Upalování heretiků a vyhubený jih Francie. Jak probíhaly křížové výpravy v Evropě?
Pod pojmem křížová výprava nebo kruciáta si většina lidí představí cesty do oblasti dnešního Izraele Rytíři s křížem na prsou ale nebojovali jen na Blízkém východě. Několik kruciát proběhlo i na evropském kontinentu, mnohé z nich provázely brutality. Papež brojil i proti husitům, jejich počínání se však nesetkalo s úspěchem.
Cílem těchto výbojů byli především pohani a kacíři, kteří se provinil proti víře. Evropské křížové výpravy byly u rytířů mnohem oblíbenější, protože nemuseli absolvovat dlouhou cestu do neznáma. Bonusem se stala půda a lup, na který si mohli „zachránci“ přijít. Tažení zpravidla vyhlašoval papež, jehož rozhodnutí bylo podpořeno zprávami z určitých oblastí.
Řádění proti bezvěrcům v Pobaltí
Vedle klasických výprav do Svaté země uvízla v hledáčku katolíků severní Evropa, především oblast Baltského moře. Někteří rytíři totiž odmítli odcestovat do Izraele, a tak se vydali do bojů proti polabským Slovanům. Křížová výprava dostala přízvisko venedská podle slovanských kmenů, kteří osídlily právě oblast okolo řeky Labe. V literatuře je také známá varianta s písmenem „t“, tedy Venetové. Proti nim vytáhl saský vévoda Jindřich Lev a dánský král Knut V. Téměř stotisícovému vojsku neměli pohané, jak je tehdy papež označoval, šanci. Sám Jindřich Lev vykonal několik výprav, v roce 1167 oblast zcela ovládl.
Ve 13. století pokračovalo tažení proti lidem bez víry, papež se zaměřil na pohanské Prusy. V roce 1217 započala křížová výprava, která skončila o téměř padesát let později. Velkou měrou se na christianizaci podílel Řád německý rytířů a také český král Přemysl Otakar II., ten dokonce při této příležitosti založil město Královec. Prusové se invazi bránili, ale proti přesile neměli šanci a vedle christianizace proběhla i germanizace, což dokládá i fakt, že Prusko bylo jeden z velkých států pozdější německé říše.
Zároveň se křižáci činili v oblasti Livonska. I tato cesta skončila úspěchem, Litva dodnes platí za stát s největším počtem katolíků, k víře se hlásí téměř 80 % obyvatel (téměř 3 miliony lidí). Další kruciáty byly zaměřeny na Finsko, kde Švédi oblast christianizovali a kolonizovali. Zároveň nastalo vymezení mezi katolickým Švédskem a pravoslavným novgorodským státem. Ironicky můžeme dodat, že právě Švédi se o několik století později stanou obránci protestantských hodnot.
Upalování kacířů i křesťanů
Jako velmi krvavou označujeme křížovou výpravu proti albigenským (či katarům). Tu vyhlásil v roce 1208 papež Inocenc III. Kataři se považovali za katolíky, učenci z Vatikánu ale s jejich výkladem víry nesouhlasili. Neodvíjela se totiž od teologického systému, důraz byl kladen na to, čemu určitá skupina věřila. Rovněž odmítali Starý zákon, toto učení vnímal papež jako kacířské a nebezpečné. Dráždilo ho i to, že podobná sekta existuje v jeho blízkosti, albigenští totiž žili v oblasti jižní Francie.
Na křížovou výpravu se přihlásilo nespočet rytířů, protože věřili na jednoduché zbohatnutí. Papež organizaci svěřil cisterciánským mnichům. To, co v historické provincii Languedoc proběhlo, nemělo nic společného s katolickou vírou. Rytíři si nebrali servítky, vypalovali města a zabíjeli jejich obyvatele. Kdo padl do křižáckého zajetí, neměl vyhráno, protože ho zpravidla čekala smrt na hranici. Smutným mementem se stalo město Béziers, kde zahynulo téměř dvacet tisíc lidí. Část z nich se hlásila ke katolické víře. Křižáci zadupali do země i okcitánskou kulturu, papež však mohl být spokojen, protože albigenští byli prakticky vyhlazeni.
Mezi méně známé výpravy patří tažení do oblasti dnešní Bosny, odkud křižáci odešli s nepořízenou. Dále se podíleli na bojích v Aragonii. Papež neměl v Evropě výraznějšího soupeře, pouze do chvíle, kdy se probudili k životu husité.
Odbojní husité
Proti odbojným Čechům vyslal papež Martin V. první křížovou výpravu v roce 1420, do jejího čela se postavil Zikmund Lucemburský, tehdy římsko-německý císař. Ani jedna výprava neskončila úspěchem, v roce 1431 křižáci dokonce prchli z bitevního pole. Jedním z bojovníků proti kališníkům byl i papežský legát Giuliano Cesarini.
České země byly ve středu dění i po bitvě u Lipan, kde husité hořce padli. Králem se totiž stal (po smrti Zikmunda a krátké habsburské epizodě) Jiří z Poděbrad. Také proti němu nechal papež vypravit křížovou výpravu, vedl ji Jiřího úhlavní nepřítel Matyáš Korvín. V bitvě u Vilémova roku 1469 však Jiří z Poděbrad zvítězil.
Křížové výpravy jednoznačně patří do učebnic dějepis, větší prostor samozřejmě dostávají ty do Svaté země. Musíme si však uvědomit, že ambice papežů měly své místo i v Evropě. Někdy kruciáty nesplnily svůj úkol, jindy si papež prosadil svou za cenu brutálních a krvavých metod.
