Nacističtí váleční zločinci byli hnáni ke spravedlnosti za své činy. Před 75 lety začal norimberský proces
Na podzim roku 1945 ležel německý Norimberk v troskách. Budov, které nebyly téměř dotčeny či významně poškozeny spojeneckým bombardováním, bylo jako šafránu. Jednou z nich byla budova místního justičního paláce. A právě v ní před 75 lety 20. listopadu 1945 začal norimberský proces, k němuž zástupci vítězných mocností 2. světové války pohnali hlavní představitele hitlerovské třetí říše, kteří byli naživu a jež se podařilo dopadnout.
O způsobu vypořádání se s Německem se čile diskutovalo ještě v době, kdy třetí říše a vojska jejich satelitů okupovala značnou část Evropy. Prvotní úvahy o potrestání vůdčích představitelů Německa se datují již do dob spojenecké konference v Teheránu, která se uskutečnila na přelomu listopadu a prosince 1943. S postupujícím časem a probíhajícím vytlačováním Wehrmachtu z okupovaných území tyto úvahy nabývaly stále reálnějších kontur. Nakonec bylo zástupci vůdčích států protihitlerovské koalice rozhodnuto, že bude ustaven Mezinárodní vojenský tribunál a před ním se budou hlavní váleční zločinci zpovídat ze svých činů.
Jako místo konání procesu se zvažovala města jako Lipsko, Mnichov či Lucemburk. Zástupci Sovětského svazu navrhovali i Berlín. Nakonec se všichni shodli na Norimberku. Bylo to ze symbolických i praktických důvodů. Norimberk byl považován za svatyni nacismu, v níž se každoročně konaly monumentální stranické sjezdy. Navíc místní justiční palác byl válkou takřka nedotčen a jeho součástí bylo velké prostorné vězení.
Hlavní taktovku nad procesem drželi zástupci čtyř hlavních vítězných mocností (USA, Sovětský svaz, Velká Británie a Francie), kteří nominovali generální žalobce, soudce i prokurátory. Ostatní státy, které byly považovány nebo uznány za vítězné, vyslaly k tribunálu své delegace. Například československou delegaci vedl generál justiční služby Bohuslav Ečer. Jeho role v procesu byla velice významná. Velkým dílem se zasadil o jeho konání a během svého působení v exilu v Londýně prosadil, aby mezi zločinecké (a tudíž i souzené) organizace byly zařazeny nacistické represivní složky jako SA, SS, gestapo i samotná nacistická strana NSDAP. Obhájci obžalovaných byli vesměs němečtí právníci.
Soudní mašinérie se rozeběhla již v polovině října 1945 a prokuratura představila žalobu proti 24 hlavním osobnostem režimu, které byly naživu a byly dopadeny. Na tomto seznamu nebyl ani Adolf Hitler, šéf SS a policie Heinrich Himmler nebo ministr propagandy Joseph Goebbels. Ani jeden z nich už nebyl, spáchali sebevraždu. Přesto se podařilo dopadnout četné vysoce postavené představitele režimu a armády. Na prvním místě to byl především někdejší šéf Luftwaffe Hermann Göring, dále pak ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Ernst Kaltenbrunner či poslední říšský protektor v Čechách a na Moravě Wilhelm Frick. Ze zástupců ozbrojených složek to byli oba velkoadmirálové a nejvyšší velitelé válečného loďstva Erich Raeder a Karl Dönitz, náčelník vrchního velitelství branné moci polní maršál Wilhelm Keitel či náčelník operačního štábu branné moci generálplukovník Alfred Jodl. Z britského vězení byl do Norimberku přepraven někdejší Hitlerův zástupce Rudolf Hess a v nepřítomnosti byl souzen Hitlerův tajemník Martin Bormann.
Souzení představitelé režimu byli obviněni ze čtyř hlavních zločinů (někteří však jen z některých): účast na spiknutí nebo společném plánu ke spáchání zločinů proti míru; plánování, příprava, rozpoutání a vedení útočných válek a dalších zločinů proti míru; válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.
Celý proces trval do 1. října 1946, kdy byly vyhlášeny rozsudky. Dvanáct obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti (včetně nepřítomného Martina Bormanna), tři obžalovaní dostali doživotí, vůdce nacistické mládeže Baldur von Schirach a ministr zbrojení Albert Speer pak 20 let, první říšský protektor v Čechách a na Moravě Konstantin von Neurath 15 let a velkoadmirál Karl Dönitz 10 let. Tři obžalovaní byli osvobozeni a ve dvou případech bylo stíhání zastaveno (šéf německé pracovní fronty Robert Ley spáchal sebevraždu ještě před samotným začátkem procesu a průmyslník a bankéř Gustav Krupp von Bohlen und Halbach byl osvobozen pro svůj vysoký věk a vážný zdravotní stav).
Rozsudky oběšením byly vykonány v časných ranních hodinách 16. října 1946. Tribunál odmítl změnit způsob popravy u Hermanna Göringa, Wilhelma Keitela i Alfreda Jodla, kteří jako vojáci žádali místo šibenice smrt zastřelením. Jen několik hodin před samotnou exekucí spáchal Göring ve své cele sebevraždu, když rozkousl ampuli s kyanidem draselným, kterou se mu podařilo u sebe na cele ukrývat.
V letech 1946 až 1949 následovalo dvanáct menších norimberských procesů s vedoucími armádními představiteli, lékaři či průmyslníky. Později se v Německu konala řada dalších procesů s válečnými zločinci. Norimberský proces ovlivnil také mezinárodní trestní právo. Jeho závěry přispěly mimo jiné k vytvoření a přijetí mezinárodní konvence o genocidě, Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti či čtyř Ženevských úmluv na ochranu obětí války.
