Snajperka od Sokolova Marie Lastovecká: My jsme byli vojáci a věděli jsme, že můžeme padnout
"Když se rozhodlo, že ženy nesmějí bojovat v první linii, aspoň jsem vojákům z našeho praporu nastřelovala pušky. Ti, co se vrátili z boje, říkali: Maruško, dobře jsi nám zbraně připravila." Marie Lastovecká (3. 12. 1920 – 7. 11. 2011) v bitvě u Sokolova kryla jako snajperka svého velitele. Jako zdravotnice se účastnila bojů o Kyjev, dukelské operace nebo osvobození Ostravy. V roce 2010 obdržela Řád bílého lva vojenské skupiny.
"Představovala jsem si, že se ze mě stane učitelka, budu mít kupu dětí a malé hospodářství," vzpomínala Marie Lastovecká. "Nic z toho se nesplnilo."
Marie se narodila 3. prosince 1920 v polské obci Horoděnka manželům Petruščákovým. "Tatínek byl Ukrajinec, maminka byla volyňská Češka. Doma se mluvilo polsky a česky. Tatínek pracoval jako úředník v cukrovaru. Moc si na něj nepamatuju, brzy umřel." Lina Petruščáková svého muže dlouho nepřežila. V šestatřiceti letech podlehla oboustrannému zápalu plic. "Nebyl penicilín, na infekce se umíralo. Maminka onemocněla a za tři týdny jsme jí strojili pohřeb." Dvanáctileté Marie a její mladší sestry Naděždy se ujali příbuzní. "Byla jsem šťastné dítě. Nevzpomínám si, že bych plakala kvůli tomu, že jsem sirotek a všude kolem je bída. Vytvořila jsem si svůj vlastní svět, v němž bylo vše dobré."
O jedenáct let staršímu Michalu Ljalkovi padla Marie do oka ve Stanisławowě (dnešní Ivano-Frankivsk na Ukrajině), kde spolu se sestrou žila u tety. "Ani mě nepozval na schůzku a hned se zeptal, jestli se může seznámit s mou rodinou." Marie přiznává, že na ni solidní a přímé jednání udělalo dojem, a tak směl Michal přijít na oběd.
"Rovnou si řekl tetě o moji ruku a poprosil ji, aby mi domluvila, kdybych se zdráhala nabídku přijmout." Zamilovaný Michal odešel a zaskočená Marie tetu požádala o radu. "Teta řekla: Maruško, možná bude válka a to pak děvčatům hrozí, že je někdo znásilní. Já bych tě nedokázala ochránit lépe než tvůj muž. Michal je slušný a hodný člověk, on tě ubrání, vezmi si ho." Marie tetu poslechla. Vdávala se v necelých osmnácti letech. Svatebčané během hostiny mluvili hlavně o tom, že Němci obsazují české pohraničí.
Telegram od Svobody
V září třicet devět německá a Rudá armáda napadly Polsko. "Nastal hrozný zmatek. Lidé utíkali před Němci a nevěděli pořádně kam." Manželé Ljalkovi odešli do Rjazaně. "Michal dělal řidiče, já jsem pracovala v laboratoři továrny na lihoviny. Měřila jsem obsah alkoholu. "V červnu čtyřicátého prvního bylo hezké léto. Šla jsem na zahrádku zalít kytky, když z ampliónu zaburácel naléhavý hlas. Pořád dokola opakoval, že němečtí nacisté napadli Sovětský svaz, a vyzýval národ k obraně. Přilítla jsem domů jako splašená." Do kasáren se začali hrnout lidé. "Zpívali písničky, všude se rozléhalo: Vstavaj, strana ogromnaja. Mládenci šli hrdě na frontu a za týden přišla zpráva, že jsou mrtví. Němci je kosili jak trávu." Stalinovými čistkami zdecimovaná armáda německý úder nedokázala odrazit. "Kolik jen Stalin nechal před válkou popravit důstojníků! Svinskou vládu měli ti Rusové. Vždyť není rodiny, která by neměla někoho v gulagu."
Marie a Michal Ljalkovi byli spolu s ostatními lidmi přesunuti do Střední Asie. "Pracovali jsme v kolchozu. Naučila jsem se řídit traktor." Když se v novinách a rozhlase objevila výzva, aby se českoslovenští občané přihlásili do jednotky vznikající v Buzuluku, Michal neváhal. "Okamžitě odjel. Jenomže jsme nevěděli, jestli mohou narukovat i ženy. Manžel slíbil, že to zjistí." Zanedlouho přišel Marii Ljalkové telegram podepsaný velitelem jednotky Ludvíkem Svobodou, který ji vyzýval, ať se dostaví k odvodu. Marie přijela na jaře 1942.
V Rudé armádě ženy bojovaly. Československý branný zákon však s účastí žen nepočítal. Jenže ve válce je každá posila dobrá. Legislativní vakuum obešel Svoboda praporním rozkazem číslo čtyřicet jedna z 18. února 1942. Ženám byla přiznána hodnost vojína a měly nárok na stravu, uniformu a ubytování. Právní postavení vojákyň upravoval se zpětnou platností až prezidentský dekret z 15. května 1944.
"Svoboda byl moc hodný. Měl svoje vojáky rád. O každém chtěl všechno vědět. Z jaké je rodiny, jak přišel do Sovětského svazu ..." S některými zážitky se však vojáci svěřovali neradi. "Moje kamarádka Anna Radová utekla, když Maďarsko obsadilo Podkarpatskou Rus. Stejně jako plno dalších Rusínů uvěřila sovětské propagandě." Vidina ráje na zemi se vzápětí změnila v krutou realitu. "Rusové ji kousek za hranicemi zatkli a odsoudili na tři roky." Kdyby byla členkou KSČ, dostala by ještě dva roky navrch. "Vyprávěla mi, jak v padesátistupňových mrazech káceli stromy, jak zle se lidem v lágrech vedlo, kolik jich tam pomřelo hlady a vyčerpáním." Podobný osud sdílelo mnoho vojáků československé jednotky, které z gulagů vyreklamoval šéf vojenské mise Heliodor Píka. Přesto Anna o tom, co prožila, raději nemluvila. Měla strach.
Tři desítky
Byli však vojáci, kteří svoji averzi ke komunismu dávali nepokrytě najevo. Jedním z nich byl velitel první roty Otakar Jaroš. "Jaroš byl znamenitý člověk. Vyžadoval disciplínu, ale přitom byl přátelský. Komunisty nesnášel a vůbec se s tím netajil." Jaroš padl v bitvě u Sokolova. Bránil pozice do posledního dechu. Ti, které kritizoval, si jeho oběť přivlastnili. Otakar Jaroš dostal v poválečných učebnicích cejch komunistického hrdiny.
"Odstřelovačka se ze mě stala právě díky Jarošovi," říkala Marie Lastovecká. V Buzuluku absolvovala zdravotnický kurs a byla přidělena ke druhé rotě jako sběračka raněných. Počítalo se pochopitelně s tím, že ženy najdou své uplatnění především v péči o nemocné a raněné.
Zároveň ale podstupovaly vojenský výcvik. I zdravotnice a sanitářky musely zkoušet střelbu. "Děvčata se snažila, ale většinou terč minula," vzpomínala Marie Lastovecká. Sama zbraň držela v ruce poprvé - a trefila desítku. "A pak ještě jednu a do třetice zrovna tak. Slyším Jaroše, jak říká Svobodovi: Veliteli, máme snajpra."
Sedmadvacátého ledna 1943 předal Heliodor Píka prvnímu československému praporu bojovou zástavu a na konci ledna se jednotka vydala na strastiplnou pouť.
Vrány na poli
"Skoro tři týdny se jelo vlakem." Konečná byla ve Valjukách. Dál už byla trať zničená. "Do Charkova jsme šli pěšky. Pochodovalo se hlavně v noci. Odpočívali jsme vestoje, opření o pušku." Za deset dnů v mrazech a s plnou polní zdolali vojáci tři sta padesát kilometrů. "To se dá vydržet. Voják to musí vydržet." Strašné bylo procházet vypálenými vesnicemi. "K obloze trčely ohořelé komíny. A všude kolem mrtví. V příkopu ležela těhotná žena s rozpáraným břichem. Na ostrých kůlech u plotu byly nabodnuté malé děti. V bojích na Dukle se kolikrát stalo, že někoho pár metrů ode mne roztrhal granát. Sama mám střepinku v hlavě. Jenže my jsme byli vojáci a věděli jsme, že můžeme padnout. Tohle byla nelítostná vražda." Vojáci přehodili plačící ženě, která masakr náhodou přežila přes ramena svůj plášť, a šli dál. Bojovat. „Když vidím německého stařečka o holi, napadne mě, co asi dělal z války. Jakmile zaslechnu němčinu, vybaví se mi pole poseté mrtvolami. Slétaly se na ně vrány a klovaly jim oči. Museli jsme tou krajinou mrtvých jít stovky metrů. Říkala jsem si: Oni tady leží a jejich maminky si myslí, že se vrátí domů."
Do Charkova jednotka dorazila na začátku března 1943. Než se vojáci stačili ubytovat, přišel nový rozkaz. Němci prolomili frontu, postupují na Charkov, prapor musí bránit linii na řece Mže. První rota tvořila předsunutou obranu v Sokolově, druhá měla hájit ves Arťuchovku a třetí rota obsadila prostor u obce Mirhorod.
Marie Lastovecká z pozorovatelny přes dalekohled své pušky SVT-40 viděla, jak Sokolovo hoří a přibližují se k němu tanky. Večer se druhá rota nadporučíka Jana Kudliče vydala Sokolovu na pomoc. "Šla jsem do útoku vedle velitele. Když jsme byli asi uprostřed řeky, Němci na nás spustili palbu. Kudlič byl zraněný, mně o přilbu cinkaly náboje. Na pár vteřin střelba ustala. Zvedla jsem se a vystřílela zásobník směrem, odkud na nás pálili. Najednou bylo úplné ticho." Marie Lastovecká zlikvidovala kulometné hnízdo a svému veliteli zachránila život. Na pár hodin. Zraněného Kudliče díky jejímu zásahu mohli odnést na ošetření. Sanitka, která ho odvážela do nemocnice, dostala plný zásah a shořela.
Marie zůstala ležet na řece. Led, který k večeru roztál, znovu zamrzl. "Nemohla jsem se hnout. Fufajka, vatovaný kabát, přimrzla k ledu." Nad řekou se už neozývala střelba, bylo slyšet jen sténání raněných. Marie uviděla, jak se k ní plíží dva vojáci. "Myslela jsem, že to jsou Němci. Dala jsem si pušku k hlavě, měla jsem pro sebe schovaný poslední náboj. Ještě jsem se naposled podívala na nebe." "Kdo to tam leží?" ozvalo se. Ta slova znamenala záchranu. "Maminko, děkuju," zašeptala Marie. Dvaadvacetiletá snajperka Marie Ljalková získala Řád rudé hvězdy. Marie bojovala pouze u Sokolova a v Arťuchovce. Londýnské exilové ministerstvo obrany nakonec prosadilo svůj názor, že ženě zbraň do ruky nepatří.
U tankistů
Nositelka Československého válečného kříže musela svou pušku odevzdat. "Jestli mě to mrzelo? Vojáka nemá co mrzet, rozkaz je rozkaz." Její střelecké umění ale jednotka využívala dál. "Celému našemu praporu jsem nastřelovala pušky. Hodiny a hodiny jsem byla na střelnici. To není jen tak, aby seděla muška. Náboj totiž neletí přímo."
Od války držela zbraň znovu před několika lety. "Jeden brněnský novinář mě vzal na střelnici, jestli mi to prý ještě střílí. A docela se divil. To se nezapomíná, to máte v ruce."
Po Sokolovu Marii převeleli k tankistům, kde sloužil její manžel. Tanková rota, které velel Josef Buršík, osvobozovala Kyjev. Josef Buršík, Antonín Sochor a Richard Tesařík za osvobození města získali titul hrdina Sovětského svazu.
Josef Buršík se po bojích na Dukle oženil se sestrou Marie, Naďou. "Když se fronta přiblížila k Horoděnce, Naďa a sestřenice Mirka Pavelcová také vstoupily do armády."
Společně prošly krvavou karpatsko-dukelskou operací. "Jezdila jsem se sanitkou, starala se o raněné. Zdravotník byl pro Němce pohyblivý terč. Pod palbou jsem musela do jedné dědinky pro zraněného nadporučíka Bílka z Anglie. Přiletěl ve slavnostní uniformě a šel rovnou do boje. Byl těžce raněný. Cestou do nemocnice zemřel."
Marie Lastovecká svou vlast znala jen z manželova vyprávění. Poprvé v životě dorazila do Československa s armádou. Jejímu manželovi Michalu Ljalkovi nabídli vysokou vojenskou funkci na Ukrajině. Marie chtěla zůstat v Československu. "Řekla jsem manželovi: já jsem nebojovala za Rusko. Trpěla jsem za tuto zemi, tady jsem doma, tady budu mít hrob." Marie si vybrala svou vlast, Michal vojenskou kariéru. Rozvedli se. Frontové manželství Mariiny sestry a Josefa Buršíka také skončilo rozvodem. "Josef Buršík ve Starém Postřekově, kde se narodil a žil, potkal svoji předválečnou lásku, která na něj nepřestala čekat. Jmenovala se taky Naďa stejně jako moje sestra." Josef Buršík, hrdina Sovětského svazu, byl ve vykonstruovaném procesu v roce 1949 odsouzen na deset let. Odvolal se, tak mu ještě čtyři roky přidali. Ve vězení těžce onemocněl a s pomocí přátel se mu podařilo z olomoucké nemocnice uprchnout. Z fotografie, na níž je spolu s Antonínem Sochorem a Richardem Tesaříkem, byl vymazán.
Počmáraný autobus
"Nemodlím se, do kostela nechodím, ale vždycky jsem věřila, že jsem pod Boží ochranou. Vážím si života a jsem šťastná za každý den, kdy se ráno probudím. Na světě je krásně," opakovala Marie Lastovecká, již válečné útrapy připravily o možnost mít děti. "Po válce jsem nejdřív zůstala v Ostravě jako vedoucí zdravotního střediska. Pak jsem v Praze vystudovala vojenskou zdravotní školu. Poslali mě do Olomouce a nakonec mě převeleli do Brna." V Brně Marie potkala svého manžela, doktora Václava Lastoveckého. "Můj muž byl vdovec, měl tři dospělé děti. Dagmar Lastovecká je jeho snacha." Ve čtyřiceti letech Marie těžce onemocněla. "Marodila jsem víc než rok, takže mě dali do výslužby a invalidního důchodu." Na dalších dvacet let se z ní stala průvodkyně Čedoku.
Sovětští turisté byli z normalizačního Československa unešení. "Tady je Amerika, tady je Amerika, opakovali. Udření zemědělci mi ukazovali, jak mají za čtrnáct dnů bez práce čisté ruce." Marie Lastovecká přestala pracovat jako průvodkyně v roce devadesát. "V prosinci, jak byla ta revoluce, mi v Brně lidi na ulici sprostě nadávali, když slyšeli, že mluvím rusky. Někdo taky vymlátil okna autobusu a počmáral ho škaredými nápisy. Tak jsem s tím skončila. Já jsem přitom naprosto nepolitický člověk."
V sedmdesáti letech si Marie konečně našla čas na to, aby si udělala řidičský průkaz. Od války za volantem neseděla. "V autoškole byla osmnáctiletá klučiska a já." Zkušební komisař jí blahopřál k výbornému výsledku zkoušky a řekl: "Přiznejte se, že už jste někdy řídila!" Při jedné slavnostní akci se Marie Lastovecké zeptal vystupující umělec, jestli se s ní a s jejími spolubojovnicemi může vyfotit. "Tak máme fotku s Karlem Gottem."
"Za války jsem se nebála, sama se divím, kde jsem tu odvahu brala. Už dlouho mě ale trápí válečné sny. A tak se ve snu bojím, utíkám a křičím na sestru: Naděnko, utíkej, bombardují nás!"
