na Václavském náměstí, kam si chodil každý večer číst noviny. Nyní dopil černou kávu a několika kroky přešel k šatně, aby si vyzvedl kabát a vystoupal několik pater do svého pokoje v hotelu Ambassador.
V tu chvíli se od malého stolku u dveří zvedne jiný, nápadně malý muž a kráčí několik metrů za vyslancem. Vše se odehraje během sekund. Cena Beg Kryeziu podá šatnářce lístek a natáhne ruku pro kabát, který mu podává. V tu chvíli mladík přistoupí těsně za vyslance a z kapsy svého kabátu, jejž si – a bylo to nápadné – nechal v kavárně na sobě, vytáhne malý bubínkový revolver pečlivě omotaný šátkem. Přiloží ho k tělu muže před sebou a dvakrát v rychlém sledu zmáčkne spoušť.
Živá hudba v kavárně hraje právě divoké shimmy, přesto výstřely prorazí příkrov hudby a hovor kavárenských hostů. Někteří se jenom postaví, protože nechápou, co se děje, a někteří, ti nejduchapřítomnější, se rozběhnou k místu, kde výstřely před malým okamžikem tak hlasitě třeskly.
Naskytne se jim zvláštní pohled.
Pod pultem, na který šatnářka pokládá obvykle svršky, leží mrtvý muž. Nad ním stojí mladík, jejž posléze noviny označí za „útlé, až nepatrné postavy“, s revolverem v ruce. Ani v nejmenším se nepokouší utéct, ačkoli času měl ve zmatku, který nastal po výstřelech, více než dost. Když ho obklopí hosté kavárny, podá docela klidně revolver vrchnímu číšníkovi a francouzsky tak, aby to všichni slyšeli, prohlásí: „Je suis venu pour le tuer.“ – Přišel jsem, abych ho zabil.
Talentovaný student
Zavražděný vyslanec Cena Beg Kryeziu byl prominent, o tom nebylo pochyb. V roce 1922 se oženil s Nafijé, sestrou albánského prezidenta – zanedlouho již krále – Ahmeta Zogua. Sama Nafijé bude nosit titul princezny. Jejich syn Tati albánského prince.
Pro pražské vyšetřovatele je to přesto vražda jako každá jiná. Pachatele mají v rukou – nyní potřebují zjistit jeho jméno, bydliště, rodinné poměry, a zejména jeho motivy i to, zda měl na místě činu či vůbec v Československu komplice. Ještě v noci tak zahájí na bezpečnostním oddělení v Bartolomějské ulici výslech, po němž mohou oznámit alespoň základní fakta.
Tedy…
Vrah narozený v roce 1904 se jmenuje Algiviadh Bebi a je studentem šestého ročníku italského lycea v Římě. Mluví albánsky, italsky, francouzsky a částečně také srbsky. Je černovlasý, malé postavy, inteligentní. Hranice Československé republiky překročil 10. října 1927 z Rakouska (přijel přes Vídeň) a ubytoval se v hotelu Balkán na Smíchově (ulice Svornosti 812/28).
Na vyslance Cenu Bega čekal v kavárně, jež se nacházela v prvním patře hotelu Ambassador, tři dny. Pozoroval jeho zvyky. Podle svědectví personálu četl také italské deníky, za jejichž stránkami byl – pro svou nepatrnou výšku – sotva vidět.
Atentát na albánského diplomata a politika spáchal prý proto, že se pražský vyslanec Cena Beg Kryeziu pokoušel zaprodat jeho zemi – Albánii – Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od 3. října 1929 ponese název Království Jugoslávie). Vše další, opakoval mladík, vypoví až před soudem…
Takové případy neměli vyšetřovatelé rádi. „Je to politika, a ne kriminální práce. Nestojí za nic,“ muselo napadnout detektivy.
Tajný výbor hlasuje…
Do přeplněné soudní síně ve Spálené ulici dorazí novináři z několika evropských zemí, zejména z Itálie a Království SHS. Zasednou zde i zástupci rodiny Kryeziů, v jejímž čele teď stojí bratr zavražděného vyslance – Gani Beg Kryeziu. Jednání soudu se chystá sledovat s dlouholetým sluhou zavražděného bratra Zyou Huseinem Vuciternou, jenž přešel do jeho služeb po smrti svého pána. Mezi Albánci není takové „vlastnictví duší“ ničím zvláštním. Alespoň v té době ne…
Všichni návštěvníci soudu jsou u vchodu do jednací síně pečlivě prohledáni. Všichni až na zástupce rodiny Kryeziů, kteří mají zajištěné zvláštní vstupenky pražskou zastupitelskou misí Albánie a československým ministerstvem zahraničí.
Proces začíná ověřováním formálních náležitostí – ačkoli se Algiviadh Bebi naučil během ročního věznění poměrně dobře česky, bude mu jednání tlumočeno do italštiny, dále se zdlouhavě řeší datum mladíkova narození (pokud by byl ve chvíli spáchání činu mladší dvaceti let, čekal by ho mírnější trest).
Národnost: albánská.
Náboženství: pravoslavné.
Otec: učitel, zemřel během první světové války.
A pak již dojde na dlouho očekávané objasnění motivu vražedného činu. Algiviadh Bebi se ujímá slova a vysvětluje, že atentát spáchal na rozkaz tajného politického výboru Conaré, jenž má buňky v Bělehradě, Římě, ve Vídni, v italském Brindisi a Budapešti a jehož hlavou je někdejší albánský premiér a Zoguův soupeř Hasan Prishtina.
„Co znamená slovo Conaré?“ ptá se předseda soudu JUDr. Bouček.
„To je francouzsky – Comitée National Révolutionnaire,“ odpovídá Algiviadh Bebi.
„Proč jste tedy během vyšetřování tvrdil, že bylo vše jen vaším dílem, a o výboru jste se vůbec nezmínil?“
„Nebyla pro to vhodná doba. Musel jsem zatajit existenci výboru, abych nepřivedl na jeho stopu policii a uchránil ho stíhání,“ vykládá nyní Bebi s tím, že na rozkaz výboru opustil lyceum v Římě a odjel do Bělehradu. Tam se konala tajná schůze, na níž se rozhodovalo, zda má být Cena Beg Kryeziu zavražděn. On sám byl proti. Hlasovalo se tedy znovu, ale se stejným výsledkem. Smrt. „Dostal jsem příkaz Cenu Bega zabít. Přísahal jsem. Musel jsem poslechnout. Kdybych neposlechl, byl bych členy výboru sám zabit,“ vysvětluje nyní Algiviadh Bebi.
Po této šokující výpovědi vyhlašuje předseda soudu JUDr. Bouček pětiminutovou přestávku. Je právě jedenáct hodin a deset minut…
Vražda v soudní síni
Následující události vylíčí druhý den pražský deník Expres takto: „Všichni odcházeli, když se náhle prodral mezi stolem obhájců a lavicí novinářů asi třicetiletý muž vyšší postavy, většího, hnědého kníru a přiskočil k Bebimu s napřaženým revolverem. Nejprve namířil na dozorce Fantu z takové blízkosti, že tento nemohl použít obušku, sehnul se a útočníka odstrčil. V tom okamžiku třeskla rána. Útočník střelil z bezprostřední blízkosti Bebiho do pravého spánku. Bebi klesl jako podťat. Hlavou směrem k lavicím porotců.“
Tím ale vše neskončilo. „Pachatel, jehož vzezření a pohyby v té chvíli byly zběsilé, poskokem sehnul se k němu a z bezprostřední blízkosti vystřelil další rány, jež následovaly tak rychle za sebou, že při špatné akustice porotní síně a vzrušení, které zavládlo, nebylo je možno počítat,“ pokračuje Expres ve své reportáži. „Proti proudu prchajících novinářů prodral se vrchní dozorce Zelenka, přiskočil k útočníkovi zezadu a udeřil jej do ohbí pravice tak prudce, že mu vyrazil zbraň. Poté se ho spolu s dalšími dozorci a strážníky zmocnil a odvedl jej kvapně do místností vyhrazených pro porotce.“
Útočník, který Algiviadha Bebiho zastřelil, či lépe uprostřed soudní síně popravil, je vzápětí identifikován. Je jím osmadvacetiletý kosovský Albánec Zya Husein Vuciterna. Sluha, jenž po smrti svého pána přešel do služeb jeho bratra Ganiho Bega Kryeziua. Nyní je s ním ubytován v hotelu Ambassador na Václavském náměstí. Ve stejném hotelu, v němž bydlel do své smrti Cena Beg Kryeziu. Ve stejném hotelu, v němž došlo k první vraždě…
„Je to kostnatý muž, vysoké, typicky albánské postavy. Mluví albánsky s příměsí srbštiny, neboť pochází ze srbského území,“ hlásí Expres.
Ihned po vraždě, kterou spáchal, je Zya Vuciterna převezen na Bezpečnostní oddělení pražské policie, kde se jeho výslechu ujímá vrchní policejní rada Josef Vaňásek. Spolu s Vuciternou – jakkoli naoko dobrovolně – přijíždí do Bartolomějské ulice sluhův zaměstnavatel. Také na něj je vzápětí uvalena vazba. Jen málokdo totiž věří, že by negramotný sluha, jenž, jak se záhy ukáže, nerozeznává hodiny a neorientuje se v kalendáři, spáchal atentát čistě o své vůli a z vlastního rozhodnutí.
Výslechy obou mužů probíhají paralelně celou noc. Zya Husein Vuciterna prohlašuje, že zločin v žádném případě neplánoval a od nikoho úkol zabít Bebiho nedostal, zejména pak ne od svého nynějšího pána. Ale natolik ho rozrušilo, když viděl, jak arogantně a výsměšně se Algiviadh Bebi před soudem chová, v jakém klidu sedí na své lavici, nohu přes nohu a usmívá se, že se neudržel, vstal z lavice, protlačil se davem a vraha svého někdejšího pána zastřelil.
Bylo tedy jen náhodou, že měl u sebe zbraň?
Zbraň nosí stále s sebou. V Albánii je to normální, líčil nyní Vuciterna. Opatřil si ji před třemi lety v Tiraně, když ji vyměnil s neznámým sedlákem za svůj starý revolver.
Také Gani Beg Kryeziu odmítl, že by poslal sluhu vraždit. Naopak, okázale hovořil o tom, jak je zklamaný, že je obžalovaný student Bebi mrtev, protože doufal, že během procesu vyjde najevo, kdo přesně za atentátem na bratra stojí. O svém sluhovi dále prohlásil, že trpí malárií a mívá temné chvíle, v nichž je nepříčetný. O tom, že má Vuciterna v soudní síni revolver, nevěděl.
Krevní msta
Nakolik pražští kriminalisté výpovědi obou mužů věřili, dnes již nezjistíme. Lze o tom vážně pochybovat, protože vysvětlení zločinu se – při fanaticky vazalském vztahu negramotného sluhy k jeho pánovi – přímo nabízelo. Krevní msta.
Také revolver, z něhož Vuciterna střílel, nevypadal na kus, jejž si lze obstarat primitivní směnou od albánského sedláka. Podle odborníků šlo o úplně novou zbraň nejmodernějšího typu, která je schopná zabít na 200 kroků. Na krátkou vzdálenost, z níž Vuciterna vraždil, byly její účinky fatální.
Nedozvíme se také, jakým politickým tlakům a intervencím museli vyšetřovatelé ve dnech po zatčení obou mužů čelit. Zejména s ohledem na fakt, že Království SHS, jehož zájmy Gani Beg Kryeziu (podobně jako jeho zavražděný bratr) v albánské politice hájil, byla vedle Rumunska nejbližším československým spojencem v tzv. Malé dohodě.
Jisté je tak pouze to, že Ganiho Bega Kryeziua brzy propustili a vyšetřování jeho sluhy se přeneslo na psychiatrii.
Závěry lékařů zněly jednoznačně.
Lidové noviny uveřejňují 26. února 1929 senzační novinu: Vyšetřování proti Zyovi Vuciternovi bylo po dobrozdání lékařů zastaveno!
K podrobnostem pak deník uvádí: „Vyšetřování trvalo skoro dva měsíce. Bylo zjištěno, že Zya Vuciterna nenavštěvoval nikdy školy, že je negramotný a naprosto nevzdělaný. Jediné, co dobře zná, je korán, pokud se čte a vykládá v mešitách. Tyto poznatky utkvěly v jeho mysli tak pevně, že o něm lze říci, že je ortodoxní muslim. Jinak je dobře vychovaný sluha, a to i podle evropských měřítek. Členům vyšetřující komise, která jej navštěvovala ve vězení, pomáhal ochotně do kabátů, a to nejprve nejstaršímu a postupně mladším. Když mu byla nabídnuta cigareta, litoval, že jako vězeň nemá sirek, aby zapálil ostatním. I jinak budil dojem dobře vychovaného, ochotného, ba i dobrosrdečného člověka.“
Zpráva soudních znalců po vylíčení úslužné, až devótní povahy obviněného pokračuje: „Úplně se změnil, když přišla řeč na jeho někdejšího pána Cenu Bega. Jeho zrak stal se strnulým a zorné pole se zmenšilo tak, že Zya Vuciterna viděl jen to, co bylo těsně před jeho obličejem. Jeho kůže ve tváři se stala necitelnou a sliznice nosní nereagovala – ač jindy naprosto normální – ani na silné bodání jehlou. V tomto stavu ani menší rány na sliznici nosní nekrvácely. Schopnost slyšet byla po chvíli hovoru o Cenovi Begovi zmenšena na minimum a Zya Vuciterna nebyl s to logicky myslit. I jiné objektivně zjistitelné nervové reakce byly v té chvíli patologické.“
Závěr?
„Takový stav přesně odpovídá zjištěním učiněným svědky, kteří viděli Vuciternu po vraždě. I tehdy byl po dvě hodiny jako šílený a vzpamatoval se teprve, když vypil množství studené vody.“
Podle lékařů tak spáchal Vuciterna vraždu ve stavu přechodného pominutí smyslů a za svůj čin není zodpovědný. Ještě v neděli 24. února 1929 byl proto převezen policií na maďarskou hranici, odtud pokračoval s policejní eskortou do Bělehradu. Zdálo se, že Československo se problému Vuciterna nadobro zbavilo. Netrvalo však dlouho a jeho jméno se znovu objevilo na stránkách tisku. Šlo přitom o vpravdě děsivé okolnosti, které pražské události ještě víc zamlžily.
Masakr ve vlaku
Jestliže až na hranici Království Srbů, Chorvatů a Slovinců putoval Zya Husein Vuciterna s ozbrojeným doprovodem, odtud až do Bělehradu mu dělali společnost pouze jihoslovanští novináři. Vuciterna znovu a znovu popisoval pražské události, jež líčil (jakkoli nadále tvrdil, že si okamžik vraždy nepamatuje) jako akt spravedlivé pomsty. Média Království SHS mu ochotně naslouchala – už proto, že zabil muže, jehož cílem bylo odtržení Kosova a příklon Albánie k Itálii, hlavnímu soupeři království v regionu.
Z Bělehradu pokračoval Zya Vuciterna do Skopje, kde strávil několik dní. V sobotu 2. března 1929 nasedl do vlaku, který z Bělehradu pokračoval přes Skopji do kosovské Mitrovice.
Další události popsali svědci z řad cestujících následovně: Muž identifikovaný posléze jako Zya Husein Vuciterna nastoupil ve Skopji. Po celou dobu se choval klidně, ostatním cestujícím nebylo nic nápadné. Platilo to až do stanice Generál Janković (dnes Elez Han) na makedonsko-kosovských hranicích. Poté, co vlak opustil nádraží a začal se přibližovat městu Kačanik, vyskočil náhle Vuciterna ze svého místa, vytáhl z kapsy revolver a spustil doslova šílenou střelbu do všech stran. Jak se později ukáže, vypálil v rychlém sledu sedm ran.
První zasáhne smrtelně inspektora Zavisiće, v té době významného představitele bělehradské ústřední vlády, jenž míří na inspekční cestu do Kosova. Dále Vuciterna usmrtí dva civilisty a vážně zraní trojici vojáků. Jedna kulka uvízne ve stěně vagónu. Když střelce přemohou ostatní cestující, prohlásí: „Nyní mne můžete klidně zabít!“
Hlavní otázka vyšetřování zněla: Šlo o náhodný čin šíleného střelce, nebo promyšlený atentát na inspektora Zavisiće, maskovaný vraždou dalších cestujících? Či dokonce průnik obojího, když duševně chorým Vuciternou někdo manipuloval?
Sluhův zaměstnavatel Gani Beg Kryeziu – podobně jako v Praze – odmítne, že by měl se střelbou ve vlaku cokoliv společného. A to navzdory faktu, že Vuciterna směřoval na jeho panství v Kosovu. Sám Vuciterna pak zmateně vypovídá o Albánci, jenž se ho chystal ve vlaku zavraždit.
„Nepřežiješ Kačanik!“ opakoval mu prý jméno kosovské stanice, do níž souprava právě směřovala. Zbraň objevil v kapse, když do ní instinktivně sáhl. Jak se tam dostala, neví. Na samotné krveprolití si tak jako v Praze nepamatuje. Kdo byly jeho oběti, zejména pak inspektor Zavisić, netuší.
Vše nyní záleželo na lékařích v bělehradském ústavu pro choromyslné, kam byl Zya Vuciterna dopraven. Ti však již začátkem července 1929 hlásí, že Vuciterna upadl do stavu naprosté apatie, v níž nereaguje na jakékoliv podněty, a fakticky umírá.
Soud začal v Bělehradě o rok později – 25. června 1930. Vuciterna tedy stále žil, avšak hned první den procesu je na základě dobrozdání pražských a bělehradských lékařů označen za duševně chorého a doživotně umístěn v psychiatrické léčebně.
Co říci závěrem?
Algiviadh Bebi a Zya Vuciterna. Jakkoli stál každý na opačné straně a nepochybně byli oba rozdílné inteligence a rozhledu, jedno je spojovalo. Stali se pouhou obětí. Vraždící obětí, nástrojem v rukou nevyzpytatelných vládců balkánského světa. „Takovéhle případy nestojí za nic,“ říkal si určitě vrchní policejní rada Josef Vaňásek.
