Za zdmi psychiatrické léčebny uhořelo 55 lidí. Od zapomenuté polské tragédie uběhlo 40 let
Jedná se o jedno z největších neštěstí, které Polsko v novodobé historii zažilo. Tragédii, jež se stala ve vesničce Górna Grupa nedaleko Bydhoště, připomíná píseň, kterou napsal Jacek Kaczmarski. Vyšetřovatelé se domnívali, že požár, který vypukl 31. října 1980, měl na svědomí některý z pacientů, chyběly však důkazy. Příčina není dodnes zcela jasná, vinu nakonec nesl ředitel celého zařízení.
Historie ústavu se začala psát v roce 1952, kdy byla budova odebrána církvi. Ta měla pozemky ve správě od 20. let dvacátého století. Prakticky ihned začal stavbu používat stát, který z ní udělal zdravotnické zařízení. Do obce Górna Grupa ležící napůl cesty mezi Toruní a Gdaňskem proudili nemocní, o které se neměl kdo starat. Celý objekt se skládal ze dvou pavilonů, které skýtaly na 400 lůžek. To bylo samozřejmě maximum, protože státní aparát chtěl budovy využít co nejvíce. Díky tomu byly k vidění přeplněné pokoje, ve kterých bychom nenašli ani skříňky na oblečení. Nemocní ho měli většinou pod postelí nebo volně na zemi.
Léčba elektřinou na denním pořádku
Do psychiatrické léčebny doktoři umístili pacienty s různými problémy. Nalezli bychom tam oddělení pro alkoholiky či drogově závislé. Vedle toho byli v ústavu také lidé, kteří museli být upoutáni na lůžko. Medikace za zdmi sanatoria probíhala za asistence elektrošoků.
Jak vypadal normální den v takovém zařízení? Ráno zamířila většina hospitalizovaných na snídani, která se skládala z chleba a pomazánky. Poté někteří opustili budovu a šli pracovat, většinou pomáhali místním farmářům. Ti je rádi najímali, protože v nich viděli levnou pracovní sílu. Pacienti zastali práci pouze za krabičku cigaret. Ostatní osazenstvo trávilo čas hraním her či léčbou. Po obědě se celý koloběh opakoval až do večeře.
Nedostatek vody
Onen osudný říjnový den probíhal stejně jako ostatní. Chovanci nemohli využít přilehlé zahrady, protože venku bylo sychravo. Po večeři se sestry postaraly o uložení pacientů. Na třetím patře, kde nejspíše požár vypukl, měly službu čtyři pracovnice. Ty se staraly o nejtěžší případy, které vyžadovaly intenzivní péči. Okolo deváté se ponořila celá instituce do ticha narušovaného občasnými výkřiky.
Hodinu před půlnocí zaregistrovaly sestry pozdvižení na pokoji jednoho z pacientů. Údajně měl křičet, že hoří, shodou okolností se jednalo o žháře, nikdo mu ale nevěnoval příliš velkou pozornost. O několik minut později se začal třetím patrem rozprostírat kouř. Dým pomalu stoupal i nad budovu celého zařízení.
Během pár chvil se k léčebně seběhli dobrovolníci a začali pomáhat s evakuací. Zanedlouho dorazil také dobrovolný sbor hasičů, mezitím se požár ale rychle rozšířil. Hasiči čerpali vodu z obecního rybníčku, ten byl ale brzy prázdný, a tak se čekalo na barely, které přivezli profesionální požárníci. Z budovy se začaly ozývat nelidské zvuky, jež vydávali umírající pacienti. Neměli šanci na přežití, protože většina z nich byla připoutána k posteli. Jiné pokoje pro změnu neměly kliku. Svědci hovořili také o několika chovancích, kteří vyběhli ven, zalekli se davu lidí a vrátili se do hořícího pekla.
Budova byla dohašena v ranních hodinách, poté, co hasiči vstoupili do budovy, našli v jednom pokoji přes dvacet ohořelých těl. Některá ležela pod postelí, další uprostřed místnosti. Smrtící výčet se zastavil na 55 obětech. Na místo nehody dorazil také místopředseda vlády Henryk Kisiel. O celém neštěstí informoval polský tisk. Ihned se samozřejmě rozjely spekulace, kdo za požárem stojí.
S jistotou nelze určit nikoho, vyšetřovatelé sice poukazovali na jednoho z pacientů, ale neměli dostatek důkazů. U soudu nakonec skončilo vedení nemocnice, které čelilo obvinění z nedodržení bezpečnostních opatření, obžaloba také poukazovala na absenci únikových cest. Viníci nakonec za mřížemi nepobyli příliš dlouho, byli osvobozeni na základě amnestie z roku 1984.
Ústav byl po tragédii zavřen a nikdy už se jeho činnost neobnovila. Dodnes se jedná o jeden z nejhorších požárů v historii Polska. Tu navždy připomíná i píseň národního barda Jacka Kacmarzskeho.
