Black Lives Matter na sovětský způsob aneb jak černoch Paul Robeson získal Leninovu cenu míru
Výjev, který by málokdo čekal. Na zaplněném Rudém náměstí se tísní stovky lidí. Uprostřed davu stojí urostlý americký zpěvák Paul Robeson. Černošský hudebník navštívil Sovětský svaz několikrát, pokaždé se vracel šťastný. Okouzlila jej zdánlivá rovnost mezi rasami, protože rozdělování na základě barvy pleti bylo ve Spojených státech každodenním chlebem.
Narodil se jako Paul Leroy Robeson, vyrůstal v oblasti New Jersey. Talentovaný mladík měl ale těžké dospívání, protože ve Spojených státech byla stále patrná rasová segregace. I přesto získal Robeson stipendium a mohl studovat na prestižních školách. Vedle jeho bystrosti vynikal také sportovním duchem.
Dotek nacistického Německa
Stal se nedílnou součástí univerzitního fotbalového týmu, v pozdějších letech studia dokonce působil jako asistent trenéra týmu v americkém městě Lincoln. Roku 1923 se stal právníkem, učaroval ho ale svět divadla, kterému se příležitostně věnoval. Ve dvacátých letech si připsal několik rolí, přestože kvůli své barvě kůže zažíval posměšky, dokázal prorazit i na hudebním poli.
Změna v jeho životě nastala v roce 1934, kdy začal navštěvovat přednášky na univerzitě v Londýně. Jeho zájem cílil především na orientální a africká studia. Robeson se dokonce učil základům svahilštiny. „Chci být Afričanem,“ prohlásil v jednom z rozhovorů. Sbližování s většinou levicově smýšlejícími studenty vnuklo Robesonovi nápad. Chtěl se podívat do Sovětského svazu.
Dorazil na pozvání ruského režiséra Sergeje Ejzenštejna, autora slavného snímku Deset dní, které otřásly světem. Během cesty mělo letadlo amerického občana mezipřistání v Berlíně, kde byl Robeson málem zmlácen jednotkami SA.
Příjemně strávený čas v Moskvě
„Tady nejsem černochem, ale normálním občanem. Poprvé v životě mohu důstojně kráčet,“ řekl několik hodin po příletu. Učarovali mu občané, kteří si s ním chtěli potřást rukou a pohovořit. Doma ve Spojených státech koukali na jeho chování skrz prsty, ale herec a zpěvák oponoval, že jeho zájem o Sovětský svaz je čistě nepolitický. Spatřoval v něm vzor z hlediska chování k menšinám. V té době také nebyl Stalin americkým nepřítelem.
Robeson navázal spousty přátelských kontaktů, dokonce chtěl svého syna nechat studovat v Moskvě. Tento plán nakonec nezrealizoval. V předválečných letech neušla jeho pozornosti ani občanská válka ve Španělsku, v té se postavil na stranu republikánů. Okomentoval také pakt Molotov-Ribbentrop, ten viděl jako vynucený kvůli neochotě západních států.
V průběhu války si připsal několik filmových zářezů, ale po konci nejstrašnějšího konfliktu v dějinách opět politicky procitl. V roce 1949 byl pozván do Sovětského svazu, uplynulo totiž 150 let od narození básníka Alexandra Puškina. Robeson se chtěl sejít svými starými kamarády, například s Itzikem Fefferem. Ruský spisovatel byl ale v tu dobu vězněn a vyslýchán, ale kvůli vzácné návštěvě jej pustili. Atmosféra v Moskvě ale u nebyla taková jako dřív, Robesonovi chyběla spousta přátel především židovského původu. Jeho setkání také odposlouchávala všudypřítomná tajná policie.
Sovětská hymna by Paul Robeson
Po návratu však popřel jakékoliv stranické či národnostní čistky. Aktivista dostal uprostřed 50. let Leninovu cenu míru (někdy označovanou jako Stalinova cena míru). Rok 1956 byl pro Robesona plný překvapení. Nejdříve Nikita Chruščov odsoudil kult osobnosti Josifa Stalina, poté dostal americký herec a zpěvák zákaz cestovat do zahraničí. Úřady mu dokonce zabavily pas. Tento stav platil pouhé dva raky, poté jej získal Robeson zpět.
Robesona mezitím čekaly krušné časy, protože vrcholilo období mccarthismu, a tak byl černošský umělec několikrát vyšetřován. Závěr dobrodružného života strávil ve Philadelphii, kde také uprostřed ledna 1976 zemřel. Zanechal po sobě spoustu hudebních nahrávek, dokonce lze dodnes nalézt jeho verzi sovětské hymny.
