Krym je středobodem ruských válečných dějin. Molodci pro něj zabíjeli i umírali
Separatistické tendence na západní Ukrajině po bouřlivých demonstracích v Kyjevě a svržení prezidenta Viktora Janukovyče vyústily v obsazování budov a na Krymu v ruskou intervenci a roku 2014 v následující anexi. Výsledkem se stalo faktické rozdělení země se dvěma separatistickými republikami v Donbasu a se zhoršením bezpečnostní situace ve východní Evropě.
Pro pochopení bouřlivých událostí a toho, proč Rusové, kteří tvořili 58 % z asi 2,3 miliónu obyvatel poloostrova, následováni Ukrajinci (24 %) a krymskými Tatary (13 %), tak lpí právě na Krymu, je nezbytný alespoň krátký historický exkurs.
Panteon ruské slávy
V třísetčtyřicetitisícovém Sevastopolu mělo Rusko pronajatou hlavní základnu Černomořského loďstva, jež pro ně představuje prvořadý strategický bod. K Sevastopolu, a tudíž v širším měřítku i ke Krymu se totiž vážou vzpomínky na zašlou vojenskou slávu Ruské říše. Za krymské války carští vojáci a námořníci hrdinně bránili Sevastopol před francouzsko-britsko-turecko-sardinskými obléhateli jedenáct měsíců, přesněji 349 dní – od 13. září 1854 do 27. srpna 1855. V sevastopolských hřbitovech sní svůj věčný sen 127 583 obránců pevnosti včetně admirálů Kornilova a Nachimova. Na město dopadlo 1,356 miliónu granátů. Britové a Francouzi na ně soustředili do té doby nejhustší dělostřeleckou palbu v historii, ale když do něj konečně vstoupili, zmocnili se jen hromady sutin, neboť posádka se spořádaně stáhla. Rusové sice město vyklidili a krymskou válku prohráli, nešlo však o potupnou porážku. Své dojmy zachytil Lev Nikolajevič Tolstoj v Sevastopolských povídkách.
Za Velké vlastenecké války Sevastopol, německou propagandou nazývaný největší pevností světa, vzdoroval Wehrmachtu, krymským Tatarům v jeho službách a Rumunům od 30. října 1941 do 4. července 1942 a 8. května 1965 obdržel titul město-hrdina. Obránci přišli o 200 481 osob. Rusové rádi zdůrazňují, že zatímco vojska Osy Sevastopol dobývala 250 dní, na jaře 1944 jej Rudá armáda osvobodila za pouhých pět dní.
Postrach Slovanů
V souvislosti s krizí na Krymu se do popředí dostali jeho původní obyvatelé: krymští Tataři, kteří poloostrov osídlili již ve 12. století a po rozpadu Zlaté hordy založili roku 1443 Krymský chanát, ovládaný z Bachčisaraje dynastií Girejů. Krymští Tataři podnikali nájezdy na Rus, v roce 1521 dokonce oblehli Moskvu, již o půl století později vypálili. Po podmanění ostatních tatarských chanátů zůstal Krym posledním tatarským státem, odkud se rekrutovali nejobávanější bojovníci.
Loupeživé nájezdy krymských Tatarů a Nogajců, vazalů osmanského sultána, patřily k téměř každoročnímu koloritu a vylidnily většinu jižní a východní Ukrajiny. Podle některých historiků byly při jejich nájezdech (tzv. sklízení stepí) mezi 15. a 18. stoletím odvlečeny do otroctví v osmanské říši až tři milióny lidí, hlavně Ukrajinců, ale také Rusů, Poláků a Bělorusů. V roce 1663 krymští Tataři s Turky pustošili dokonce Moravu. Krymský chanát připojila k Ruské říši carevna Kateřina II. Veliká roku 1783. Dlužno poznamenat, že za krymské války Tataři spolupracovali s nepřáteli a car Mikuláš I. za to hodlal všechny „podezřelé“ poslat do vyhnanství do Kurské (nebo jiné) gubernie, v čemž mu zabránila jeho smrt 2. března 1855. Jeho nástupce – Alexandr II. – v souvislosti s ukončením krymské války přikázal amnestovat všechny Tatary účastnící se napadání ruských vojsk a civilistů na Krymu. O devět desetiletí později se však objevil potentát, který postrádal byť jen zlomek takové velkorysosti.
Potrestaný národ
Jestliže v roce 1930 žilo na Krymu 301 398 Rusů, 77 405 Ukrajinců, 43 631 Němců, 79 094 Tatarů (11 %) a včetně představitelů jiných národností 710 000 osob, podle sčítání z roku 1939 vzrostl podíl Tatarů v důsledku vysoké porodnosti na 19,4 %.
Po přepadení SSSR generál Erich von Manstein vydal v listopadu 1941 dva příkazy, v nichž požadoval respektovat náboženské zvyklosti muslimských Tatarů a nedopustit jakékoli neodůvodněné činy vůči civilistům. Německá propaganda brzy přinesla ovoce, neboť z 90 000 obyvatel Krymu mobilizovaných v létě 1941 do Rudé armády 20 000 tvořili Tataři v sestavě 51. armády, bojující na Krymu, kteří při ústupu většinou dezertovali. Podle historika N. F. Bugaje sloužilo v německých jednotkách dislokovaných na Krymu přes 20 000 krymských Tatarů, tedy většina mužské populace schopná vojenské služby. Naproti tomu v krymských partyzánských oddílech k 1. červnu 1943 působilo 262 osob, z toho 145 Rusů, 67 Ukrajinců a šest (!) Tatarů. K 15. lednu 1944 se na Krymu nacházelo 3733 partyzánů, mezi nimi 1944 Rusů, 598 Tatarů a 348 Ukrajinců. Z těchto údajů tedy jasně vyplývá, že účast krymských Tatarů na partyzánském hnutí nelze nazvat právě masovou.
Během krymské strategické útočné operace (8. dubna–12. května 1944), kterou až do odhalení kultu osobnosti nazývali „třetí stalinský úder“, sovětská vojska za cenu 84 819 vojáků proti 140 000 17. německo-rumunské armády zlikvidovala poslední nepřátelský nástupní prostor a Černomořské loďstvo získalo zpátky Sevastopol. Jenže zdaleka ne všichni obyvatelé Krymu měli důvod jásat. Krátce po osvobození poloostrova totiž začalo nucené přesídlování krymských Tatarů do Uzbekistánu. Podílelo se na něm 23 000 příslušníků NKVD. Patrně za „kšeftování s okupanty“ pro jistotu přesídlili rovněž místní Bulhary a Řeky – úhrnem 225 000 osob. Násilné deportaci unikli pouze někteří krymští Tataři sloužící v Rudé armádě, jako například dvojnásobný hrdina Sovětského svazu major Sultan Amet-chan, vynikající stíhací eso s 33 letouny sestřelenými samostatně a 19 ve skupině, a ženy provdané za Rusy. V říjnu 1946 se mezi 2 463 940 „zvláštními vyhnanci“ nacházelo 193 959 krymských Tatarů, Bulharů a Řeků (43 135 mužů, 68 243 žen a 82 481 dětí). Je nepochybné, že v době, kdy na následky podvýživy v Sovětském svazu umíralo i loajální obyvatelstvo, úmrtnost mezi příslušníky „potrestaných“ národů musela být velmi vysoká. Krymským Tatarům povolili návrat teprve za Michaila Sergejeviče Gorbačova, což vyvolalo nové problémy.
Podle údajů mimořádné státní komise pro zjištění a vyšetření zločinů německých fašistických uchvatitelů a jejich pomahačů z 1. března 1946 bylo za Velké vlastenecké války v Krymské oblasti zabito a umučeno 86 943 civilistů a 47 234 válečných zajatců. Na nucené práce okupanti nahnali 85 447 osob.
Kardinální chyba
Devatenáctého února 1954 z Chruščovovy iniciativy vyňali Krym z Ruské federace a při příležitosti 300. výročí Perejaslavské rady, tj. spojení Ukrajiny s Ruskem, ho přičlenili k Ukrajinské sovětské socialistické republice (USSR). Zdůvodnění znělo: „Blízké ekonomické a kulturní vztahy Krymské oblasti s Ukrajinskou SSR“, ačkoli Krym k Ukrajině nikdy nepatřil. „Kukuřičný dědek“ tak zadělal na pořádný malér, jelikož ruští nacionalisté mu tento chybný krok nikdy neodpustili. „Osvícený car“ Vladimir Putin 21. března 2014 na základě referenda, v němž se údajně 96,8 procenta hlasujících vyslovilo pro připojení Autonomní republiky Krym k Ruské federaci, gordický uzel rázně rozťal.
