Ministr, šedá eminence či šéf brněnských rudých. Koho komunisté popravili společně se Slánským?
Hledání vnitřních nepřátel strany skončilo pro některé funkcionáře tragicky. Hlavní osobou celého procesu se stal Rudolf Slánský, někdejší druhý nejmocnější muž ve státě. Společně s ním obdrželo trest smrti dalších deset lidí, kdo byl k domnělému zrádci přirazen? Tento monstrproces skončil 27. listopadu 1952. Na všechny o pár dní později čekala šibenice.
Vladimír Clementis (1902-1952)
Společně se Slánským jeden z nejvyšších činitelů. Clementis, kterému přátelé říkali „Vlado“, vstoupil do KSČ v roce 1924, po kritice paktu Ribbentrop-Molotov byl ze strany vyloučen. Válku strávil v západní Evropě, po návratu do Československa se po kajícném elaborátu směl do strany vrátit. Usídlil se na ministerstvu zahraničí jako Masarykův tajemník. Po záhadné smrti obsadil Clementis ministerské místo. Na něm vydržel až do roku 1950, poté se pod nátlakem funkce vzdal. V lednu 1951 byl zatčen, ve vykonstruovaném procesu dostal trest smrti. V 60. letech byl rehabilitován a obdržel řád Hrdiny ČSSR.
Bedřich Reicin (1911-1952)
Pocházel z židovské rodiny, ve 20. letech ho oslovila komunistická ideologie a o několik let později už pracoval v levicových časopisech. Válku prožil v Sovětském svazu, účastnil se několika bojů. Po návratu do Československa pracoval na ministerstvu obrany a měl stále větší vliv, jeho pád přišel v době nástupu Alexeje Čepičky. Na Gottwaldova příbuzného už Reicin nestačil, a tak byl v únoru 1951 zatčen. Čelil bití a trýznění, které kdysi sám podporoval. Po skoro dvou letech ho čekal soud a trest smrti.
Otto Šling (1912-1952)
Nedostudovaný lékař, který ve 30. letech působil jako interbrigadista ve španělské občanské válce. Poté odcestoval do Londýna, po návratu se usídlil na Brněnsku. Z tamního kraje chtěl udělat vzorový region. Pojilo jej přátelství s Reicinem a byl považován za perspektivního funkcionáře. V 50. letech ho začala sledovat StB, roli hrál jeho židovský původ a názorové neshody. Po převezení do Prahy byl tvrdě vyslýchán, výjimkou nebylo ani desetihodinové mučení. V listopadu vyslechl rozsudek smrti, třetího prosince ve 3:18 byl oběšen. Později se prokázalo, že špionem nikdy nebyl. Jeho syn Karel dokonce podepsal Chartu 77.
Karel Šváb (1904-1952)
Revoluce požírá své děti. Toto tvrzení platí i v případě Karla Švába. Narodil se v Praze, ale později žil několik let v Německu. Po první světové válce se zapojil do socialistického hnutí a byl u zrodu tuzemské komunistické strany. V roce 1939 jej zatklo gestapu a Šváb skončil v koncentračním táboře. Poté, co přežil pochod smrti, pronikl do vysokých komunistických funkcí. Jeho skupina hledala komunistické nepřátele uvnitř strany a zodpovídal se přímo Gottwaldovi. V prosinci byl poslán na nucenou dovolenou, později si pro něj došla StB. Za jeho domnělou zradu si vyslechl trest smrti a byl popraven na Pankráci. „Ať žije Sovětský svaz, ať žije Komunistická strana Československa!“ zněla jeho poslední slova. V 60. letech soud jeho rozsudek zrušil.
André Simeone (1895-1952)
Narodil se jako Otto Katz, z čehož je zřejmé, že pocházel z rodiny s židovskými kořeny. V předválečných časech procestoval několik zemí, vystupoval proti nacismu, který se tou dobou rozpínal v Německu. Během své kariéry vedl několik divadel a deníků. V roce 1945 se vrátil do Československa a začal ihned působit ve stranických plátcích. Po začátku čistek se ocitl v hledáčku StB, která připomínala jeho židovský původ a také příhodu, kdy byl Simeone obviněn z trockismu. V červnu jej zatkli a v procesu obdržel trest smrti. Po deseti letech se dočkal posmrtné rehabilitace.
Otto Fischl (1902-1952)
Pocházel ze smíšené rodiny, jeho otec měl ale židovské předky. Vystudoval advokacii a začal provozovat svou praxi. Vyhnul se koncentračním táborů, po válce se dal do služeb KSČ, stal se prvním československým velvyslancem ve východním Německu. Při jedné návštěv Fischlovy rodiny, emigrovala dcera Eva. Byl okamžitě odvolán a začala se o něj zajímat StB, příliš mu nepomohl ani jeho židovský původ. V červnu 1952 byl zatčen a o půl roku později popraven. V 60. letech byl rehabilitován.
Josef Frank (1909-1952)
Do komunistické strany vstoupil rok po její bolševizaci, byl velmi politicky aktivní. To dokazuje i jeho účast v protinacistickém odboji, což odnesl šestiletým pobytem v Buchenwaldu. Po válce ve své práci pokračoval, zasedal v několika výborech. V roce 1948 byl zvolen do Národního shromáždění. Tuto funkci musel po čtyřech letech přenechat Karlu Peckovi, protože nad jeho osobou se začala stahovat mračna. Začátkem léta si pro něj došli příslušníci StB, kteří ho přiřadili k procesu s Rudolfem Slánským. Po deseti letech jej čekala rehabilitace, následně byl in memoriam vyznamenán.
Ludvík Frejka (1904-1952)
V mládí vstoupil do Komunistické strany Německa jako Ludwig Freund, později přestoupil do československé buňky. Studoval v Berlíně či Londýně, měl finanční podporu rodiny. Před válkou stihl utéct do Velké Británie, protože byl židovského původu. V roce 1945 si změnil jméno a stal se tajemníkem jedné z komunistických komisí, později dokonce pracoval v kanceláři prezidenta. Po zatčení byl mučen a přiznal se, že je britský špion. Trest smrti ho neminul. Také Frejku později rehabilitovali a udělili mu Řád republiky.
Rudolf Margolius (1913-1952)
Málo známé jméno pod kterým se skrýval vystudovaný právník. Za války prošel několika koncentračními tábory, viděl hrůzy v Osvětimi či Dachau. Nacistický režim ho připravil o velkou část rodiny, a tak se v roce 1945 přidal do komunistických řad. Pracoval v oblasti, která obchodovala s kapitalistickými zeměmi. Začátkem ledna 1952 byl zatčen a vystaven tvrdému mučení. O několik měsíců později usedl s domnělými spiklenci na lavici obžalovaných, mnohé z nich viděl poprvé. Přesto mu soud vyměřil trest smrti. V roce 1968 byl in memoriam vyznamenán Řádem republiky.
Bedřich Geminder (1901-1952)
Funkcionář židovského původu, který v mládí koketoval se sionistickou organizací Blau-Weiss. Po vstupu do KSČ ale zcela propadl nové ideologii, činil se především v Kominterně, kde se setkal například s Palmirem Togliattim. Během války získal Leninův řád, od roku 1946 působil v Československu. Věnoval se komunikaci s ostatními komunistickými stranami, v listopadu 1951 byl zatčen a o rok později odsouzen.
