Exemplární trest pro československé sportovní hvězdy. Před 70 lety začal proces s hokejovými mistry světa
Soudní jednání, o kterém nikdo nevěděl. Na lavici obžalovaných sedělo dvanáct hokejistů, z toho jedenáct reprezentantů. Tímto způsobem ocenil režim hokejisty, kteří pro Československo vybojovali několik cenných kovů a mezinárodní renomé. Proces, na jehož konci padaly tvrdé tresty, začal 6. října 1950.
Celá temná etapa československých dějin začala v březnu, kdy měl výběr odcestovat na mistrovství světa v Londýně. Komunisté se však báli, že by někteří hráči mohli emigrovat. Reprezentanti se dozvěděli zdrcující zprávu, tuzemští novináři údajně neobdrželi akreditace, a tak se Československo rozhodlo turnaj bojkotovat.
Zatýkání účastníku i neúčastníků
Překvapení hokejisté nevěděli, co mají dělat. Část z nich se rozhodla, že zamíří do hospody U Herclíků, kterou vlastnil Mojmír Ujčík, někdejší útočník. Moravští členové výpravy se vydali do svých domovů. V restauračním zařízení chyběla také hlavní hvězda Vladimír Závodský či brankář Bohumil Modrý. Pár minut s kamarády strávil i Vladimír Kobranov, který jel posléze odvézt přítelkyni. Při návratu ale zahlédl vůz SNB, a tak se rozhodl, že se ke společnosti znovu nepřipojí.
Mezitím se o zábavu staral především Zlatko Červený a Václav Roziňák. Prvně jmenovaný měl údajně provolávat smrt komunismu. Nálada u stolu hokejistů byla zajímavá, vedly se totiž protistátní řeči. Reprezentanti byli znechuceni z chování režimu. Nevěděli však, že situaci monitoruje několik příslušníků StB.
Okolo 21. hodiny začalo zatýkání. Hráči národního týmu a majitel hospody byli převezeni na nechvalně proslulé adresy. Část z nich do Domečku, další pro změnu do Bartolomějské. Státní bezpečnost si druhý den došla pro Kobranova a také Bohumila Modrého. Především zatčení brankáře vyvolalo kontroverze. Mimo zásah zůstali hráči z moravské sekce a „šéf“ Vladimír Závodský.
Odsuzuje se za velezradu…
Hráči byli podrobeni krutým výslechům. Bachaři je nutili chodit a nespat. Spousta z nich po letech vzpomínala na nelidské zacházení. Jeden z hokejistů dokonce vyprávěl o vyražených předních zubech. Později začaly přípravy na proces, který se měl se vzpurnými sportovci vypořádat. Závodský v cele stále chyběl, což podnítilo spekulace o jeho spolupráci s StB.
Šestého října 1950 odstartovalo soudní jednání, které bylo samozřejmě veřejnosti nepřístupné. Účastnit se nemohli ani rodinní příslušníci. Jedinou výjimku dostal Václav Švadlena, redaktor Rudého práva. Zajímavostí je, že tisk o celém procesu mlčel. Říjnové titulky patřily především ústeckým zemědělcům, kteří dokázali sklidit nejvíce brambor.
První den se probíral především Bohumil Modrý. Spekuluje se o tom, že brankář se režimu znelíbil svým buržoazním stylem života. Stal se tak hlavou celého vykonstruovaného procesu. Dalším hokejistou, který byl probírán hned v úvodu, se stal Augustin Bubník. Druhý den se dostali na řadu i další hráči. Během výslechů nesmělo zaznít jméno Vladimíra Závodského, který jako by neexistoval.
O několik hodin později vyhlásil předseda soudu JUDr. Karel Kruk rozsudek. Všech dvanáct obžalovaných slyšelo, že jsou vinni. Tresty byly následující: Bohumil Modrý (15 let), Augustin Bubník (14 let), Stanislav Konopásek (12 let), Vladimír Kobranov (10 let), Václav Roziňák (10 let), Josef Jirka (6 let), Zlatko Červený (3 roky), Mojmír Ujčík (3 roky), Jiří Macelis (2 roky), Přemysl Hainý (1 rok), Antonín Španinger (8 měsíců), Josef Stock (8 měsíců).
Pětiletá pauza v kariéře
Odvolání, které si hráči podali, bylo v prosinci zamítnuto. Většina z nich se přesunula do plzeňského vězení na Borech. Oddělení D1 bylo určeno pro lidi, kteří se znelíbili režimu, a tak Augustin Bubník sdílel celu s hrdinou od Dukly Pravomilem Raichlem. Po několika měsících se hokejisté znovu stěhovali, tentokrát do uranových dolů na Jáchymovsku.
Postupem času ale vystřídali několik táborů nucených prací. V roce 1955 dostal prezidentskou milost „Bóža“, tedy Bohumil Modrý. Záhy byla vyhlášena amnestie a ven se dostali i jeho spoluhráči. Nespravedlivě odsouzení hokejisté se pokoušeli nastartovat své kariéry. Drtivá většina si ještě hokej zahrála, v dresu Karlových Varů působil třeba Jiří Macelis či Zlatko Červený.
Václav Roziňák se vrátil do Sparty, kde se potkal se Stanislavem Konopáskem a Vladimírem Zábrodským. Nejvíce odnesl věznění Bohumil Modrý. Někdejší brankář zkoušel návrat v pražském Motorletu, ale zdravotní komplikace byly silnější než láska k hokeji. Kvůli intenzivní radiaci se jeho stav stále horšil, „Bóža“ zemřel osm let po propuštění ve věku 47 let.
Celý proces má ale i v dnešní době několik neznámých, například jaká byla opravdová role Vladimíra Zábrodského. Proč si komunistická garnitura vybrala právě Bohumila Modrého? Nebo přišla objednávka na likvidaci československého výběru z Moskvy, aby „rudá mašina“ ovládla následující mistrovství světa? Na tyto otázky asi nezjistíme odpověď, celý incident je ale černou kaňkou v české sportovní historii.
