Případ Hilsner (3. díl): Dokážeme se někdy postavit antisemitskému dědictví čelem?

Od vraždy v polenském lese uplynulo 121 let, od smrti Leopolda Hilsnera dalších třiadevadesát roků, když pražský advokát JUDr. Lubomír Müller podal ke státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích (pravomocný rozsudek padl v nedalekém Písku) faktickou žádost o obnovu řízení. Stalo se tak přesně 3. července 2020. Advokát, který se až dosud zabýval především případy odpíračů vojenské služby (a dosáhl jejich rehabilitace dokonce i v kauzách sahajících do období první republiky), vycházel z obsáhlého vyjádření, jež nechala vypracovat na přelomu let 1997 a 1998 tehdejší ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová. Jednoznačně se v něm říká: „V trestní věci obžalovaného Leopolda Hilsnera byl podle výsledku přezkoumání porušen ­zákon.“

Ke zprávě polenských lékařů MUDr. Michálka a MUDr. Prokeše, na jejímž základě vytvořila obžaloba antisemitskou konstrukci předpokládající cílevědomé (rituální) odčerpání a odnesení krve, se zde uvádí: „Uvedení znalci nebyli obecně dostatečně odborně erudovaní ke znalecké činnosti ve věci násilné smrti a patrně nelze pominout vliv důrazného tlaku veřejnosti, provázejícího trestní řízení od jeho počátku (vyjadřující přesvědčení o rituální vraždě křesťanské dívky Židem), který mohl spolupůsobit na prokazatelně chybné závěry znalců, včetně ovlivnění výpovědí ,korunních‘ svědků.“

Naopak ke zprávě české lékařské fakulty, která posudek polenských lékařů od základu vyvrátila, se zde (i s ohledem na pokrok, jejž lékařská věda za takřka sto let učinila) říká: „Znalecký posudek byl zpracován s výjimečnou pečlivostí a objasnil i zásadní nedostatky v dosavadních skutkových zjištěních a závěrech, které byly základem výroku o vině porotního soudu v Kutné Hoře.“

Důkazní rozbor vypracovaný ministerstvem spravedlnosti byl zveřejněn začátkem února 1997. Porušení zákona při Hilsnerově procesu vidí mimo jiné v tom, že „vina byla postavena na svědectvích, která byla nevěrohodná, a hlavně svým obsahem nepřinášela o vině důkaz“. Dále: „Žádná ze svědeckých výpovědí neobsahovala přímý důkaz a rovněž ani uzavřený okruh důkazů nepřímých o vině.“ Konečně: „Lze konstatovat, že argumentace o vině Leopolda Hilsnera ve spise obžalovacím se pohybovala výhradně v rovině domněnek vyvratitelných, žádný přímý důkaz vyšetřováním zajištěn nebyl.“

Ve věci Marie Klímové zpochybňuje podle právního rozboru vinu „i ta skutečnost, že v rozhodném důkazním postavení byli shodní svědci jako v případě vraždy Anežky Hrůzové“.

Že byly proces i rozsudek nespravedlivé, potvrdili také nástupci Vlasty Parkanové – Otakar Motejl (1999) a naposledy Marie Benešová (2019). Úskalím či překážkou nového řízení byl přitom zejména fakt, že jako nadřízená odvolací instituce fungoval v Hilsnerově případě Vrchní kasační a odvolací soud ve Vídni a „žádné mezinárodněprávní souvislosti nemohou podpořit závěr, že by rozhodnutí kasačního soudu ve Vídni mohlo být předmětem přezkoumávání soudem České republiky“.

Jinými slovy, současný právní řád „nedovoluje zhojit zjištěná porušení zákona“.

Tolik analýza ministerstva spravedlnosti z roku 1997. Vlasta Parkanová ji nechala vypracovat na podnět MUDr. Petra Vašíčka z Berlína, jenž se v prosinci 1995 obrátil s žádostí o obnovu Hilsnerova procesu na Nejvyšší státní zastupitelství v Brně. Byla to první aktivita vedená v tomto směru po roce 1990.

Petr Vašíček se tehdy dočkal vpravdě neuvěřitelné odpovědi, podle níž „nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo závěr, že se Leopold Hilsner nedopustil zločinu“. Nejvyšší státní zastupitelství se tak shodlo s kolaborantem a nacistou Janem Rysem-Rozsévačem, který tvrdil totéž ve své knize Hilsneriáda a TGM (1939).

Naděje míří do Prahy

Českobudějovickému státnímu zástupci Josefu Českému trvalo v létě 2020 prozkoumání celého případu jen několik dní. Pak vydal rozhodnutí. Žádost o obnovu procesu se zamítá.