Před 55 lety skončil levičácký pokus o převrat v Indonésii jedním z největších masakrů po druhé světové válce
Třicátého září 1965 provedlo Hnutí 30. září pod vedením podplukovníka Untunga pokus o státní převrat, během něhož bylo zavražděno šest předních generálů indonéské armády. Generálové Suharto a Abdul Haris Nasution však puč potlačili.
Byla z něj obviněna Komunistická strana Indonésie (PKI), s 3,5 miliónu členů začátkem šedesátých let minulého století nejsilnější komunistická strana mimo východní blok, jejíž maoistické vedení se do pokusu o převrat skutečně zapletlo.
Má je pomsta
To, co následovalo, lze srovnat snad jen s řáděním Rudých Khmerů v Demokratické Kambodži a zfanatizovaných Rudých gard během Velké proletářské kulturní revoluce v Čínské lidové republice. Jen v říjnu se oběťmi masakrů stalo podle různých odhadů od 150 000 do půl miliónu komunistů a Číňanů (v Indonésii žily koncem sedmdesátých let čtyři milióny Číňanů, z nichž mnozí komunisty podporovali, takže represe navíc měly podobu etnické čistky, poněvadž ekonomicky úspěšní Číňané se těšili nenávisti místního obyvatelstva).
Zatýkání, popravy, mnohaleté věznění…
Do poloviny následujícího roku přišlo o život podle knihy B. Maye Indonéská tragédie, vydané v Londýně roku 1978, dalších 200 000 až 300 000 lidí. Represívní orgány zatkly 700 000 lidí a 430 jich popravily.
V letech 1966 až 1972 sice bylo propuštěno 125 000 politických vězňů a v letech 1977 až 1979 ještě 16 000, ale přes sto tisíc jich nadále zůstávalo ve vězení. O tom, jaké poměry v indonéských věznicích a táborech tehdy panovaly, vypovídá fakt, že na 200 000 vězňů zemřelo. Podle publikace ruského demografa Vadima Viktoroviče Erlichmana Ztráty obyvatelstva ve XX. století, vydané v Moskvě roku 2004, si teror jen v letech 1965 až 1968 vyžádal 900 000 mrtvých, z nichž 700 000 bylo popraveno či zabito a 900 000 se ocitlo v žalářích a lágrech. Poslední vězně propustili v prosinci 1979.
Změna vedení
Nezdárný pokus o puč vynesl Komunistické straně Indonésie, založené 23. května 1920 a dlouhá léta působící v ilegalitě, 12. března 1966 zákaz činnosti. Téhož dne předal prezident Sukarno, známý jako propagátor „řízené demokracie“ a spolupráce s „táborem míru a socialismu“ (Indonésie udržovala čilé hospodářské styky mj. s Československem a zbraně nakupovala ve velkém v Sovětském svazu), politickou moc v zemi náčelníku štábu pozemních vojsk generálporučíku Suhartovi a 22. února 1967 pak všechny prezidentské pravomoci.
Suhartova hvězda stoupala vzhůru
Suharto se stal od března do července 1966 náměstkem předsedy vlády pověřeným záležitostmi obrany a bezpečnosti, v letech 1966 až 1967 předsedou prezídia vlády pověřeným záležitostmi obrany a bezpečnosti, v roce 1966 povýšil na armádního generála, v letech 1967 až 1968 zastával funkci prozatímního prezidenta a v letech 1967 až 1973 vrchního velitele ozbrojených sil. V letech 1967 až 1973 byl ministrem obrany a bezpečnosti, od října 1967 předsedou vlády a od 12. března 1968 do 21. května 1998 prezidentem Indonéské republiky. Zemřel 27. ledna 2008 v metropoli Jakartě ve věku více než 86 let.
