Československo a Solidarita: Husákovská propaganda se snažila zastavit polskou nákazu
V létě roku 1980 vypukla v Polsku vlna dělnických stávek, která se brzy přerodila v tzv. revoluci Solidarity. To představovalo vážný problém nejen pro komunisty vládnoucí v Polsku, ale také pro vůdce ostatních států sovětského tábora. Rozšíření „polské nákazy“ do Československa se obával i Gustáv Husák. Proti polské „kontrarevoluci“ se rozpoutal ostrý propagandistický boj…
Hlavní příčinou stávek v Polsku byla ekonomická krize táhnoucí se od poloviny sedmdesátých let. Ducha odporu ve společnosti probudila také první pouť papeže Jana Pavla II. do rodné země v roce 1979. Stávky vypukly v souvislosti se zvýšením cen masa v červenci 1980. Komunistický režim je nedokázal potlačit. Dne 17. srpna 1980 proto v Gdaňsku vznikl Mezipodnikový stávkový výbor (MKS), který koordinoval celé stávkové hnutí. Vedení Polské sjednocené dělnické strany (PZPR) ustoupilo a souhlasilo se splněním požadavků MKS. V důsledku toho vznikl 17. září legální Nezávislý samosprávný odborový svaz Solidarita. V Polsku začalo období faktického oslabení komunistického režimu.
Již 28. srpna 1980 zaslali mluvčí Charty 77 Marie Hromádková a Miloš Rejchrt gdaňskému stávkovému výboru dopis, v němž mu vyjádřili podporu. Napsali: „Vážení přátelé, se zájmem a pohnutím sledujeme Váš zápas o svobodný a důstojný život. Požadavky, které vyslovujete, zvláště propuštění politických vězňů, dodržování svobody slova a práva na zakládání nezávislých odborových organizací, jsou totožné s naším úsilím.“
Gustáv Husák však v Solidaritě viděl nebezpečí pro komunistický systém v Československu. Toto velké, aktivní společenské hnutí se mohlo pro Čechy a Slováky stát příkladem k následování. Dne 12. listopadu 1980 o tom Husák hovořil během setkání s Jánosem Kádárem v Bratislavě. Upozornil na specifické postavení ČSSR: velmi dlouhá hranice a široká hospodářská spolupráce s Polskou lidovou republikou, rozvinutý turistický ruch a vysílání polské televize a rádia dostupné na velkém území Československa. Podle informací StB mnoho Čechů a Slováků poslouchalo také polské vysílání Rádia Svobodná Evropa a sledovalo západoněmeckou a rakouskou televizi, kde se informovalo o skutečném průběhu událostí v Polsku. O Solidaritě se v této době hodně psalo rovněž v československém samizdatu a emigračním tisku.
Situací v Polsku se zabývalo i plénum ÚV KSČ na zasedání ve dnech 7. a 8. října 1980. „Polská krize“ byla označena za kontrarevoluci připravenou a dozorovanou mezinárodními imperialistickými kruhy a tajnými kontrarevolučními buňkami v samotné zemi. Nejhlasitěji proti ní burcoval Vasil Biľak, jenž se domníval, že události v Polsku jsou součástí rozsáhlého plánu Spojených států namířeného proti socialistickým zemím. Realizace tohoto plánu měla začít zvolením krakovského biskupa Karola Wojtyły na papežský stolec v roce 1978. Podle Biľaka se imperialisté poučili z porážky v Československu v roce 1968 a nyní se rozhodli přímo využít dělnickou třídu, kterou zmátli a obrátili proti polské komunistické straně.
Stop solidaritní revoluci
Na podzim 1980 přicházely do ÚV KSČ z terénu znepokojivé informace. V některých městech se objevily nápisy: „Ať žije Wałęsa“, „Solidarita se Solidaritou“, „Wałęsa je hrdina“ nebo „Nezávislé svazy u nás“. Svědčily o tom, že část československé veřejnosti se na dění v Polsku dívá se sympatiemi. Na adresu terénních výborů KSČ přicházely anonymní výhrůžné dopisy kritizující postoje a činnost československé strany a vlády. Objevily se také výzvy k zakládání nezávislých odborových svazů podle polského vzoru. V Severomoravském kraji byl kolportován statut Solidarity a další brožury v polštině. Studenti pražských vysokých škol podporovali nezávislé akce studentů v Polsku, především boj o autonomii univerzit.
Komunistický režim odpověděl represemi. Již v srpnu 1980 v reakci na vznik Solidarity v Polsku začala akce Kruh, která měla ochránit dělníky v Československu před „zneužitím vnějším a vnitřním protivníkem“. StB zatkla představitele disentu a opozice – z řad Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a představitelů mladé inteligence.
V obavě před vývozem „solidaritní revoluce“ se československé úřady také rozhodly omezit turistický ruch. Hlavní důvody tohoto rozhodnutí byly samozřejmě především politické. Panovaly obavy z toho, že do Československa budou pronikat knihy a materiály „antisocialistického“ charakteru, jež budou podkopávat komunistickou ideologii. Podstatný byl však i ekonomický faktor. V Polsku evidentně kolaboval trh s potravinami a základním zbožím. Existovalo proto nebezpečí, že Poláci ho budou masívně skupovat v zahraničí a vyvážet do své hospodářskou krizí zasažené země. Případné ochuzení československého trhu, který nedisponoval velkými rezervami, pak mohlo vyvolat všeobecnou nespokojenost.
V československých médiích se od počátku rozpoutala propagandistická ofenzíva proti rodící se „kontrarevoluci“. V článcích v tisku i televizních reportážích se hovořilo o „násilí“, „provokaci“, „ohrožení“, „vandalismu“ atd. Čechům a Slovákům se namlouvalo, že v Polsku se šíří chaos a anarchie, že dochází k fyzickým útokům na představitele vládního aparátu. Solidarita byla prezentována jako mimořádně destruktivní síla, která přijímá peníze ze Západu a neustále stupňuje své požadavky. Psalo se o ní jako o „Wałęsově odborovém svazu“, přičemž byl pomíjen její skutečný název – Nezávislý samosprávný odborový svaz. Prosazoval se stereotyp Poláka, člena Solidarity: lenoch a výtržník, jenž místo práce raději stávkuje.
Tato propaganda byla bohužel poměrně účinná a vytvořila negativní stereotyp Polska a Poláků. Svědčí o tom například dopis, který přišel na podzim 1981 z Prahy do redakce exilového časopisu Listy. Autor v něm informoval o náladách, jež v zemi panují, pokud jde o situaci v Polsku: „Naši řadoví občané komentují polský obrodný proces způsobem, který mě překvapil: ,Nechce se jim dělat!‘, ,Vždycky byli spíš na kšeftování než na práci!‘, ,Chtějí žít na dluh!‘, ,Musíme je živit!‘, ,Někdo tam už musí udělat pořádek!‘, ,Budeme na ně doplácet, vozíme jim jídlo a sami nebudeme mít co do huby!‘, ,Stejně je tam bída, proti tomu, co je u nás!‘“ Chartista Karel Bartošek si v prosinci 1980 zapsal do deníku: „Režim šikovně využívá protipolského českého nacionalismu – z mnoha stran je slyšet různé varianty stejné melodie: ,Poláci jsou kšeftaři, nechtějí pracovat, a přitom se chtějí mít dobře.‘“
Ruce pryč od Polska
Během porady vůdců států Varšavské smlouvy v Moskvě 5. prosince 1980 vystoupil Husák jako jednoznačný obránce „jednoty socialistického tábora“. Obšírně připomenul zkušenost s krizí v Československu v roce 1968, kdy se situace dostala zpět pod kontrolu díky „bratrské pomoci“. Konstatoval, že někdy je třeba se při obraně socialismu uchýlit k extrémním prostředkům. Mezitím probíhaly v rámci akce Krkonoše přípravy na účast československých oddílů na velkém vojenském cvičení na území Polska pod krycím názvem Sojuz-80 spolu se Sovětskou a Národní lidovou armádou Německé demokratické republiky.
Mnoho Čechů i Slováků se obávalo vypuknutí ozbrojeného konfliktu. Mladí lidé mobilizovaní do armády se nechtěli případné invaze do Polska účastnit. Dne 14. prosince 1980 napsali mluvčí Charty 77 dopis – výzvu adresovanou vedení republiky nazvanou přiléhavě Ruce pryč od Polska!: „Naše veřejnost je znepokojena tím, že bez jakéhokoli vysvětlení oficiálních míst se setkává s řadou příznaků svědčících o přesunech vojenských útvarů k polským hranicím. V souvislosti s tím se vynořují v naší veřejnosti obavy, že by čeští a slovenští lidé měli v Polsku prolévat svou krev i krev polských bratří.“ Představitelé Charty požadovali jednoznačný příslib, že Československo do polské suverenity zasahovat nebude. Kromě toho žádali také o to, aby československá média změnila tón a způsob, jakým polské události prezentují. Domnívali se, že jejich lži a agresívní tón dezorientují společnost a škodí přátelským vztahům mezi národy.
Vojenské cvičení bylo nakonec odvoláno. Představitelé KSČ začali hledat jiný způsob, jak situaci uklidnit. Rozhodli se podporovat tzv. zdravé síly v PZPR neboli stranické činitele rozhodnuté revoluční sílu Solidarity potlačit. Na území Československa se tiskly propagandistické letáky a brožury v polštině útočící na Solidaritu. V dubnu 1981 bylo spuštěno vysílání v polském jazyce v zahraničním programu Československého rozhlasu (Interprogram Praha).
Poselství pracujícímu lidu
Jako velmi nebezpečné se KSČ jevilo Poselství pracujícímu lidu východní Evropy, schválené 8. září 1981 na prvním sjezdu Solidarity v Gdaňsku. V této zprávě, určené dělníkům z Československa a dalších komunistických zemí, se psalo: „Jakožto první nezávislý odborový svaz v poválečných dějinách hluboce vnímáme společenství našich osudů. Ujišťujeme Vás, že navzdory lžím šířícím se ve Vašich zemích jsme autentická desetimiliónová organizace pracujících, která vznikla v důsledku dělnických stávek. Naším cílem je boj o zlepšení životních podmínek všech pracujících. Podporujeme ty z Vás, kteří se rozhodli nastoupit na obtížnou cestu boje za svobodné odborové hnutí. Věříme, že Vaši i naši představitelé se budou moci již brzy setkat, aby si vyměnili odborové zkušenosti.“
Toto poselství kolovalo v samizdatu, ale k většině obyvatel Československa se nemělo šanci dostat. Navzdory tomu vyvolalo prudkou reakci komunistického vedení. Velvyslanectví ve Varšavě zaslalo ostrý protest polskému ministerstvu zahraničních věcí: „Takzvané poselství národům východní Evropy, distribuce lživých materiálů k událostem roku 1968 a jiných pomlouvačných materiálů o Československu jsou hrubými urážkami našeho státu, které nepřispívají vzájemným vztahům mezi našimi zeměmi.“
Stanislav Oborský v článku Velkopanská výzva na stránkách Rudého práva napsal, že Solidarita vyzývá k likvidaci socialismu. Ale českoslovenští dělníci tuto výzvu odmítnou, protože vědí, že jejich „vysoká životní úroveň“ je zásluhou výhradně jejich těžké práce: „Nemáme a nehledáme jiný zdroj dobrého života v naší zemi. Nechceme žít na dluh. Nechceme se tvářit velkopansky za peníze půjčené na lichvářské úroky.“ Autor tím čtenářům naznačoval, že Poláci chtějí žít pohodlně za vypůjčené peníze a nepracovat. Zároveň se jednalo o skrytou kritiku polské komunistické strany, jež si půjčovala peníze na Západě.
Vedení KSČ zorganizovalo také rozsáhlou akci psaní rezolucí a protestních dopisů ve stranických organizacích, odborových svazech, školách a na pracovištích. V těchto rezolucích, zasílaných později na polskou ambasádu v Praze, bylo Poselství pracujícímu lidu východní Evropy odmítáno jako kontrarevoluční a antisocialistické vměšování do záležitostí pracujícího lidu jiných zemí a „rozbíjení jednoty“ odborového hnutí. Rezoluce také vyjadřovaly podporu zdravým silám v PZPR, které stojí na pozicích socialismu a internacionalismu.
Zavedení výjimečného stavu v Polsku dne 13. prosince 1981 Gustáva Husáka a jeho soudruhy nepochybně uklidnilo. Rudé právo psalo o „rozhodném kroku na obranu lidové vlády v Polsku“. Politická krize v Polsku byla pod kontrolou a také komunistické vedení v Praze si mohlo s úlevou oddechnout a cítit se v bezpečí.
Z polštiny přeložila Anna Plasová
Více si o 40. výročí polské Solidarity můžete přečíst ve speciální příloze, která je součástí Reflexu č. 51/52. K dostání je na webu ikiosek.cz >>>
