Upálený farář a zavražděné děti. Před 80 lety proběhl maďarský masakr v rumunské vesnici Treznea
Druhá světová válka přinesla mnoho zvěrstev. Mezi ty nejhorší se řadí vraždění, které bylo vykonáno na nevinných obětech. V Čechách tyto události reprezentují například Lidice či osada Ležáky. Podobně jako Němci si počínala také maďarská armáda, která 9. září 1940 vstoupila do obce Treznea. Její drancování nepřežilo devadesát obyvatel.
Malá ves ležící v oblasti severního Sedmihradska se stala dějištěm těžko uvěřitelného počínání. Co tomu ale předcházelo? Svět se byl uprostřed nejkrutějšího válečného konfliktu v historii. Adolf Hitler si se svými spojenci porcoval Evropu, jak se mu zlíbilo. Mezi německé „vazaly“ patřilo i Maďarsko v čele s Miklósem Horthym. Někdejší regent Maďarského království usiloval o získání některých oblastí sousedního Rumunska.
Hořící kostel znamenal zkázu
V rámci první vídeňské arbitráže bylo Maďarsko rozšířeno o východní Slovensko. O dva roky později zástupci Německa a Itálie zatlačili na Rumunsko, aby Horthymu přenechalo severní část Sedmihradska. Do „výprodeje“ se zapojilo i Bulharsko, které získalo oblast Dobrudže. O několik měsíců později se Rumunsko ještě zmenšilo, protože Sovětský svaz anektoval Severní Bukovinu.
Nic nenasvědčovalo tomu, že se vesnice Treznea stane jedním ze smutných symbolů zářijových dní. Arbitráž proběhla 30. srpna 1940, začátkem podzimu už okupovala maďarská armáda zmíněná území. Pohraniční jednotka vedená podplukovníkem Ákosym vykonávala rutinní obchůzku, během které se ale odchýlila do zhruba čtyři kilometry vzdálené Trezney.
Vojáci přišli do obce hlavní ulicí v pravé poledne. Dle některých dochovaných svědectví začali pálit po dětech, které vyháněly dobytek na pastvu. Střelba pokračovala, Maďaři měli údajně v plánu „vyčistit“ vesnici od rumunských obyvatel. Za oběť padl také místní kostel, ve kterém vojáci zamkli faráře. Budovu později zapálili a oblíbený farář Traian Costea uvnitř uhořel.
Šťastný osud pana doktora
Na místě zavládl chaos, rumunské i židovské obyvatelstvo začalo utíkat. Maďaři, kteří ve vesnici žili, se zachovali různě. Někteří vpád vojáků oslavovali, jiní pro změnu chránili své přátele. Řádění nepřežil například učitel Lazar Cosma, kterého Maďaři zabili společně s manželkou. Přeživší později vypověděli, že několik vojáků bylo opilých a neměli na sobě uniformy.
Incident nepřežilo přes devadesát obyvatel, šest z nich bylo židovského původu. Oběti musely neskutečně trpět, protože Maďaři používali k usmrcení civilistů například bajonety. V jednom případě měla být jedna z obětí propíchnuta a následně rozřezána. Šťastnější byl osud doktora Ioana Puscase, kterému zachránily život dvě maďarské ženy.
Rozsudek po sedmi letech
Dalších 200 vesničanů uteklo, maďarští vojáci měli v plánu použít automatické zbraně a zastřelit je. V tu chvíli zasáhla rumunská armáda, která pohrozila zásahem. Maďaři nebyli natolik ozbrojeni, aby mohli čelit plně vybaveným vojákům, a tak se dali na ústup.
Otázkou zůstává, co způsobilo zbytečný masakr. Dle dostupných informací jej měl na svědomí bývalý velkostatkář Ferenc, kterému území patřilo. V rámci Trianonské smlouvy ale oblast ztratil a chtěl se obyvatelům pomstít. Maďarští historici také upozorňovali na to, že místní vesničané vojáky vyprovokovali střelbou. To však pamětníci popřeli.
Na potrestání viníků se čekalo až do konce války. V rumunské Cluji proběhly dva soudní tribunály, ve kterých bylo odsouzeno několik desítek lidí. Definitivní tečku udělalo Maďarsko, které v průběhu roku 1947 anulovalo obě vídeňské arbitráže a vzdalo se získaného území.
