Před 75 lety zvítězil Sovětský svaz v krátké válce proti Japonsku a upevnil své postavení na Dálném východě
V minulém článku jsme si připomněli diplomatickou předehru mandžuské strategické útočné operace (9. srpna–2. září 1945), v níž sovětské ozbrojené síly rozdrtily japonskou Kuantungskou armádu. Byla to jedna z nejúspěšnějších sovětských operací za druhé světové války, a navíc vykoupená ve srovnání s válkou proti Německu a jeho spojencům poměrně malými ztrátami, o níž se toho však u nás moc neví.
Krátce po bezpodmínečné kapitulaci nacistického Německa zahájilo sovětské vedení rozsáhlé přeskupování sil a prostředků na Dálný východ v rámci strategického rozvinování. V období od května do 8. srpna 1945 tam podle 11. svazku Dějin druhé světové války přesunulo 403 355 vojáků, 180 616 pušek a karabin, 89 977 samopalů, 10 623 těžkých a lehkých kulometů, 7137 děl a minometů, 2119 tanků a samohybných děl, 17 374 nákladních automobilů, 1482 traktorů a tahačů a 36 280 koní.
Poměr sil a prostředků
K 9. srpnu 1945 se na Dálném východě rozvinul Zabajkalský front pod velením maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského (582 516 vojáků, 283 608 pušek a karabin, 117 447 samopalů, 19 603 těžké a lehké kulomety, 8980 děl a minometů a 2359 tanků a samohybných děl), 1. dálnovýchodní front maršála Kirilla Afanasjeviče Mereckova (531 005 vojáků, 294 826 pušek a karabin, 120 291 samopalů, 25 789 těžkých a lehkých kulometů, 10 619 děl a minometů a 1974 tanků a samohybných děl) a 2. dálnovýchodní front generála Maxima Alexejeviče Purkajeva (264 232 vojáků, 158 451 pušek a karabin, 54 197 samopalů, 12 564 těžkých a lehkých kulometů, 4781 děl a minometů a 917 tanků a samohybných děl). To představovalo 1 747 465 vojáků včetně 113 612 příslušníků letectva, 78 705 vojska protivzdušné obrany státu a 177 395 válečného loďstva. Celkem se k témuž datu proti japonským ozbrojeným silám rozvinulo 11 vševojskových, jedna tanková a tři letecké armády, tři armády protivzdušné obrany státu, Tichooceánské loďstvo (pod ně spadala Severotichooceánská flotila viceadmirála V. A. Andrejeva) pod velením admirála Ivana Stěpanoviče Jumaševa, mající dva křižníky, vlajkovou loď, 12 torpédoborců, 19 strážních lodí, 78 ponorek, 52 minolovek, 49 stíhačů ponorek, 204 torpédové čluny a 1618 letounů, z toho 1382 bojových. Do jejich sestavy náležela velitelství 33 sborů, 131 divizí a 117 brigád hlavních druhů vojsk. Pozemní hranice chránilo 21 pevnostních útvarů. Vzdušné krytí zabezpečovalo 5171 bojových letounů (3501 letectva, 220 vojska protivzdušné obrany státu a 1450 válečného loďstva). V 5. svazku Dějin Velké vlastenecké války Sovětského svazu 1941–1945 autoři uváděli nižší počty: 1 577 725 osob, 26 137 děl a minometů, 5556 tanků a samohybných děl a 3446 bojových letounů
Proti těmto mohutným silám stála japonská Kuantungská armáda generála Otozóa Jamady, jíž podléhala vojska loutkového státu Man-čou-kuo a knížete ve Vnitřním Mongolsku Devana. Před zahájením válečných akcí se u sovětských hranic soustředila vojska tří frontů, jedné samostatné armády, část sil 5. frontu, Sungarijská válečná říční flotila, 2. a 5. letecká armáda. Toto uskupení čítalo přes milión osob, 6640 děl a minometů, 1215 tanků, 26 bojových lodí a 1907 bojových letounů. (Podle výše zmíněných Dějin Velké vlastenecké války 31 pěších divizí, devět pěších a dvě tankové brigády, 443 308 mužů, 1155 tanků a samohybných děl a 1800 letounů.)
Kuantungská armáda za Rudou technicky zaostávala
Japonský střední tank vzor „94“ o hmotnosti 14 tun, dosahující maximální rychlosti 35 až 40 kilometrů za hodinu, se nevyrovnal sovětskému střednímu tanku T-34, některými odborníky označovanému za nejlepší tank druhé světové války. Stíhací letouny dosahovaly rychlosti 550 kilometrů za hodinu, kdežto sovětské 650 až 680 km/hod.
Bleskový postup
Bez ohledu na mnohdy těžké a fanatické protiútoky Japonců sovětská vojska, těžíce ze své drtivé převahy, bleskurychle postupovala. Desátého srpna vyhlásila Mongolská lidová republika Japonsku válku a poslala do boje čtyři jezdecké divize a motostřeleckou brigádu o celkové síle 16 000 vojáků, 128 děl a minometů a 32 lehkých tanků.
O den později se námořní pěchota Tichooceánského loďstva vylodila v přístavu Juki (Unggi), ve dnech 12. až 14. srpna výsadek námořní pěchoty Tichooceánského loďstva osvobodil spolu s vojsky 1. dálnovýchodního frontu přístav Nadžin, 16. srpna výsadek Tichooceánského loďstva společně s vojsky 1. dálnovýchodního frontu osvobodil město a přístav Čchongdžin, vojska 1. dálnovýchodního frontu osvobodila Mu-tan-ťiang a 17. srpna se velitel Kuantungské armády Otozó Jamada obrátil na vrchního velitele sovětských vojsk na Dálném východě maršála Alexandra Michajloviče Vasilevského s návrhem zahájit jednání o zastavení boje. Osmnáctého srpna se v Charbinu vysadil vzdušný výsadek 1. dálnovýchodního frontu, o den později se v Mukdenu, Ťi-linu a Čchang-čchunu vysadily vzdušné výsadky Zabajkalského frontu, jezdecko-mechanizovaná skupina sovětsko-mongolských vojsk osvobodila Že-che a došlo k podpisu dokumentu o kapitulaci Kuantungské armády. Tím však akce sovětských vojsk neskončily.
Dvaadvacátého srpna se v Lü-šunu (Port Arthuru) a Ta-lienu (Dalném) vysadily vzdušné výsadky Zabajkalského frontu a výsadek Tichooceánského loďstva osvobodil Wonsan. Čtyřiadvacátého srpna vzdušný výsadek 1. dálnovýchodního frontu osvobodil Pchjongjang. Druhého září vyšel výnos prezídia Nejvyššího sovětu SSSR o prohlášení 3. září za Den vítězství nad Japonskem.
Téhož dne Josif Vissarionovič Stalin v rozhlasovém projevu v neobvyklé míře vynášel vítězství nad Japonskem jako ruskou odvetu za porážku v rusko-japonské válce z let 1904 až 1905. Připomenul, že Japonsko, využívajíc slabosti carské vlády, věrolomně napadlo ruské loďstvo v Port Arthuru, takřka stejným způsobem, jakým o 37 let později zaútočilo na americké Tichomořské loďstvo v Pearl Harboru. Prohlásil: „Rusko utrpělo v této válce porážku. V důsledku toho Japonsko uloupilo jižní Sachalin a pevně se usídlilo na Kurilách, takže nám uzavřelo přístupy k Tichému oceánu... Porážka ruských vojsk v roce 1904 zanechala trpkou vzpomínku v myslích našeho lidu. Náš lid čekal a věřil, že nadejde den, kdy vymaže tuto pohanu. My, lidé starší generace, jsme na tento den čekali čtyřicet let. Teď nadešel tento den.“ Na závěr řekl, že nakonec mír přece jen přišel, že Sovětskému svazu už nehrozí žádné nebezpečí ani ze strany Německa, ani ze strany Japonska, a vzdal hold ozbrojeným silám Sovětského svazu, Spojených států, Číny a Velké Británie, které vydobyly toto vítězství. Téhož večera oslavovali vítězství nad Japonskem, ale podle knihy Alexandera Wertha Od Stalingradu po Berlín se na moskevském Rudém náměstí a v okolí shromáždila sotva desetina těch zástupů, jež 9. května slavily porážku třetí říše. Válka proti Nipponu podle něj byla v SSSR – snad s výjimkou Rusů žijících na Dálném východě – nepopulární, protože Rusové na rozdíl od Němců, které z pochopitelných důvodů zuřivě nenáviděli, proti Japoncům vcelku nic neměli.
Bilance války proti Japonsku
Teprve 11. září 1945 zveřejnila Sovětská informační kancelář zvláštní prohlášení o konečných výsledcích války proti zemi vycházejícího slunce. Stálo v něm, že Japonci od 9. srpna do 9. září ztratili 925 letadel, 369 tanků, 1226 děl, 4836 kulometů, 300 000 pušek a 594 000 zajatých, z toho 20 000 raněných, včetně 148 generálů. Vlastní ztráty byly podle tohoto prohlášení vzhledem k významu dosaženého vítězství velmi nízké: 8000 padlých a 22 000 raněných.
Ve výše citovaných Dějinách Velké vlastenecké války uvedli, že „za patnáctidenních nepřetržitých bojů ztratil nepřítel na 700 000 mužů, z čehož bylo 83 737 zabito a 594 000 zajato. Sovětské jednotky se zmocnily velké kořisti. Jenom vojska Zabajkalského a 1. dálnovýchodního frontu ukořistila 1565 děl, 2139 minometů a granátometů, 600 tanků, 861 letounů, 9508 lehkých a 2480 těžkých kulometů a 2129 aut. Vojska 2. dálnovýchodního frontu a Amurské flotily se zmocnila všech lodí Sungarijské válečné říční flotily.“
Odlišné údaje uvádějí již citované Dějiny druhé světové války. Podle nich se vojska tří frontů Rudé armády zmocnila 593 990 zajatců včetně 2279 vojáků zajatých dálnovýchodními Pohraničními vojsky, 686 tanků, 861 letounů, 1836 děl různých ráží, 15 samohybných děl, 13 099 kulometů, asi 300 000 pušek, 2474 minometů (granátometů), 774 106 dělostřeleckých a minometných nábojů, 121 parníků a vlečných lodí, 2321 automobilů a 717 různých skladů. Je příznačné, že ani jedna z oficiálních sovětských prací se vůbec nezmiňuje o sovětských ztrátách. Na ně si zvědavci museli počkat až do roku 1993, kdy vyšla statistická studie Bez razítka „Přísně tajné“, jež je v mandžuské strategické útočné operaci vyčíslila celkem na 36 456 vojáků, z čehož 12 031 činily trvalé (9780 padlých a zemřelých před umístěním v léčebném zařízení, 1340 zemřelých na nemoci a zahynulých následkem mimořádných událostí a 911 nezvěstných a zajatých) a 24 425 zdravotnické (19 562 raněných, postižených kontuzí a popálených a 4863 nemocných) ztráty, 11 000 pěchotních zbraní, 232 děl a minometů, 78 tanků a samohybných děl a 62 bojových letounů. Mongolská lidová revoluční armáda ztratila jen 197 vojáků, z nichž 72 činily trvalé a 125 zdravotnické ztráty.
I když připustíme, že sovětské ztráty jsou snížené, a naopak japonské nafouknuté (podle knihy E. Kuwaty a T. Maehary Války Japonska ztratila země vycházejícího slunce v Mandžusku 46 700 zahynulých vojáků, z nichž 45 900 připadlo na armádu a 800 na válečné loďstvo, a v severní Koreji 10 600 včetně 9900 příslušníků armády a 700 válečného loďstva), měla porážka Kuantungské armády nedozírný význam. Zhatila naděje Japonců bojovat delší dobu na asijském kontinentu. Vydatně přispěla ke vzniku mandžuské revoluční základny. Sovětský svaz předal značnou část kořistní výzbroje Čínské lidové osvobozenecké armádě, která pak zvítězila nad Čankajškem a Kuomintangem v krvavé občanské válce v letech 1946 až 1949.
