Mumifikace zaživa: Šílený buddhistický rituál měl mnichy dovést k osvícení
Rituál japonské sekty Šingon patří mezi nejděsivější náboženské akty na světě. Věřící se během něj dobrovolně mumifikovali ještě za svého života. Tři tisíce dní hladu, dehydratace a konzumace jedů. To všechno a ještě mnohem víc se ukrývá pod názvem sebevražedného mučivého rituálu Sokushinbutsu.
Přívržeci sekty Škola pravých slov Šingon věřili, že duchovní růst přichází skrze tělesnou bolest. A co může být bolestivějšího než sebevražda provedená krůček po krůčku? Mučivý proces vědomé sebemumifikace je měl dovést až k samotné božské dokonalosti.
Nesejdeš z cesty
Rozhodnout se pro Sokushinbutsu znamenalo jediné. Vytrvat a neuhnout ani o píď. Dokonale propracovaný systém, jak dehydratovat své tělo, zakonzervovat jej zevnitř, učinit jej odolné proti rozkladu a nepoživatelné pro brouky a červy, měl ale své mouchy. Vydat se na cestu k sebemumifikaci ještě neznamenalo zdárný výsledek.
Během osmi století se o ni pokoušely tisíce lidí, avšak záznamy uvádějí pouze 24 případů těl, která se ke komplexní konzervaci nakonec skutečně dopracovala. Zbylí fanatici se umučili vlastně tak nějak zbytečně.
Asistovaná sebevražda
Ačkoliv se sebedestruktivní asketi měli k výsledku dopracovat sami, asistence jiných osob byla pro rituál nezbytná. Zbídačený a těžce dehydratovaný člověk by si sám sotva uvařil jedovatý čaj, natož se uložil do hrobky a zasypal popelem. Přesto byl tento proces postaven v Japonsku mimo zákon až v roce 1879.
Jak se stát mumií
Aby se z člověka stala dokonale vyschlá mumie, musel nejdřív z těla dostat veškerou vodu. Prvních tisíc dní se tedy strava sebemumifikátorů omezila na hrst oříšků a bobulí týdně. Zakázané byly luštěniny i obiloviny, které díky vláknině vážou v těle vodu.
Další tři roky trávili čekatelé na osvícení vsedě, v téměř úplné nehybnosti. Čas si krátili modlitbami, meditací a prozpěvováním manter. Jedli pouze stromy. Přesněji řečeno jehličí, semínka z šišek a kůru, které jsou bohaté na terpeny, nestravitelné hořké silice a pryskyřice. Příděl vody byl omezen pouze na to, co jim napršelo do úst.
Posledních tisíc dní života jim dělal společnost posvátný čaj Urushi vyrobený z kůry škumpy fermežové, tedy v podstatě přírodní alegorie na lak na dřevo. Jeho popíjením mělo dojít k vnitřní konzervaci orgánů a zajištění nepoživatelnosti těla pro mrchožrouty.
Cílová rovinka
Když už bylo tělo dokonale zničené a zdraví nevratně poškozené, přenesli jej jeho druhové do temné kobky se zamřížovanou podlahou, kde bylo místo akorát pro dehydratovanou sedící trosku. Následně tělo zasypali sutí, kameny a uhlím a umírajícímu chudákovi nechali v ústech pouze bambusovou trubičku na posledních pár nádechů a doušků jedovatého čaje. Umírající měl v ruce zvoneček, kterým dával znamení, zda ještě „žije“ nebo zda je dílo zkázy již u konce.
Moment překvapení
Na to, zda se mumifikace podařila a z mnicha se stal vyvolený, museli jeho spolubratři vyčkávat dalších tisíc dní od chvíle, kdy se z hrobu neozval zvoneček. Pokud po otevření hrobky našli vyschlé a netknuté tělo, mnich dospěl nirvány a jeho tělesná schránka mohla být uctívána. Pokud však byly kosti ohlodané nebo tělo jevilo známky rozkladu, sláva se nekoná a mnich selhal. Celá procedura byla zbytečná.
