Z vůle Boží. Papežův seznam zakázané literatury přetrval staletí. Vedl k pálení knih i úpadku vzdělání
Víra dříve zasahovala prakticky do všech částí lidského života. Bůh sledoval kroky svých oveček od samého rána až do setmění. Prodlouženou rukou boží se stala církev v čele s papežem, který farníkům radil, jak mají žít. Stranou nezůstala ani literatura, jež byla po vynálezu knihtisku na vzestupu. Reakcí byl Index librorum prohibitorum, v překladu Seznam zákazných knih. Jeden z posledních přežitků raně novověké církve byl zrušen 14. června 1966.
Snahy o cenzuru probíhaly už ve starověku. Jednalo se však o konkrétní díla heretiků a kacířů. Za zmínku stojí kazatel a kněz Areios, jehož spisy se staly základem pro ariánství. Římský císař vydal dekret, který obyvatele zavazoval ke spalování kacířských prací. Nastalý trend pokračoval i v dalších stoletích, církev ale nikdy nepřistoupila k ucelenému seznamu.
Nečtěte Talmud!
Papežové zpravidla vydávali zákazy, kterým knihám se mají věřící vyhnout. Postupně se v hledáčku církve ocitl scholastik Pierré Abélard, Jan Viklef či Jan Hus. Katolíkům nestačilo pouze nečtení knih, nařizovali také jejich spalování. Trnem v oku se stal i židovský Talmud. S jeho likvidací pomáhalo dokonce několik evropských panovníků, protože Židé nebyli příliš oblíbení.
Významným impulzem k vytvoření oficiálního seznamu byl vynález knihtisku v 50. letech 15. století. Knihy se staly dostupnějšími, což způsobilo vrásky na tváři církevních hodnostářů. Knihtisk předvedl naplno svou sílu v případě Martina Luthera, jeho díla se velmi rychle šířila. Potřeba vydat index zakázaných knih byla čím dál větší.
Papež se nechal inspirovat u několika panovníků, kteří ve svých zemích podobné cenzurní zásahy prováděli. V roce 1557 se zrodil Index librorum prohibitorum, duchovním otcem se stal Pavel IV., oficiálně byl dokument vydán o dva roky později. Na seznamu se logicky objevila díla zavržená před vydáním Indexu.
Marx, Darwin nebo Diderot
Cenzura mířila především na knihy, u kterých nebylo jasné, zda podrývají základy náboženství. Kvůli tomu přibylo v 17. století několik nových jmen. Na jednom listu se sešel Giordano Bruno, Thomas Hobbes, Blaise Pascal či René Descartes. Církev samozřejmě rozlišovala a některé autory zakázala úplně, u jiných vybrala konkrétní díla.
Postupem času bylo ctí být uveden na Seznamu zakázaných knih, protože k výše zmíněným se přidal Denis Diderot, Voltaire nebo David Hume. Čestné místo měl také slovenský autor Adam František Kollár, jenž je přezdíván jako slovenský Sokrates. Některá díla byla zcela nepřípustná, to se týkalo Charlese Darwina či Karla Marxe.
Několika autorům se však podařilo Seznam zakázaných knih opustit. Taková situace nastala například u Mikuláše Koperníka.
Ve 20. století bylo jasné, že Index je pouhým přežitkem, přesto na něm skončilo kompletní dílo italského spisovatele Gabriela D´Annunzia. Velký počet literátů přibyl v roce 1948, jednalo se o Jean-Paul Sartra či André Gida. Poslední knihou, která byla na Index zařazena, se stala Paní Bovaryová.
Uvnitř církve však sílilo hnutí, které volalo po zrušení Indexu zakázaných knih. Diskuze započala v roce 1962 na II. vatikánském koncilu. Papež Pavel VI. rozhodl o změně a doporučil obávaný seznam zrušit. Svatý otec se zavázal k tomu, aby knihy byly důkladněji zkoumány. Autor měl dostat příležitost k obhajobě.
Díky tomu byl 14. června 1966 Index zrušen.
