Před 215 lety se Británie vítězstvím u Trafalgaru stala královnou moří
Poté, co roku 1803 vznikla třetí protifrancouzská koalice, tvořená Velkou Británií, Rakouskem, Ruskem a Švédskem, Napoleon Bonaparte plánoval invazi do Anglie. Její podmínkou ovšem bylo vybojování námořní převahy v Lamanšském průlivu, aby se Velká armáda, shromážděná v táboře u Boulogne, mohla přes Kanál přepravit.
Do války proti Británii vstoupilo 12. prosince 1804 Španělsko, jež rozlítil britský požadavek na odzbrojení jeho loďstva. Po bitvě u Ferrolu 22. července 1805, v níž Královské námořnictvo britského admirála Caldera propáslo šanci porazit francouzskou eskadru z Toulonu pod velením admirála Villeneuva a španělskou admirála Graviny, zakotvilo spojené francouzsko-španělské loďstvo 20. srpna v Cádizu, kde je blokovalo britské loďstvo viceadmirála Horatia Nelsona. Napoleon musel zamýšlenou invazi na britské ostrovy odložit a udeřil na armády třetí koalice ve střední Evropě. Velká armáda počátkem září opustila tábor u Boulogne a přesunula se k Ulmu, kde 20. října přiměla ke kapitulaci rakouského generála Macka. O den později však radost z tohoto skvělého vítězství zastínila drtivá porážka na moři, z níž se už napoleonská Francie nevzpamatovala.
Poměr sil
Téhož dne, kdy Mack kapituloval u Ulmu, vyplul admirál Pierre Charles de Villeneuve na širé moře a 21. října se utkal s Královským námořnictvem viceadmirála Nelsona u andaluského mysu Trafalgar.
Francouzsko-španělské loďstvo čítalo podle statistické encyklopedie Micheala Clodfeltera Válčení a ozbrojené konflikty 33 řadových lodí (18 francouzských a 15 španělských), pět fregat a dvě brigy, vyzbrojené 2870 děly. Sloužilo na nich celkem 26 020 členů posádek (14 073 Francouzů a 11 947 Španělů).
Pod Nelsonovým velením se nacházelo jen 27 řadových lodí, 11 fregat a škuner, nesoucích 2148 děl a 17 237 námořníků a námořních pěšáků. Britové však své románské protivníky značně převyšovali úrovní výcviku. Dokázali nabít dělo a vystřelit za minutu, kdežto francouzským námořníkům to trvalo třikrát déle.
„Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost“
Před zahájením bitvy Nelsonova vlajková loď Victory signalizovala: „Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost.“ Kolem tohoto signálu existuje řada verzí. Podle jedné původně zněl „Anglie spoléhá…“, podle jiné „Nelson věří…“ atd., jenže signalizační důstojník ho upozornil, že pro některá slova nemá znaky. Nelson proto sestavil výše citovaný text, jenž se od té doby stal bojovým heslem jeho krajanů a u posádek vyvolal nadšenou odezvu.
Novátorsky smýšlející Nelson opustil dosavadní, strnulou taktiku námořního boje a mistrovským manévrováním anuloval protivníkovu početní převahu. Zatímco dvanáct britských řadových lodí pod Nelsonovým osobním velením zaútočilo na střed nepřátelské kýlové řady, dalších dvanáct eskadry admirála Collingwooda udeřilo na zadní část této linie, kterou Britové rozbili již v první fázi bitvy, a vybojovali tak převahu, jelikož čelní francouzská eskadra admirála Dumanoira nestačila zasáhnout.
Nejskvělejší vítězství
Britové se abordáží zmocnili 19 nepřátelských lodí, jen pět francouzských a stejný počet španělských lodí pod velením admirála Graviny se vrátily do Cádizu a zbylé čtyři se potopily. Padlo 2458 námořníků (1425 francouzských a 1033 španělských), 2696 utonulo v bitvě a v bouři (2296 Francouzů a 400 Španělů), 2781 utrpělo zranění (1410 Francouzů a 1371 Španělů) a 7000 včetně raněných se ocitlo v zajetí.
Britové sice neztratili žádnou loď, ale padlo 458 námořníků a 1208 utrpělo zranění.
Radost z oslnivého vítězství kalila smrt oblíbeného Nelsona, jejž smrtelně zranil odstřelovač – francouzský poddůstojník – z lodi Redoutable. V deníku dozorčího lodi Victory se objevila lakonická zpráva: „Ojedinělá střelba trvala až do půl páté odpoledne, kdy poté, co obdržel zprávu o vítězství, zemřel na následky zranění lord vikomt Nelson.“ K životu Horatia Nelsona se trefně vztahují slova anglického romantického básníka lorda George Byrona z Childe Haroldovy pouti:
Muž největší, ne nejhorší zde klesl,
on, jehož duch, jsa z protiv upředen,
tu v nejvyšší, tu v malý cíl se nesl
týmž úsilím, vždy v krajnost zaveden.
Victory stojí v suchém doku v Portsmouthu dodnes zachována jako národní památník. Nelson se stal britským národním hrdinou a jeho jméno nesly různé válečné lodě. Naplnila se slova vlastenecké písně J. Thomsona z roku 1740 Rule Britannia (Vládni, Británie, vládni vlnám, z Britů nikdy otroci nebudou). Pět let po Nelsonově smrti sloužilo v Královském námořnictvu 625 lodí a jeho stav činil 142 000 námořníků a příslušníků námořní pěchoty. Na více než století bezkonkurenčně ovládalo moře a oceány.
Běda poraženým!
Francouzský admirál Villeneuve, jejž Britové zajali, se v Napoleonových očích stal hlavním viníkem zničujícího debaklu. Když se císař dozvěděl, že Britové tak významného zajatce přivezli do Londýna a přinutili ho zúčastnit se Nelsonova pohřbu, svitlo mu, že tím zemi galského kohouta i jeho chtěli co nejvíc ponížit.
V dubnu 1806 Britové Villeneuva propustili a dovolili mu návrat do vlasti. Cestou v bretaňském městě Rennes napsal manželce poněkud záhadný dopis na rozloučenou, který zabavil Napoleonův policejní prefekt. Oficiální verze zněla, že Villeneuve spáchal sebevraždu, aby se vyhnul odsouzení. Jelikož jej v hostinci nalezli se šesti bodnými ranami, tato verze poněkud skřípe, a zejména francouzští historikové se přiklánějí k podezření, že admirála zavraždili.
Bilance námořní války
Díky britskému historikovi, statistiku a publicistovi W. B. Hodgeovi je Spojené království jediným státem, o jehož vojenských ztrátách ve válkách s revoluční a napoleonskou Francií a jejími spojenci máme podrobné, přesné, a navíc věrohodné údaje. Ve svém pojednání O úmrtnosti způsobené námořními operacemi, otištěném Královskou statistickou společností v Londýně roku 1885, vyčíslil ztráty Royal Navy následovně:
V letech 1793–1815 zemřelo 92 386 jeho příslušníků, z nichž však jen 6663 padlo v boji, 13 621 utonulo při ztroskotání a lodních požárech, nejvíc – 72 102 – zemřelo následkem nemocí a nehod. Dalších 14 270 utrpělo v bojích zranění.
U francouzského námořnictva známe díky publikaci Ztráty na životech v moderních válkách rakouského vojenského historika a statistika s belgickými kořeny Gastona Bodarta aspoň bojové ztráty jeho důstojníků. Podle Bodarta činily v letech 1804 až 1815 1387 osob (416 padlých a zemřelých na zranění a 971 raněných) a jeho spojenců 113 (39 padlých a zemřelých na zranění a 74 raněných).
Británie přišla podle Vojenskohistorického válečného lexikonu (1618–1905) rakouského vojenského historika a statistika s belgickými kořeny Gastona Bodarta o 166 válečných lodí, včetně pěti řadových. Royal Navy ovšem zničilo nebo zajalo 1201 nepřátelskou válečnou loď, včetně 159 řadových, 330 fregat nebo padesátidělových lodí a 712 malých plavidel. Z toho připadlo 712 na francouzské, 196 na španělské, 172 na nizozemské, 85 na dánské, 17 na americké, 15 na turecké a čtyři na ruské.
