Před 50 lety vznikla v Indii bangladéšská exilová vláda. Co tomu předcházelo a co následovalo?
V srpnu 1947 vznikly rozdělením Britské Indie dva na smrt znepřátelené státy: většinově hinduistická Indie a převážně muslimský Pákistán (v překladu Země čistých). O žádném sametovém rozvodu na způsob Československa se však mluvit nedalo; předcházely mu obludné masakry pořádané muslimy, jež postihly hinduisty a sikhy, kteří opláceli stejnou mincí. Zahynulo asi půl miliónu lidí. Britská vláda rozdělila bývalou kolonii na dvě dominia s odůvodněním, že hinduisté a muslimové spolu nemohou pokojně žít v jednom státě.
Pákistán představoval určitou anomálii, srovnatelnou se situací po první světové válce, kdy Východní Prusko oddělovalo od Německé říše území Polska, jež obnovilo svou nezávislost. Hospodářsky vyspělejší, Západní a chudý, Východní Pákistán dělilo 1600 kilometrů indického teritoria.
V roli chudého příbuzného
Muhammad Alí Džinnáh, státník, jenž prohlásil: „Kdybych nebyl fanatikem, nebylo by Pákistánu,“ sice bengálské představitele ujistil, že nový stát se stane federací dvou rovnoprávných a svrchovaných státních celků, jenže další vývoj Bengálce zklamal. Moci v Pákistánu se chopili velkostatkáři ze západopákistánského Paňdžábu a muslimští podnikatelé, kteří do Pákistánu přesídlili z Indie.
Ačkoli se Východní Pákistán, tedy Východní Bengálsko, podílel na světovém vývozu juty – „zlatého vlákna“, jak se jí říkalo – více než polovinou, a tím přinášel do státní kasy značné sumy tolik potřebných tvrdých valut, místní obyvatelé z toho neměli téměř nic. Pozemková reforma v roce 1959 částečně odstranila neudržitelné poměry v zemědělství, ale její podstatnou slabinou bylo, že se vztahovala jenom na Západní Pákistán.
Vyšší místa ve státní správě získali Paňdžábci a muslimští přesídlenci z Indie, kdežto na Bengálce, kteří tvořili většinu populace, zbyla pouhá desetina významnějších úřadů. V lednu 1952 byla úředním jazykem Východního Pákistánu stanovena Bengálcům naprosto cizí urdština, což vyústilo v dramatické jazykové bouře, neboť v bengálštině existovala bohatá literatura, jejíž nejslavnější představitel, Rabíndranáth Thákur, dokonce roku 1913 obdržel Nobelovu cenu.
Od požadavku autonomie k nezávislosti
Za těchto okolností nepřekvapuje, že nespokojenost Bengálců narůstala. Ve východopákistánských parlamentních volbách pořádaných v roce 1954 zvítězila Jednotná fronta opozičních stran, jež vytvořila východopákistánskou vládu, kterou po šesti týdnech rozehnali a její předseda Fazlul Hak skončil ve vězení coby vlastizrádce. Východní Pákistán se dostal pod přímou správu generálního guvernéra Iskandara Mírzy. Požadavek regionální autonomie tvořil hlavní pilíř programu Lidové ligy Avámí, vedené Šejchem Mudžíburem Rahmánem, přezdívaným Bangla Badhu (Přítel Bengálska).
V říjnu 1958, po jedenácti letech politické nestability a třenic mezi vládnoucími průmyslníky a velkostatkáři na jedné a opozičními skupinami na druhé straně, se vojenské moci v Zemi čistých chopil polní maršál Ajjúb Chán. Silná ústřední vláda sociální a národnostní rozpory dokázala jen utlumit a upozadit, nikoli však řešit. Je ovšem třeba jí přiznat, že národní hospodářství se rozvíjelo, vznikala nová průmyslová odvětví, zemědělství zvyšovalo produkci... Nerovnoměrný vývoj Západního a Východního Pákistánu nicméně představoval hlavní zdroj napětí.
Ajjúb Chán v březnu 1969 z postu prezidenta odstoupil a vystřídal ho generál Jahjá Chán, který slíbil předání moci voleným zástupcům. Bengálce přesto neuspokojil, i když od 1. ledna 1970 povolil činnost všech politických stran a na říjen 1970 vypsal volby, jež se kvůli nepokojům konaly až počátkem prosince za účasti asi pětadvaceti politických stran.
Hlavní sílu ve Východním Pákistánu ztělesňovala Rahmánova Lidová liga Avámí, požadující autonomii pro Východní Bengálsko, přátelštější hospodářské a politické styky s Indií, odchod Pákistánu z Centrálního paktu (CENTO) a Organizace smlouvy pro jihovýchodní Asii (SEATO), znárodnění klíčových odvětví průmyslu, obchodu s jutou, bank a pojišťoven a zavedení dělnické vlády!
Šejcha Mudžíbura Rahmána za představitele Východního Pákistánu zvolili téměř jednomyslně. V únoru 1971 mělo v hlavním městě Východního Pákistánu Dháce zasedat Národní shromáždění, v němž by měli Bengálci většinu, své autonomistické požadavky by zřejmě prosadili a poprvé v historii Pákistánu by se Západopákistánci ocitli v nevýhodě. Takový vývoj nehodlal připustit zvolený představitel Západního Pákistánu Zulfikár Alí Bhutto (4. dubna 1979 skončil na popravišti a jeho dcera Bénazír zahynula 27. prosince 2007 v Rávalpindí při sebevražedném bombovém útoku). Zasedání Národního shromáždění dostalo odklad a do země proudily vojenské posily skládající se, jak jinak, ze Západopákistánců. Prezident Jahjá Chán nedvojsmyslně prohlásil, že nedopustí rozdělení státu.
Bengálci odpověděli generální stávkou, jež přerostla v protestní hnutí občanské neposlušnosti. Vyhlášení stanného práva a surové zásahy armády separatistické tendence neutlumily, nýbrž naopak posílily. Vládní úřady začali přebírat představitelé Lidové ligy Avámí, a když jednání mezi Jahjou Chánem a Šejchem Mudžíburem Rahmánem v Dháce skončilo ve slepé uličce, odletěl prezident v pátek 26. března 1971 do hlavního města Pákistánu – Islámábádu. Ve stejný den vyhlásil Mudžíbur Rahmán nezávislý Bengálský stát a volal obyvatelstvo do zbraně. Ústřední vláda se pro zachování integrity státu uchýlila k použití síly.
Vypuklo peklo
V noci na 26. března nechal Jahjá Chán Rahmána zatknout a ve jménu svaté války za nadvládu islámu nařídil nemilosrdný zásah armády. Bezuzdný teror způsobil, že sousední Indii zaplavilo deset miliónů (!) uprchlíků. Podle umírněných odhadů zahynulo čtvrt miliónu lidí, ale Šejch Mudžíbur Rahmán mluvil dokonce o třech miliónech, třebaže to se zdá silně přehnané. Bylo jasné, že taková situace je dlouhodobě neudržitelná. Indie, tradiční rival Pákistánu, podporovala bengálskou partyzánskou Osvobozeneckou armádu (Mukti báhiní) a zároveň naléhala na pákistánskou vládu, aby před represemi dala přednost politickému řešení krize.
Vedoucí představitelé Lidové ligy Avámí, jimž se podařilo nalézt azyl v Indii, 12. dubna 1971 vytvořili bangladéšskou vládu v čele s Tádžuddínem Ahmadem. Mezi oběma jihoasijskými obry se schylovalo k třetí válce.
Co si na sebe nachystali
Když výzvy indické premiérky Indiry Gándhíové zůstaly nevyslyšeny, rozhodlo se vedení Indické republiky pro ráznou vojenskou akci.
Indická armáda čítala 950 000 vojáků, jednu obrněnou, 15 pěších a 10 horských divizí, čtyři samostatné obrněné, šest samostatných pěších, dvě výsadkové a tři samostatné dělostřelecké brigády, 21 protiletadlových praporů, 27 pěších a 14 dělostřeleckých praporů teritoriální armády, 900 tanků T-54 a T-55, 500 tanků Centurion a AMX-13, 200 lehkých plovoucích tanků sovětského původu PT-76 a 1015 obrněných transportérů pocházejících ze zemí sovětského bloku. Námořnictvo mělo 42 000 osob, letadlovou loď, dva křižníky, 12 torpédoborců, devět protiponorkových a protiletadlových fregat, čtyři ponorky, osm minolovek, stejný počet raketových člunů a deset člunů hlídkových. Letectvo zaujímalo páté místo na světě, sloužilo v něm 85 000 osob a v 38 perutích mělo tisíc bojových letounů a dalších tisíc podpůrných v záloze.
Pákistánská armáda čítala 365 000 osob, dvě obrněné a 14 pěších divizí, samostatnou obrněnou a samostatnou pěší brigádu a sedm protiletadlových praporů. Námořnictvo mělo 9900 osob, starý křižník, pět torpédoborců, dvě fregaty, čtyři ponorky, osm minolovek a 16 hlídkových plavidel. V letectvu sloužilo 15 000 osob a disponovalo 250 frontovými letouny, včetně v Číně postavených MiGů-19 sovětského původu. Pouze jedna peruť však byla dislokována ve Východním Pákistánu.
Indové dosáhli nejdrtivějšího vítězství od vyhlášení nezávislosti
Třetího prosince 1971 se pákistánské velení rozhodlo zopakovat úspěšný překvapivý úder na indická letiště z roku 1965, ale tentokrát se indická protivzdušná obrana ukázala být na výši a útok skončil nezdarem.
Velení indické armády odpovědělo bleskovým vpádem do Východního Pákistánu s využitím obrovské převahy na zemi i ve vzduchu. Tři armádní sbory generála Džagdžita Singha Aurory zdolaly odpor tří pákistánských divizí a pohraničních jednotek generála Nijázího a již 16. prosince vstoupily do Dháky. Pákistánské jednotky ve Východním Pákistánu složily zbraně. Vojenský režim v Zemi čistých padl a moc převzal Zulfikár Alí Bhutto.
Válka formálně skončila na schůzce Bhutta a premiérky Gándhíové konané ve dnech 28. června až 2. července 1972 v Simle. Osmadvacátého srpna 1973 došlo k uzavření závěrečných dohod o repatriaci pákistánských válečných zajatců a výměně civilního obyvatelstva mezi nově zrozeným státem Bangladéš a Pákistánem.
Třetí indicko-pákistánská válka, nejkratší a nejúspěšnější v dějinách samostatné země pod Himálajem, skončila dosud nejdrtivějším vítězstvím Indie. Pákistán přišel o východní část svého území. Šahíd Mukím Chán, uznávaná pákistánská vojenská autorita, jenž napsal analýzu tohoto největšího debaklu v dějinách pákistánské armády, uvedl následující čísla:
Ve dnech 3. až 17. prosince 1971 činily ztráty jeho země na západní frontě 4958 vojáků (1539 padlých, 3078 raněných, 126 nezvěstných a 215 zajatých). Na východní frontě od vypuknutí bengálského povstání 25. března do 3. prosince 1971 4225 osob (1633 padlých, 2539 raněných, 35 nezvěstných a 18 zajatých) a od 3. prosince, kdy Indie vstoupila do války, do pákistánské kapitulace 17. prosince 1971 4000 až 5000 včetně jednoho generála a deseti podplukovníků mrtvých a dvou generálů a jedenácti podplukovníků raněných. Nezapočítává ovšem obrovské množství zajatých po kapitulaci.
Tato čísla jsou však, mírně řečeno, velmi konzervativní. Prestižní londýnský Mezinárodní ústav strategických studií (IISS) vypočítal pákistánské ztráty v období od 3. do 17. prosince 1971 na 7982 padlých, 9547 raněných, 75 285 zajatých, 83 letounů a 220 tanků. Podle jiného zdroje ztratil Pákistán na západní i východní frontě dokonce 94 letounů, 246 tanků a 22 válečných lodí.
Podle pozdějších oficiálních, revidovaných údajů přišla Indie ve čtrnáctidenní válce se svým sousedem o 12 608 vojáků (3241 padlých, 8561 raněných, 302 nezvěstné a 504 zajaté), 54 letounů a 83 tanků.
První léta mladého státu
Desátého ledna 1972 se Šejch Mudžíbur Rahmán vrátil do Dháky a vytvořil prozatímní vládu Lidové ligy. Šestadvacátého března, v den prvního výročí vyhlášení nezávislého Bangladéše, došlo ke znárodnění klíčových hospodářských odvětví a 16. prosince téhož roku vstoupila v platnost bangladéšská ústava. Sedmého března 1973 zvítězila v prvních všeobecných volbách Lidová liga, jež vytvořila vládu s premiérem Mudžíburem Rahmánem v čele. Dvaadvacátého února 1974 uznal Bangladéšskou lidovou republiku Pákistán. Osmadvacátého prosince byl vyhlášen výjimečný stav. Pětadvacátého ledna 1975 došlo ke schválení zákona o zavedení prezidentské vlády. Prvním prezidentem Bangladéše se stal jeho zakladatel – Šejch Mudžíbur Rahmán.
Patnáctého srpna 1975 byl při státním převratu pětapadesátiletý Mudžíbur Rahmán, v anketě bengálské pobočky BBC z roku 2004 označený za největšího Bengálce všech dob, zastřelen spolu s většinou příbuzných a spolupracovníků. Vládu rozpustili a prezidentem se stal Khondákar Mušták Ahmad. Prvního září zakázali činnost politických stran, 3. listopadu následoval vojenský převrat a čtyři dny nato vojenská vzpoura. Výkonnou moc převzal hlavní administrátor výjimečného stavu generálporučí Zijáur Rahmán, který se 22. dubna 1977 stal prezidentem. Tři dny poté v dekretu o zásadních ústavních změnách princip sekularismu nahradila absolutní věrnost islámu.
Třicátého května 1981 Zijáura Rahmána spolu se šesti bodyguardy a dvěma pomocníky zavraždila skupina armádních důstojníků. Mladá republika věru nepředstavovala ostrůvek stability v neklidné jižní Asii…
Podklady pro tento článek jsou převzaty zejména z publikace Jana Marka Bangladéšská lidová republika z roku 1980 a z díla Micheala Clodfeltera Válčení a ozbrojené konflikty z roku 2008.
