Před 175 lety americký Kongres vyhlásil válku Mexiku. Konflikt má následky dodnes
Jedenáctého května 1846 se prezident USA James Knox Polk, zvolený za Demokratickou stranu, obrátil na Kongres s následujícím poselstvím: „Mexiko překročilo hranice Spojených států, napadlo naše území a prolilo americkou krev na americké půdě.“ Dva dny poté USA za silné podpory demokratů z jižních států vyhlásily svému jižnímu sousedovi válku. Proti se zpočátku stavělo 67 whigů, kteří si přáli silnější ekonomiku a průmysl raději než územní expanzi, ale nakonec jich proti válce hlasovalo jen čtrnáct, a to včetně bývalého prezidenta Johna Quincyho Adamse.
Záminkou k válce se stala takzvaná aféra Thornton z 25. dubna 1846, o níž budoucí velitel armád Unie v občanské válce Severu proti Jihu Ulysses Simpson Grant, jenž tehdy sloužil jako mladý důstojník u generála Zacharyho Taylora, prohlásil: „Poslali nás, abychom vyprovokovali boje, ale bylo nutné, aby je začalo Mexiko.“ Polkovu zdůvodnění nevěřil whig Josua Giddings, jenž nazval válku proti Mexiku „agresívní, bezbožnou a nespravedlivou“ a plamenně ji odsoudil: „Na vraždách Mexičanů na jejich vlastní půdě nebo na jejich okrádání o jejich vlastní zem nechci mít svůj podíl ani teď, ani později. Vina za tyto zločiny musí padnout na jiné. Nebudu se jich účastnit.“
Nesouhlas slavných whigů
O příčinách konfliktu pochyboval rovněž další whig, tehdy ještě neznámý budoucí osvoboditel otroků Abraham Lincoln, který chtěl přesně vědět, kde byl kapitán Seth Thornton napaden: „Ukažte mi to místo.“ Vůdce whigů v Georgii Robert Toombs řekl: „Tato válka je nepopsatelná… obviňujeme prezidenta Polka z podněcování války… aby se zmocnil země… která existovala po staletí a nyní je v držení Mexičanů… Dejte nám příležitost zastavit tuto touhu po nadvládě. Máme dostatečně velké území, nebesa to vědí.“
Na počátku války čítala americká armáda pouhých 637 důstojníků a 5925 příslušníků mužstva, což se dnes zdá naprosto neuvěřitelné, uvážíme-li navíc, že podle sčítání z roku 1840 měly Spojené státy 17 069 453 obyvatel. Na konci mexické války se americká armáda rozrostla na 1653 důstojníků, 40 934 příslušníků mužstva a 73 532 vojáků dobrovolnických jednotek. Klíčové bitvy se odehrály 8. května 1846 u Palo Alta, následujícího dne u Resaky de la Palma, 20. až 24. září 1846 u Monterrey a 6. prosince 1846 u San Pasqualu. Americká armáda pod velením generála Zacharyho Taylora překročila Rio Grande a zvítězila 22. až 23. února 1847 u Buena Visty a 28. února 1847 u řeky Sacramento. Další americká armáda se pod velením generála Winfielda Scotta vylodila u Veracruzu, jejž od 9. do 27. března obléhala. Třináctého září 1847 vstoupila po bitvě u Chapultepeku do hlavního města Mexika (Ciudad de México). Koncem září učinil mexický prezident a zároveň centralistický diktátor Antonio López de Santa Anna poslední pokus porazit protivníka. Hodlal jej odříznout od pobřeží, a tím i od posil a zásob. Generál Joaquín Rea oblehl Pueblu a brzy se k němu připojil i Santa Anna. Nedokázal ji však získat před příchodem pomocného sboru z Veracruzu, jemuž velel brigádní generál Joseph Lane, který město vyprostil 12. října 1847 – již poté, co Američané Santa Annu porazili 9. října u Huamantly. Po porážce nová mexická vláda, vedená Manuelem de la Peña y Peña, Santa Annovi nařídila, aby předal velení generálu José Joaquínu de Herrerovi.
Američané dosáhli během půldruhého roku trvající války drtivého vítězství.
Vliv amerických novinářů
Poprvé v dějinách Spojených států se články novinářů podílely na formování myšlení a postojů lidí víc než názory politiků. Telegraf vytvořil nový způsob komunikace. Lidé články o válce, nadto pro Američany úspěšné, i když morálně neospravedlnitelné, doslova hltali. Generály Taylora a Scotta pokládali za národní hrdiny, což se později příznivě promítlo při jejich prezidentské kandidatuře.
Druhého února 1848 vnitřními rozpory zmítané Mexiko podepsalo mírovou smlouvu z Guadalupe Hidalga, jež ukončila pro ně tragickou válku, dala Spojeným státům nezvratné právo na Texas a stanovila hranici mezi oběma zeměmi na Velké řece (Rio Grande). Poražené Mexiko muselo postoupit mocnému a nenasytnému sousedovi území dnešních států Kalifornie, Nevada, Utah, Nové Mexiko, většinu států Arizona a Colorado a části dnešních států Texas, Oklahoma, Kansas a Wyoming. Jako náhradu dostalo 18 250 000 dolarů, což odpovídá dnešní částce 490 miliónů dolarů. To představovalo méně než polovinu původní částky, již USA Mexiku nabízely před vypuknutím války. Tato suma obsahovala také dluhy mexické vlády ve výši 3,25 miliónu dolarů vůči americkým občanům, jež USA vzaly na sebe.
Národní katastrofa
Důsledky porážky znamenaly pro Mexiko národní katastrofu nevídaných rozměrů. Jeho území se z bezmála 4,4 miliónu kilometrů čtverečních před odtržením Texasu scvrklo na necelé dva milióny. Dalších 76 842 km2 prodalo na nátlak amerických železničních společností za deset miliónů dolarů Spojeným státům v roce 1853 na stavbu železnice, což se do análů zapsalo jako Gadsdenova koupě. Jednáním o koupi tohoto území, s průsmyky výhodnými pro stavbu transkontinentální železnice a s velkými ložisky mědi, byl totiž pověřen železniční podnikatel a diplomat James Gadsden. Mexiko tak přišlo o více než 55 % svého území. Američany získaná teritoria rozlohou odpovídala západní Evropě. A to v USA zaznívaly hlasy požadující anexi dokonce celého Mexika. V roce 1850 čítaly Spojené státy americké už 23 191 876 obyvatel.
Vítězství dosažené – vzhledem k územním ziskům – za nepatrnou cenu vyvolalo ve Spojených státech vlnu vlastenectví, u Mexičanů naopak dodnes přežívá vůči vojensky a hospodářsky mnohem silnějšímu severnímu sousedovi, na němž jsou přitom ekonomicky závislí, značná averze. Také v Mexiku hrají na strunu patriotismu. V hlavním městě stojí v parku Chapultepec památník Dětem hrdinům (Niños Héroes), věnovaný hrdinské smrti mladičkých kadetů, kteří v bitvě o Chapultepec dali přednost smrti před kapitulací. Pátého března 1947, téměř sto let po této bitvě, zde prezident USA Harry Truman položil věnec a uctil padlé hrdiny minutou ticha.
Ztráty amerických ozbrojených sil v mexické válce podle oficiálních údajů (1846–1848)
| Pravidelné jednotky | Dobrovolníci | CELKEM | |
| Padlí | 585 | 607 | 119 |
| Zemřelí na zranění | 425 | 104 | 529 |
| Zemřelí na nemoci aj. | 4899 | 6256 | 11 155 |
| Ranění v boji | 2745 | 1357 | 4102 |
| Dezertéři | 5331 | 3876 | 9207* |
*Mnozí zběhli proto, aby se později nechali zapsat k jiné jednotce a tak znovu získali prémii. Několik set, hlavně přistěhovalců z Evropy, však přeběhlo kupodivu k Mexičanům. Nejznámějším takovým útvarem se stal prapor svatého Patrika, tvořený více než z poloviny irskými katolíky, jež k dezerci přiměl náboženský útlak protestantských důstojníků, a kteří tudíž inklinovali spíše k mexickým souvěrcům. Většina jich zahynula v bitvě o Churubusco, sto jich zajali Američané a z nich polovinu jako dezertéry oběsili v srpnu 1847.
Mexické ztráty nejsou zmapovány zdaleka tak přesně jako americké. Ze 70 000 příslušníků pravidelných a 12 000 nepravidelných a guerillových jednotek padlo odhadem pět tisíc. S oběťmi civilistů, jež vraždili především američtí dobrovolníci, charakterizovaní jako „zločinecká opilá sebranka“, a zemřelými následkem úrazů a nemocí stoupl počet mrtvých Mexičanů podle vládních údajů na pětadvacet tisíc.
