Stydím se býti Rusem, napsal uznávaný vědec. Před 85 lety zemřel I. P. Pavlov
Jedna z největších osobností ruské vědy zažívala zlaté časy v době carského impéria. Po nástupu bolševiků začal Pavlov kritizovat nové zřízení. Nelíbilo se mu, jak komunisté zachází s ruskou inteligencí. Několik dopisů adresoval samotnému Stalinovi. Ivan Petrovič Pavlov zemřel nemocný 27. února 1936, tedy v období tzv. Moskevských procesů.
Narodil se 26. září 1849 v ruské Rjazani, ostatně dnes bychom na adrese rodného domu našli muzeum, jež vzdává vědci hold. Už od útlého věku oplýval bystrostí a chytrostí, všiml si toho i Pavlovův otec, ten působil jako pravoslavný kněz. Dle vzpomínek sourozenců miloval budoucí vědec jízdu na koni a další klučičí dobrodružství.
Odklad kvůli zranění
Jedno z nich se mu stalo osudným, v dětství se ošklivě poranil, což znamenalo odsun školní docházky. Do lavice usedl až v jedenácti letech. Na přání otce navštěvoval rjazaňský teologický seminář, ten ale nedokončil. Jeho další kroky vedly na petrohradskou univerzitu, nejdříve vyzkoušel práva, později ale zběhl k přírodním vědám. První výzkum provedl v roce 1875, rázem za něj sklidil ovace. Jednalo se o práci, kde se věnoval inervaci slinivky břišní.
Ve studiích pokračoval, mladého vědce si všimly kapacity v oboru, a tak Pavlov spolupracoval s velkými jmény tehdejší doby. Po získání doktorátu změnil prostředí, zamířil do Německa, kde působil na univerzitě v Lipsku. V této době věnoval svou pozornost psům, díky nimž se později proslavil. Po dvou letech se vrátil zpět do Ruska.
Doma o něj byl zájem, bylo mu nabídnuto místo ve Varšavě či Tomsku. Pavlov nakonec působil na jedné z petrohradských vysokých škol. V roce 1891 přišla vysněná nabídka, začal pracovat v institutu experimentální medicíny. V ústavu vydržel bezmála padesát let, během nichž se celosvětově proslavil. Po pěti letech se stal dokonce ředitelem fyziologické sekce.
Odpůrce Stalina do posledních chvil
Během tohoto období završil svou teorii o dvou typech reflexů, nepřímo tak ovlivnil i psychologii. Výzkum nadále pokračoval, jeho výsledky byly fascinující. Pavlov byl dokonce čtyřikrát navržen na Nobelovu cenu. Prestižní ocenění nakonec získal v roce 1904.
Do bádání ale zasáhla vnitrostátní situace, v roce 1917 ovládli Rusko bolševici, a tak nastal hořký závěr Pavlovova života. Ve 20. letech začal pořádat své středeční schůzky, kde se živě debatovalo o psychologii či aktuálním dění. Sám vědec byl zděšen, jak se nový režim chová k tuzemské inteligenci. I přesto v roce 1923 vydal sborník, kde detailně popsal své objevy.
Sovětská vláda však věděla, že Pavlov je velmi cenným artiklem, a tak na jeho výzkumy proudily peníze. V jednom z projevů ho dokonce pochválil sám Lenin, Pavlov se ke komunismu stavěl skepticky. Vztah se zhoršil po nástupu Josifa Vissarionoviče Stalina. Stárnoucí kapacita hleděla úkosem na zatýkání Stalinových kritiků.
Mezi ně se řadil i on sám. Velmi slyšet byl po vraždě Sergeje Kirova v roce 1934, kdy odstartovaly stranické čistky. „Stydím se býti Rusem,“ nechal se slyšet Pavlov. Stalin se nemohl s téměř devadesátiletým vědcem vypořádat. Do nerovného souboje nakonec zasáhl osud, Pavlov zemřel na zápal plic. Jeho poslední chvilky života zaznamenával jeden ze studentů.
Vědci byl vystrojen slavnostní pohřeb, jeho jméno nesly ústavy či výzkumné laboratoře. Ivan Petrovič Pavlov je pochován na hřbitově Volkovo v Petrohradě. Poctu mu vzdala i Praha, je po něm pojmenováno náměstí s jednou z nejfrekventovanějších stanic metra, tzv. Ípák.
