Pád Saigonu před 45 lety ukončil vietnamskou válku
Třicátého dubna 1975 vjel střední tank sovětské výroby T-54 ve službách Vietnamské lidové armády do brány prezidentského paláce v Saigonu. Jelikož většina vojáků Armády Vietnamské republiky dala přednost rabování před jeho obranou, dobytí metropole se obešlo bez většího krveprolití.
Potvrdilo se tak varování odborníků upozorňujících, že vycouvání Spojených států z doma i ve světě krajně nepopulárního konfliktu po podepsání Dohody o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu v lednu 1973 ponechá sice zkorumpovaný, ale proamerický a ostře antikomunistický režim Vietnamské republiky napospas komunistům. Že o nějakém dodržování příměří nemohlo být ani řeči, svědčí oficiální údaje Saigonu, podle nichž od jeho uzavření do 12. dubna 1975 činila bojová úmrtí (padlí a zemřelí na zranění utrpěná v boji) Viet Congu a Vietnamské lidové armády 136 971 osob.
Američané a Vietnamci bilancují
Vietnamskou válkou prošlo 2 644 000 amerických, 372 853 jihokorejských, 47 424 australských a 3890 novozélandských vojáků. V amerických jednotkách sloužilo také přes 3000 (podle jiného odhadu dokonce 12 000) Kanaďanů, z nichž 56 padlo (podle alternativního zdroje jich 126 zemřelo). Kolosální ztráty přinutily VDR angažovat v konfliktu tři milióny vlastních vojáků, řadami Viet Congu jich prošel téměř milión, z toho 200 000 žen.
Ačkoli USA z vojenského hlediska během války fakticky neprohrály jedinou bitvu, zaznamenaly v jejích důsledcích ostudnou politicko-diplomatickou porážku a Vietnam se pro ně stal nadlouho noční můrou, kterou si pouze částečně vyléčily za Ronalda Reagana vpádem na Grenadu, jenž je ovšem vyšel nesrovnatelně levněji nežli vleklá vietnamská válka, jež byla jednou z nejdelších a čtvrtou nejkrvavější v jejich dějinách – po občanské, druhé a první světové. Američané jednak díky obrovské palebné převaze a masívnímu nasazení moderní techniky sice způsobili protivníkovi mnohem větší ztráty, než sami utrpěli, konečnému vítězství nepřítele však přesto nezabránili. V průběhu let se údaje o amerických ztrátách měnily tak, jak docházelo k objasnění osudu nezvěstných, potvrzení úmrtí v zajetí apod. Výsledný počet jejich mrtvých se tudíž podle informací z různých let může rozcházet o desítky, určitě však nejde o záměrné falšování.
V průběhu vietnamské války, trvající pro USA oficiálně od 4. srpna 1964 do 27. ledna 1973, sloužilo v ozbrojených silách USA celkem 8 752 000 osob. Vyžádala si životy 58 193 amerických vojáků (38 209 v armádě, 14 838 ve sboru námořní pěchoty, pro nějž se stala po druhé světové válce dokonce druhou nejkrvavější, 2584 v letectvu, 2555 v námořnictvu a sedm u pobřežní stráže) a 303 695 utrpělo zranění (údaje pocházejí z roku 2004). Z toho bojová úmrtí činila 47 393 a nebojová 10 800. Podle počtu bojových úmrtí největší oběti ze všech států Unie přinesla Kalifornie – 4547. Pro Američany i pro Vietnamskou lidovou armádu a Viet Cong se nejkrvavějšími staly roky 1968 a 1969. Bojová úmrtí v ozbrojených silách USA zahrnovala mj. čtyři generálmajory, tři brigádní generály a 160 plukovníků.
Podle saigonských a amerických zdrojů ztratily ozbrojené síly Vietnamské republiky 196 863 padlé a 502 383 raněné. Po připočtení nebojových úmrtí vzrostl tento počet na 220 357 a se zahrnutím ztrát utrpěných po podepsání Dohody o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu na 254 257 mrtvých a 783 602 raněné.
Podíl „svobodného světa“
Po boku USA bojovali vojáci pěti zemí, jež Američané souhrnně nazývali „svobodný svět“. Austrálie tu ztratila 3372 osob, z toho 426 padlých, Filipíny devět (sedm padlých), Korejská republika 16 335 (5099), Nový Zéland 267 (55) a Thajsko 1709 (351), celkem tedy 21 692 (5938 padlých). To nejsou ani zdaleka zanedbatelná čísla.
O kolik lidí přišel nepřítel?
Stanovit přesný počet obětí na straně Vietnamské demokratické republiky a Viet Congu je dodnes nemožné. Podle úředních amerických a jihovietnamských údajů dosáhla bojová úmrtí Vietnamské lidové armády a Viet Congu v letech 1961–1975 1 027 085, což některé autority kritizovaly s tím, že je do tohoto čísla zahrnuto velké množství civilistů, a snižovaly počet bojových úmrtí na 731 000. (Číselné údaje obsažené v tomto článku pocházejí z knihy Micheala Clodfeltera Vietnam ve vojenské statistice.)
Teprve 3. dubna 1995, tedy bezmála dvacet let po skončení války, zveřejnila Vietnamská tisková agentura (VNA) s odvoláním na ministerstvo práce, sociálních věcí a pro válečné invalidy poprvé dosud přísně střežené cifry. Podle nich ztratily komunistické síly v jedenadvacet let trvajícím konfliktu 1,1 miliónu vojáků (což kupodivu vcelku odpovídá americkému „počítání těl“ – body count –, ve své době tolik kritizovanému) a 600 000 raněných (na první pohled bije do očí, že počet mrtvých téměř dvojnásobně převyšuje počet raněných, přestože tomu bývá zpravidla naopak; desítky tisíc životů totiž skosila cholera a jiné nemoci). V obou republikách rozděleného Vietnamu zahynuly dva milióny civilistů a zhruba stejný počet utrpěl zranění. V důsledku rozprašování americké chemikálie Agent Orange se 50 000 dětí narodilo zdeformovaných. Armádní generál Vo Nguyen Giap, dlouholetý ministr obrany VDR a poté VSR, připouštěl 330 000 nezvěstných na straně Vietnamské lidové armády a Viet Congu. Jejich osudem se bohužel nikdo tak zevrubně jako pohřešovanými Američany nezabýval.
Od 11. července 1965 do 31. prosince 1974 se podle statistické studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydané v Moskvě roku 2001, vietnamské války zúčastnilo 6359 generálů a důstojníků sovětských ozbrojených sil. Rozhodující měrou se podíleli na vybudování velmi silné protivzdušné obrany, zaškolovali vietnamské obsluhy protiletadlových raketových kompletů a kanónů, cvičili stíhací piloty. Zahynulo patnáct důstojníků a jeden vojín.
Se svou „troškou do mlýna“ přispěchala rovněž Čínská lidová republika. Z 327 000 příslušníků Čínské lidové osvobozenecké armády zajišťujících logistickou podporu a protivzdušnou obranu VDR jich 1446 zahynulo a 4200 utrpělo zranění. Korejská lidově demokratická republika, jež nabídla VDR už roku 1966 vojenský kontingent jako reakci na účast znepřátelené Jižní Koreje ve vietnamské válce, vyslala do Vietnamské demokratické republiky přes 200 pilotů, kteří bránili především hlavní město Hanoj. Zahynulo jich čtrnáct.
Válka ve vzduchu
Vietnamský konflikt, nazývaný také válkou vrtulníků, se pro USA stal po druhé světové válce druhým nejnákladnějším, pokud jde o ztráty letadel. Přišly o 2561 letounů a 2857 vrtulníků v boji a 1158 letounů a 2282 vrtulníků při nehodách, úhrnem o 8588 letadel. Podle jiného zdroje dokonce o 8612 (3270 letounů a 4892 vrtulníků). Pouze nad územím VDR přiznávaly ztrátu 1095 letounů a 11 vrtulníků (podle VDR jich však bylo 4498). Celkem měly pět leteckých es (titul esa podle tradic náleží letci, který dosáhl alespoň pěti vzdušných vítězství), kdežto VDR jich vykazovala neuvěřitelných 26 a SSSR jedno.
Stíhači Vietnamského lidového letectva si nárokovali sestřelení 320 nepřátelských letadel při ztrátě 134 vlastních a stíhači ČLR jedenadvacet, kdežto Američané tvrdili, že stíhači VDR sestřelili jen 81 jejich letounů, zatímco ozbrojené síly USA jich sestřelily dohromady 197. Jak je vidět, údaje se značně liší, ale i když se přikloníme k těm americkým jako k věrohodnějším, je jasné, že i z hlediska materiálního byla vietnamská válka pro Spojené státy velice nákladná.
„Vybombardovat Severní Vietnam do doby kamenné“
V letech 1966–1972 svrhla americká letadla v Indočíně 7 508 884 tun výbušnin, zatímco za druhé světové války na všech bojištích „jen“ 2 057 244 tun. Jakýsi americký generál vyhrožoval, že „Spojené státy vybombardují Severní Vietnam do doby kamenné“. Americké pozemní síly vypálily do roku 1970 ve Vietnamu 5 759 933 tun výbušnin. Množství munice použité USA v letech 1965–1971 v Indočíně činilo 213 % munice použité Američany za druhé světové války!
V letech 1965–1971 bylo ve Vietnamu použito 274 kg pum, nábojů a jiného střeliva v přepočtu na jednoho obyvatele. To je zhruba tolik, kolik představovala roční spotřeba oceli na jednoho obyvatele Finska, a pětadvacetinásobek spotřeby na jednoho obyvatele Vietnamu!
Vietnamská válka a Hollywood
Americké angažování v jihovýchodní Asii ostře kritizoval levicový tisk z východního pobřeží Spojených států a odpor vzbuzovalo i mezi umělci. Nejznámější je patrně vystupování herečky Jane Fondové, jež v Hanoji prohlašovala: „Stydím se, že jsem Američankou,“ což vyvolalo vlnu kritiky od veteránů, jimž se za to později omluvila. Přemýšlivější lidé ve východním bloku si ovšem právem kladli otázku, jak je možné, že slavná star se po projevech, za něž by ji všude jinde odsoudili za vlastizradu, mohla normálně vrátit domů a hrát v americkou kritikou uznávaných filmech.
Otevřenou podporu účasti USA ve vietnamské válce vyjádřil „král kovbojů“ John Wayne, který si zahrál hlavní roli v jednom z prvních snímků věnovaných této ožehavé epizodě amerických dějin – Zelené barety –, a „starý dobrý Američan“ James Stewart, letecký veterán druhé světové války, o méně významném herci a budoucím prezidentovi Ronaldu Reaganovi nemluvě. Zato silná a výborná protiválečná díla, jako Vlasy, Návrat domů a Četa, formovaly sílící protiválečné cítění doma i v zahraničí.
Válečné zločiny
Masakr spáchaný americkými vojáky v My Lai, při němž zahynulo 567 lidí, děti zmrzačené po bombardování amerického letectva, náčelník jihovietnamské policie osobně popravující na saigonské ulici zadrženého člena Viet Congu, otřesné zacházení s vězni v jihovietnamských „tygřích klecích“, sadistické výslechy válečných zajatců i civilistů – všechny tyto snímky obletěly svět a USA a jejich asijskému spojenci rozhodně nezískávaly sympatie. Během operace „Phoenix“, zaměřené na likvidování politických a vojenských kádrů Viet Congu, bylo za pět let povražděno 26 369 Vietnamců, z nichž mnozí představovali v povstaleckém hnutí pouze malé ryby.
Kromě zvěrstev páchaných Američany, a co hůř, jihovietnamskými vládními silami na vlastním lidu nezaháleli ani jejich spojenci. Dvanáctého února 1968 pobila 2. brigáda jihokorejské námořní pěchoty ve vesnici Phong Nhi osmdesát civilistů.
Že Viet Cong a Vietnamská lidová armáda povraždily v letech 1957 až 1972 36 725 osob, často učitelů a vesnických starostů, kteří se provinili pouhou loajalitou k saigonské vládě, a dalších 58 499 unesly, se na naší straně železné opony cudně zamlčovalo. Po osvobození Hue bylo nalezeno 2800 těl osob povražděných Viet Congem během ofenzívy „Tet“ v roce 1968. Z nich připadlo 1892 na administrativní personál, 38 na policisty a 790 na ostatní civilisty. Pátého prosince 1967 zničilo 600 vojáků Viet Congu se 60 plamenomety vesnici Dak Son, obývanou horaly spolupracujícími se saigonskou vládou, přičemž upálilo zaživa 252 osob.
Ulejváci
Padesát tisíc mladých Američanů dalo přednost exilu před službou ve Vietnamu a 12 000 dezertovalo, což ovšem není nic ve srovnání s ozbrojenými silami Vietnamské republiky, z nichž jen v letech 1968 až 1971 dezertovalo 490 936 osob. Hlavním cílem Američanů, kteří se vyhýbali vojenské službě nebo dezertovali, se stala Kanada, kde jich nalezlo azyl třicet tisíc (poměrně nevšední úkaz, uvážíme-li, že obě země byly členskými státy NATO), a Švédsko s tisícem azylantů.
Přežívající mýty a morálka
Vleklá, krvavá, nesmírně nákladná, neperspektivní a v americké veřejnosti stále neoblíbenější vietnamská válka zplodila bezpočet mýtů, z nichž mnohé přežívají dodnes. Pozastavme se alespoň nad těmi nejčastějšími.
Navzdory rozšířenému mínění 87 % Američanů má vietnamské veterány ve velké úctě. Případ Ramba je tudíž atypický.
Třebaže panuje přesvědčení, že většinu veteránů tvořili odvedenci, skutečnost je taková, že dobrovolníci představovali dvě třetiny sloužících a 70 % usmrcených. Například k námořní pěchotě, jež nesla velkou část tíhy bojů v Jižním Vietnamu, se chodilo dobrovolně.
Sdělovací prostředky tvrdí, že počet sebevražd u veteránů vietnamské války kolísá mezi padesáti až sto tisíci – šest- až desetkrát víc než u běžné populace, avšak úmrtní studie dokazuje, že lepší odhad je devět tisíc.
V rozporu s rozšířeným míněním, že ve vietnamské válce zahynulo nepoměrně více černochů, kteří sloužili jako kanónenfutr, fakta uvádějí, že běloši představovali 86 % zahynulých, kdežto černoši 12,5 %, což odpovídalo jejich podílu na populaci USA.
Panovalo přesvědčení, že špinavou válku vybojovali hlavně chudí, a tudíž nevzdělaní. Jenže 79 % amerických vojáků účastnících se vietnamské války dosáhlo středního nebo vyššího vzdělání. Pravda, někteří synáčkové z „lepších“ rodin, jako například budoucí prezident Bill Clinton, nasazení ve Vietnamu unikli.
Je nezvratnou skutečností, že alkoholismus, a zejména užívání drog se staly metlou amerických ozbrojených sil účastnících se vietnamské války. A co víc, docházelo k případům použití zbraně ze strany podřízených vůči důstojníkům a poddůstojníkům. Těchto incidentů je za celou válku zdokumentováno 1017, ale reálné číslo bylo asi pětkrát vyšší. V letech 1969–1971 při nich prokazatelně zahynulo 83 Američanů a 651 utrpělo zranění.
Naproti tomu nejvyšší americké vyznamenání – kongresovou Medaili cti – obdrželo za skutky vykonané ve vietnamské válce 246 vojáků (160 příslušníků armády, 57 námořních pěšáků, 16 příslušníků námořnictva a 13 vojenského letectva), z toho 154 posmrtně. To je po občanské válce, taženích proti Indiánům a druhé světové válce nejvíc ze všech kampaní vedených USA.
Za prezidentování Billa Clintona, v roce 1995, Spojené státy a Vietnamská socialistická republika po letitém nepřátelství normalizovaly vzájemné vztahy a navázaly diplomatické styky. To však ještě neznamená definitivní tečku za neblahým konfliktem. K 1. červnu 2006 evidovali Američané 1805 svých nezvěstných v Indočíně včetně 1376 ve Vietnamu. Po objasňování jejich osudů dále intenzívně pátrají.
