Nic není cennějšího než nezávislost a svoboda. Před 75 lety vznikla Vietnamská demokratická republika
Tenhle výrok nepronesl žádný čelný představitel západní demokracie, jak bychom se mohli mylně domnívat, ale zakladatel Vietnamské demokratické republiky a její doživotní prezident Ho Či Min. Učinil tak přesně před 75 lety.
Začátkem roku 1945 se už porážka císařského Japonska jevila jako velmi pravděpodobná, třebaže nadále kladlo silný odpor. Kolaborantská vláda ve Vichy sice padla, ale stoupenci generála Charlese de Gaulla, vedoucího činitele francouzského protinacistického odboje, zejména vojáci, už plánovali obnovení koloniální správy, ačkoli de Gaulle vydal již 8. října 1943 deklaraci slibující národům Francouzské Indočíny, nyní ovládané Japonci, osvobození.
Japonci se pustili do Francouzů
Osmého března 1945 vyhlásil de Gaulle v konžském Brazzavillu manifest slibující Indočíně určitou autonomii, čímž vehnal Japonce do situace, kdy nemohli vyloučit vystoupení francouzské koloniální správy proti sobě. Když guvernér Francouzské Indočíny admirál Jean Decaux uznal prozatímní vládu generála de Gaulla, 9. března dali Japonci ultimátum požadující odzbrojení francouzských vojsk. V Saigonu zabili dva francouzské generály a mnoho důstojníků poté, co odmítli podepsat kapitulaci. Avšak posádky ve vnitrozemí dokázaly organizovat odpor. Císařští vojáci ovšem nelenili a počátkem dubna odzbrojili všechny francouzské jednotky v Indočíně, aniž narazili na vážnější odpor, a jejich koloniální moc se tudíž sesypala jak domeček z karet. Asi 5700 vojáků, především příslušníků cizinecké legie, včas uprchlo do Číny. Do Indočíny se přemístili britští a francouzští commandos, kteří za podpory místního obyvatelstva zahájili partyzánskou válku, jež však až do japonské kapitulace nedosáhla nijak velkého rozsahu. Podle publikace Jeana-Philippa Liardeta Indočína 1945–1954: počáteční kontext zahynulo v březnových bojích a během krvavé lázně uspořádané Japonci 2129 Francouzů a dalších Evropanů, převážně vojáků. Ztráty utrpěli rovněž místní partyzáni čítající asi deset tisíc osob, ty však stěží převýšily několik set lidí.
Na cestě k nezávislosti
Projaponská strana Dai Viet zkoušela obhajovat japonské teze o „velké východoasijské sféře společné prosperity“, nesetkala se však s pochopením a situaci nezměnilo ani vyhlášení nezávislosti císařem Bao Daiem, rušící všechny dohody se zemí galského kohouta a navazující spolupráci s Japonskem. Do funkce ministerského předsedy nové vlády byl určen Tran Trong Kim, jehož vláda vznikla 17. dubna.
Mezitím se ve Vietnamu rozšířil hladomor a s ním spojené spekulace s potravinami, což zvětšovalo kvas mezi zbídačenými lidmi. Dekret z 13. června stanovil trest smrti za napadení skladů rýže a zboží, vyšel zákaz shromažďování více než deseti osob. Viet Minh (Liga za nezávislost Vietnamu) varoval jak před Japonci, tak před Bao Daiem, a třebaže nepodceňoval možnost ozbrojeného návratu Francouzů, kladl na první místo boj proti Japoncům.
Na 16. červenec byl svolán sjezd Viet Minhu, jenž přijal rozhodnutí, že je nutno odebrat moc Japoncům a vládě císaře (přestože jsou panovníci dynastie Nguyen od roku 1839 označováni za císaře, existuje pro ně rovněž označení králové) Bao Daie ještě před příchodem spojeneckých vojsk. Sjezd přijal program se čtyřmi nejdůležitějšími body: dobýt moc a ustavit Vietnamskou demokratickou republiku, ozbrojit lid, zabavit majetek zrádců, Japonců a imperialistů a zrušit dosavadní daňový systém, jevící se jako mimořádně nespravedlivý. Byl zvolen Národní výbor pro osvobození země s předsedou Ho Či Minem, hovořícím plynně anglicky, francouzsky (tento jazyk dokonce vyučoval), rusky, kantonsky a mandarínsky, mající působnost prozatímní vlády. Jeho pobočky rostly jak houby po dešti na vesnicích, v závodech, okresech i provinciích. Vyšla výzva k povstání.
Ozbrojené jednotky vytvořily osvobozeneckou armádu řízenou vojenským výborem, k jehož představitelům patřili budoucí vítěz od Dien Bien Phu Vo Nguyen Giap, dobyvatel Saigonu Van Tien Dung a další. V Hanoji se zrodila vojenská škola. Partyzánské jednotky dobyly Thai Nguyen, Ba Can, Tuyen Quang. Do poloviny roku 1945 osvobodily skoro celé území šesti provincií na sever od Rudé řeky: Lang Son, Cao Bang, Bac Can, Hi Giang, Tuyen Quang a Thai Nguyen.
Revoluci uspíšil hladomor
Zatímco se rozvíjela gerilová válka, v Tonkinu a severním Annamu se šířil hlad trvající od října 1944 do května 1945, jenž si podle Ho Či Mina vyžádal dva milióny mrtvých, podle knihy Johna Dowera Válka bez milosti milión a podle díla Wernera Gruhla Druhá světová válka císařského Japonska 1931–1945 půldruhého miliónu. (Bývalý guvernér Jean Decaux psal ve svých pamětech z roku 1949 o miliónu obětí, ale francouzští vojenští představitelé jich hlásili v říjnu 1945 půl miliónu.)
Viet Minh vyzýval obyvatele k přepadání skladů rýže zkonfiskovaných Japonci a dopravních prostředků rozvážejících potraviny pro císařskou armádu.
Viet Minh přebírá moc
Bao Dai odstoupil a vláda Tran Truong Kima přestala existovat. Pětadvacátého srpna přišla z Hanoje delegace vedená Tran Huy Lieuem, jenž převzal od Bao Daie symboly královské moci: meč a pečeť. Bao Dai se změnil na občana Vinh Thuye.
V Kočinčíně vytvořily projaponské síly Sjednocenou národní frontu. Královský delegát Nguyen Van Sam vyzval Japonce k vyzbrojení členů této organizace, ale než k tomu došlo, obsadili Saigon jeho obyvatelé pod vedením ozbrojenců z Viet Minhu.
Druhého září vyhlásil prezident Ho Či Min na hanojském náměstí Ba Dinh nezávislou Vietnamskou demokratickou republiku. Mimo jiné řekl:
„… když Francouzi utekli, Japonci kapitulovali, císař Bao Dai abdikoval, zpřetrhal náš lid všechny řetězy, které nás tížily skoro sto let, a utvořil z našeho Vietnamu nezávislou zemi. Náš lid současně svrhl monarchický režim, trvající už desítky století, a založil republiku.
Z těchto důvodů my, členové prozatímní vlády, zastupující všechno obyvatelstvo Vietnamu, prohlašujeme, že napříště nebudeme mít žádné styky s imperialistickou Francií, že rušíme všechny smlouvy, které Francie o Vietnamu podepsala, že rušíme všechna privilegia, která si Francouzi na našem území neoprávněně přisvojili.
Všechen lid Vietnamu, mající stejnou vůli, je rozhodnut bojovat do konce proti všem pokusům o agresi ze strany francouzských imperialistů. Jsme přesvědčeni, že Spojenci, kteří uznali zásady rovnosti národů na konferencích v Teheránu a v San Francisku, musí uznat i nezávislost Vietnamu.
Lid, který vzdoroval francouzské nadvládě více než osmdesát let, lid, který se v těchto dnech postavil na stranu Spojenců v boji proti fašismu, tento lid má právo na svobodu, tento lid musí být nezávislý.
Z těchto důvodů my, členové prozatímní vlády Vietnamské demokratické republiky, slavnostně prohlašujeme celému světu: Vietnam má právo být svobodný a nezávislý a skutečně svobodný a nezávislý je. Všechen lid Vietnamu je ochoten mobilizovat veškerou morální i materiální sílu, obětovat majetek i životy, aby své právo na svobodu a nezávislost zabezpečil!“
