Před 65 lety vypukla sinajská válka. I přes vojenskou porážku z ní Egypt vyšel jako vítěz
Počátkem roku 1956 zahájil egyptský prezident Gamál Abd an-Násir blokádu izraelského přístavu Ejlát. Šestadvacátého července 1956 nechal znárodnit Společnost Suezského průplavu, jejíž akcie vlastnili převážně britští a francouzští investoři. Tento krok zdůvodnil nutností financovat nesmírně nákladnou stavbu Asuánské přehrady z plavebních poplatků.
To pochopitelně nezůstalo bez odezvy dotčených států – Spojeného království a země galského kohouta –, jež neprodleně zahájily tajná jednání o invazi do Egypta a svržení Násira, který jim svou orientací na země východního bloku, a především Sovětský svaz už nějakou dobu pil krev. Zbývalo ještě získat na svou stranu veledůležitého činitele na Středním východě – Stát Izrael.
Nepokrytá agrese
Pod záminkou, že Egypt umožňuje arabským fedajínům podnikat ozbrojené výpady z pásma Gazy, nacházejícího se pod jeho správou, Izraelské obranné síly (Cahal) zaútočily 29. října 1956 na Sinajském poloostrově (odtud název sinajská nebo také druhá arabsko-izraelská válka či suezská krize) a postoupily až k Suezskému průplavu. Obsadily pásmo Gazy a zabezpečily si nerušený přístup k Akabskému zálivu.
Na rozdíl od první arabsko-izraelské války, v židovském státě zvané válka za nezávislost, kdy Izrael napadly arabské armády, se tentokrát jednalo o jasnou agresi Izraele.
Evropské velmoci na scéně
Británie a Francie daly oběma válčícím stranám ultimátum, jež ovšem Násir odmítl, a 31. října zahájily britské a francouzské letouny bombardování egyptských letišť. Pátého a šestého listopadu se jejich síly přesunuly z Malty do Port Saidu a Port Fuádu a okupovaly průplavní pásmo. Již sedmého listopadu však následovalo zastavení celé akce. Přispěl k tomu pád kursu libry (a to ještě nikdo netušil, že za šedesát let dojde k brexitu!) a hrozby Sovětského svazu, že pokud agrese proti zemi na Nilu okamžitě neskončí, vyšle jí na pomoc vojska. Vůbec přitom nehleděl na to, že má plné ruce práce s potlačováním antikomunistického povstání v Maďarsku. Navíc se od útoku na Egypt důrazně distancoval nejsilnější člen NATO a světová supervelmoc – Spojené státy americké.
Vojenská porážka, ale morální vítězství
Britové a Francouzi se stáhli v prosinci a do Suezského průplavu byly vyslány Pohotovostní síly Spojených národů (UNEF). Izraelské jednotky se stáhly v březnu 1957.
Z vojenského hlediska utrpěl Egypt citelnou porážku. Podle různých odhadů ztratil 1650 až 3000 mrtvých, k nimž je třeba připočítat tisícovku civilistů, 4900 raněných a 5000 až 30 000 zajatých. Agresoři vyvázli mnohem laciněji. Nejvyšší propočty přisuzují Izraeli 231 mrtvých, 899 raněných a čtyři zajaté, Britové ztratili 16 (podle jiných údajů 22) mrtvých a 96 raněných a Francouzi deset mrtvých a 33 raněných.
Nicméně Egypt vyšel ze sinajské války jako morální vítěz. Naděje západních mocností, že debakl přivodí Násirův pád, se nesplnily, a naopak silně upadla prestiž britského premiéra Anthonyho Edena. Násir svou orientaci na země východního bloku zintenzivnil (na vyzbrojování Egypta se vydatně podílelo i Československo), zatímco britský a francouzský vliv na Blízkém a Středním východě dramaticky poklesl. Do třetí, šestidenní arabsko-izraelské války zbývalo necelých jedenáct let…
Sestřely egyptských letounů dosažené podle Davida Lednicera piloty izraelského Leteckého sboru (Chel ha-Avir) od skončení války za nezávislost do konce suezské války.
