Zachránila nás odvážná jeptiška: přeživší holocaustu vzpomíná na řádovou sestru, která se nebála nacistů
Hélène Bachové bylo 12 let, když její rodinu nacisté poslali do koncentračního tábora. Na svůj domov v západní části Francie poblíž města Tours si vzpomíná už jen velmi matně. Zato dny strávené v malém otvoru v podlaze pod kaplí by dokázala i dnes popsat do nejmenšího detailu. Ona a dalších 82 dětí se tam díky odvaze řádové sestry podruhé narodily.
Poté, co se arcibiskup z Toulouse Jules-Geraud Saliège vyslovil proti politice kolaborantské vlády ve Vichy, která Němcům dovolovala zbavit se Židů a přivlastnit si jejich majetek, se mladá matka představená kláštera Notre Dame de Massip v Capdenacu ležícího 150 kilometrů severovýchodně od Toulouse, Denise Bergon, rozhodla, že bude aktivně k dispozici židovským rodinám v regionu. Spolu s ředitelkou kláštera Marguerite Roquesovou začala pomáhat dětem, které se před nacisty ukrývaly v okolních lesích. Vydávaly je za žáky internátní školy. Počet dětí, které Denise a Marguerite od roku 1942 zachránily, dosáhl čísla 83.
Sestra Denise pečlivě zaznamenávala, odkud děti pocházejí, a všem připomínala, že i židovské děti se staly dětmi kláštera a celá kongregace je proto „zavázána“ přijmout veškerá nezbytná rizika, aby byly v bezpečí před Němci. Hélène Bachová byla odvezena do kláštera jedním z členů francouzského odboje, který ji našel v lesích. Tam se setkala se svou sestrou Annie, které se také podařilo uprchnout před Němci. Dívky i ostatní děti začaly žít normálním životem. Učily se, dělaly si domácí úkoly a hrály si. Jen s tím rozdílem, že většina jejich aktivit probíhala pod zemí, pod klášterem a jeho školou. Albert Seifer, další z židovských pamětníků, který prožil několik válečných let v klášteře, na něj vzpomíná jako na bezpečnou pevnost. „Válku jsme ve skutečnosti necítili, přestože jsme byli obklopeni nebezpečím,“ řekl. Protože židovské děti nevěděly nic o katolické víře, byly vydávány za děti komunistů, kteří odmítli náboženství jako celek. Sestra Denise ve svém deníku v roce 1946 poznamenala, že všechny šperky a dokumentace, jež byly do kláštera zaslány spolu s dětmi a mohly by ohrozit jejich bezpečnost, jsou pohřbené v areálu kláštera.
S postupujícím válečným tlakem bylo stále obtížnější děti ochránit. Zprávy o tom, že v klášteře přebývají Židé, se rozšířily roku 1944. Sestra Denise vytvořila krizový plán, který počítal například s výstražnými výstřely pro případ, že by se německé jednotky přiblížily ke klášteru. Doufala, že jí to poskytne dostatek času k úkrytu židovských žáků. Spárovala nejmladší děti se staršími, které by v případě ohrožení zafungovaly jako jejich průvodci. Nakonec se ale rozhodla ukrýt je tak, aby je Němci nikdy nenašli.
Hélènina sestra Annie v rozhovoru pro BBC uvedla, že zaměstnanci kláštera postavili přímo v kapli padací dveře. „Kaplan otevřel padací dveře, a když se objevilo nebezpečí, vklouzli jsme tam dolů,“ řekla.
Nejdéle se tam děti schovávaly po dobu pěti dní. V malém prostoru, který byl 2,5 m dlouhý a méně než 1,5 m vysoký nebylo zrovna útulno. Navíc ven mohly vyjít jen na velmi krátkou dobu brzy ráno. Děti opustily klášter po osvobození jihu Francie v srpnu 1944. Hélène a Annie poté musely čelit zdrcujícím zprávám, že jejich rodiče i mladší sestra zemřeli v Osvětimi.
Dnes 94letá Annie se usadila a vdala v Toulouse, kde stále žije. Devadesátiletá Hélène se přestěhovala do Richmondu v západním Londýně. Obě sestry se navštěvují tak často, jak jen mohou. Řádová sestra Denise získala v roce 1980 titul Spravedlivý mezi národy a až do své smrti v roce 2006 pomáhala znevýhodněným dětem a uprchlíkům. V dubnu 1992 byl na počest jejího hrdinství přímo v klášteře vysazen cedr.
