Norimberský proces

Norimberský proces Zdroj: Profimedia.cz

Norimberský proces
Norimberský proces
Norimberský proces
Hitlerův lékař Karl Brandt (†44) byl odsouzen k trestu smrti.
Hermann Göring (†53) spáchal sebevraždu ve své cele.
11 Fotogalerie

Nacističtí váleční zločinci byli hnáni ke spravedlnosti za své činy. Před 75 lety začal norimberský proces

Jiří Štefek

Na podzim roku 1945 ležel německý Norimberk v troskách. Budov, které nebyly téměř dotčeny či významně poškozeny spojeneckým bombardováním, bylo jako šafránu. Jednou z nich byla budova místního justičního paláce. A právě v ní před 75 lety 20. listopadu 1945 začal norimberský proces, k němuž zástupci vítězných mocností 2. světové války pohnali hlavní představitele hitlerovské třetí říše, kteří byli naživu a jež se podařilo dopadnout.

O způsobu vypořádání se s Německem se čile diskutovalo ještě v době, kdy třetí říše a vojska jejich satelitů okupovala značnou část Evropy. Prvotní úvahy o potrestání vůdčích představitelů Německa se datují již do dob spojenecké konference v Teheránu, která se uskutečnila na přelomu listopadu a prosince 1943. S postupujícím časem a probíhajícím vytlačováním Wehrmachtu z okupovaných území tyto úvahy nabývaly stále reálnějších kontur. Nakonec bylo zástupci vůdčích států protihitlerovské koalice rozhodnuto, že bude ustaven Mezinárodní vojenský tribunál a před ním se budou hlavní váleční zločinci zpovídat ze svých činů.

Jako místo konání procesu se zvažovala města jako Lipsko, Mnichov či Lucemburk. Zástupci Sovětského svazu navrhovali i Berlín. Nakonec se všichni shodli na Norimberku. Bylo to ze symbolických i praktických důvodů. Norimberk byl považován za svatyni nacismu, v níž se každoročně konaly monumentální stranické sjezdy. Navíc místní justiční palác byl válkou takřka nedotčen a jeho součástí bylo velké prostorné vězení.

Hlavní taktovku nad procesem drželi zástupci čtyř hlavních vítězných mocností (USA, Sovětský svaz, Velká Británie a Francie), kteří nominovali generální žalobce, soudce i prokurátory. Ostatní státy, které byly považovány nebo uznány za vítězné, vyslaly k tribunálu své delegace. Například československou delegaci vedl generál justiční služby Bohuslav Ečer. Jeho role v procesu byla velice významná. Velkým dílem se zasadil o jeho konání a během svého působení v exilu v Londýně prosadil, aby mezi zločinecké (a tudíž i souzené) organizace byly zařazeny nacistické represivní složky jako SA, SS, gestapo i samotná nacistická strana NSDAP. Obhájci obžalovaných byli vesměs němečtí právníci.

Soudní mašinérie se rozeběhla již v polovině října 1945 a prokuratura představila žalobu proti 24 hlavním osobnostem režimu, které byly naživu a byly dopadeny. Na tomto seznamu nebyl ani Adolf Hitler, šéf SS a policie Heinrich Himmler nebo ministr propagandy Joseph Goebbels. Ani jeden z nich už nebyl, spáchali sebevraždu. Přesto se podařilo dopadnout četné vysoce postavené představitele režimu a armády. Na prvním místě to byl především někdejší šéf Luftwaffe Hermann Göring, dále pak ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Ernst Kaltenbrunner či poslední říšský protektor v Čechách a na Moravě Wilhelm Frick. Ze zástupců ozbrojených složek to byli oba velkoadmirálové a nejvyšší velitelé válečného loďstva Erich Raeder a Karl Dönitz, náčelník vrchního velitelství branné moci polní maršál Wilhelm Keitel či náčelník operačního štábu branné moci generálplukovník Alfred Jodl. Z britského vězení byl do Norimberku přepraven někdejší Hitlerův zástupce Rudolf Hess a v nepřítomnosti byl souzen Hitlerův tajemník Martin Bormann.

Souzení představitelé režimu byli obviněni ze čtyř hlavních zločinů (někteří však jen z některých): účast na spiknutí nebo společném plánu ke spáchání zločinů proti míru; plánování, příprava, rozpoutání a vedení útočných válek a dalších zločinů proti míru; válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.  

Celý proces trval do 1. října 1946, kdy byly vyhlášeny rozsudky. Dvanáct obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti (včetně nepřítomného Martina Bormanna), tři obžalovaní dostali doživotí, vůdce nacistické mládeže Baldur von Schirach a ministr zbrojení Albert Speer pak 20 let, první říšský protektor v Čechách a na Moravě Konstantin von Neurath 15 let a velkoadmirál Karl Dönitz  10 let. Tři obžalovaní byli osvobozeni a ve dvou případech bylo stíhání zastaveno (šéf německé pracovní fronty Robert Ley spáchal sebevraždu ještě před samotným začátkem procesu a průmyslník a bankéř Gustav Krupp von Bohlen und Halbach byl osvobozen pro svůj vysoký věk a vážný zdravotní stav).

Rozsudky oběšením byly vykonány v časných ranních hodinách 16. října 1946. Tribunál odmítl změnit způsob popravy u Hermanna Göringa, Wilhelma Keitela i Alfreda Jodla, kteří jako vojáci žádali místo šibenice smrt zastřelením. Jen několik hodin před samotnou exekucí spáchal Göring ve své cele sebevraždu, když rozkousl ampuli s kyanidem draselným, kterou se mu podařilo u sebe na cele ukrývat.

V letech 1946 až 1949 následovalo dvanáct menších norimberských procesů s vedoucími armádními představiteli, lékaři či průmyslníky. Později se v Německu konala řada dalších procesů s válečnými zločinci. Norimberský proces ovlivnil také mezinárodní trestní právo. Jeho závěry přispěly mimo jiné k vytvoření a přijetí mezinárodní konvence o genocidě, Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti či čtyř Ženevských úmluv na ochranu obětí války.