Definitivní přechod na temnou stranu. Před 80 lety Slováci podepsali Pakt tří
Předválečná Evropa připomínala sud se střelným prachem, pomyslný plamen zažehl Adolf Hitler, který dal věci do pohybu. Výjimkou nebylo ani Československo, kancléř mladou republiku rozklížil skrze otázku slovenské autonomie. Po vzniku Slovenského státu zástupci klerofašistického režimu Jozefa Tisa podepsali 24. listopadu 1940 Pakt tří, čímž definitivně potvrdili spojenectví s Osou.
Ve 30. letech situace eskalovala, na Slovensku stále více sílil hlas Hlinkovo slovenské ľudové strany (někdy označované jen jako ľudáci). Její hlavní představitel Andrej Hlinka usiloval o slovenskou autonomii, nelíbilo se mu začlenění země do Československa. Od roku 1920 se strana pravidelně dostávala do parlamentu, volební zisky činily okolo šesti procent.
Ľudáci poprvé ve vládě
V lednu 1927 se ľudáci dostali dokonce do tehdejší vlády Antonína Švehly. Jozef Tiso zastával post ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, další příslušník HSĽS Marko Gažík se stal ministrem unifikací. Tento fakt platil pouze dva roky, protože poté byl na Slovensku zatčen Vojtech Tuka, jeden z předních členů HSĽS měl čelit obvinění ze špionáže. Na protest opustili ľudáci vládu, předseda František Udržal na to reagoval demisí. V dalších letech se stoupenci Andreje Hlinky přesunuli do opozice.
Během tohoto období začala spolupráce s dalšími separatistickými stranami, navázali kontakt například s Poláky či Maďary. V dalších volbách roku 1935 kandidovali Hlinkovci pod názvem Autonomistický blok, ve kterém bychom našli právě další strany, které chtěly odtrhnutí od Československa. Předvečer války byl ve znamení koketování s fašismem, Hlinka se těsně před svou smrtí dokonce sešel s K. H. Frankem. Jednali především o spolupráci mezi HSĽS s Sudetoněmeckou stranou (SdP).
Andrej Hlinka zemřel 16. srpna 1938 a na jeho místo nastoupil Jozef Tiso. Po podepsání mnichovské dohody vyvrcholily snahy o slovenskou nezávislost a byla vyhlášena autonomie. Prakticky měsíc nato se konaly volby do slovenského sněmu. Na kandidátce bychom našli pouze jeden politický subjekt, HSĽS se spojila s dalšími slovenskými stranami a vznikl kočkopes, který měl název: Hlinkova slovenská ľudová strana - Strana slovenské národní jednoty. Zisk 97 % hlasů nebyl překvapením, politici volili protičeskou a protižidovskou rétoriku.
500 říšských marek za lidský život
Dění v Česku a na Slovensku sledoval Adolf Hitler, který měl v plánu demokracii v srdci Evropy zničit. Tiso dorazil v noci z 13. na 14. března 1939 do Berlína, kde s kancléřem jednal. Hitler postavil Tisa před hotovou věc, buď vznikne suverénní slovenský stát (do této chvíle Slováci byli v jednom státě s Čechy) nebo dá zelenou maďarským jednotkám a ty Slovensko obsadí. Tiso sice váhal, ale pod nátlakem zvolil první možnost.
Čtrnáctého března 1939 de facto zaniklo Československo a mapu Evropy rozšířil Slovenský stát a Protektorát Čechy a Morava. Tiso byl zcela v područí Hitlera, což potvrdila i Ochranná smlouva z 23. března 1939. Na základě dokumentu byl umožněn přístup nacistických vojsk na slovenské území, Tiso rovněž podřídil slovenské zájmy těm německým. Slovensko bylo prakticky nacistickým vazalem.
Vojtech Tuka, blízký spolupracovník Jozefa Tisa a předseda první vlády Slovenské republiky se zavázal na deportaci obyvatel židovského původu. Součástí dohody měla být i finanční kompenzace, protože Slovensko na tom nebylo ekonomicky vůbec dobře. Proto také tehdy Tiso váhal, zda se má Slovensko odtrhnout od Česka už v březnu. Za jednoho Žida měly slovenské úřady obdržet pět set říšských marek, mrazivá cena za lidský život.
Po nacistickém boku proti Stalinovi
„Podľa tohto výsledku zisťujem, že za prvého prezidenta Slovenskej republiky je vyvolený dr. Jozef Tiso,“ ohlásil výsledek hlasování Martin Sokol 26. října 1939. Tiso chtěl zaujmout podobně jako španělský generál Franco neutralitu ve válečném konfliktu, ale onoho listopadu 1940 byl Vojtech Tuka donucen podepsat tzv. Pakt tří.
Dokument, který uzavřel spolupráci mezi Německem, Itálií a Japonskem, vznikl v Berlíně 27. září 1940. Později své podpisy připojilo Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Finsko a právě Slovensko. V paktu si státy zaručovaly podporu, pokud by některý z nich byl napaden neutrálními státy (především Spojenými státy). Ve speciálním dodatku se země ujišťovaly, že nenaruší existující vztahy k Sovětskému svazu.
V praxi to vypadalo tak, že slovenské jednotky společně s německými zaútočily v roce 1941 na Sovětský svaz. Později téhož roku vyhlásili Slováci válku Spojeným státům a Velké Británii. Postupně ale začala sílit odbojová činnost, která vyvrcholila v roce 1944 Slovenským národním povstáním, to bylo sice potlačeno, ale jednalo se o jednu z nejvýraznějších akcí proti nacistické zvůli.
Po osvobození Slovenska byli všichni vysocí představitelé postavení před soud. Jozef Tiso i Vojtech Tuka byli popraveni.
