Chyba posádky, nebo komunistická tvrdohlavost? Před 45 lety se zřítilo letadlo do jezera Zlaté piesky
Ve středu 28. července 1976 byl podle dobových záznamů typický letní slunečný den. Téhož dne krátce před devátou hodinou ranní z pražské Ruzyně vzlétlo letadlo ČSA na lince do Bratislavy. Tento let však zhruba za tři čtvrtě hodiny skončil jednou z největších leteckých tragédií na území tehdejšího Československa. O život přišlo 76 lidí, neštěstí přežily pouze tři osoby. Dnes od této události uplynulo 45 let.
Okolnosti tragédie byly dlouhou dobu zahaleny mlhou spekulací, ale i alternativních teorií o příčinách neštěstí. Podle nejčastěji zmiňované verze let do Bratislavy probíhal z velké části zcela normálně. Potíže však začaly po přeletu slovenských Kostolan, kde se letadlo rozloučilo s oblastním řízením letového provozu a přešlo na komunikaci s přibližovacím střediskem Bratislava.
Stroj se začal postupně připravovat na přistání a zahájil klesání. V jeho vzájemné komunikaci s přibližovacím střediskem se však vyskytly chyby a fatální nedorozumění, které později vyústily v tragédii. Letadlo totiž ohlásilo klesání do letové hladiny 90 (2750 metrů), ale dispečer mu přikázal klesnout až do hladiny 80 (2450 metrů). Nedorozumění si nikdo nevšiml. Stejně jako u druhé okolnosti, kdy se letadlo v daný moment nacházelo přibližně 29 kilometrů od letiště, dispečer se ale spletl a domníval se, že je letadlo vzdáleno 44 kilometrů. Tudíž mu prozatím nedovolil pokračování v klesání. Ve skutečnosti tak bylo letadlo o 300 metrů výše a o 15 kilometrů blíže k letišti, než se dispečer domníval. Mělo tedy provést prudší sestup na mnohem kratší trati.
Dispečer však vzápětí povolil letadlu další sestup. Ten však byl značně nestabilizovaný a docházelo při něm i pod vlivem vzniklého stresu posádky k úkonům, které byly v rozporu s provozní příručkou letadla.
Kapitán letadla Svatoslav Rosa proto rozhodl o přerušení přiblížení a o opakování okruhu, při kterém letadlo klesá. Posádka opět zvýšila výkon motorů, jenže v důsledku předchozího snížení se automaticky odstavil motor číslo 3. Mechanik se ovšem zásadně zmýlil a stiskem špatného tlačítka vypnul motor číslo 4. Letadlo se tedy ocitlo bez pohonu na pravé straně a začalo se stáčet doprava směrem k jezeru Zlaté piesky. Těsně přitom minulo letištní věž. Posádka se snažila náklon vyrovnat, jenže v té chvíli udělal mechanik poslední omyl, kterým definitivně podepsal krutý ortel pro celé letadlo: pokusil se motor číslo 4 znovu spustit, což je v tak malé výšce hrubá chyba. Odpor na pravé straně letadla tím ještě více vzrostl. Stroj se ještě více naklonil a stal neovladatelným.
Během pár vteřin pak letadlo narazilo na hladinu Zlatých piesků rozlomilo a rychle se potopilo. Nad vodou zůstala jenom ocasní část, ve které se zachránili čtyři cestující. Jeden z nich nakonec zemřel. V místě havárie bylo jezero až 17 metrů hluboké. Všechny zbytky letadla byly z jezera vyproštěny po osmi dnech. Komunistický režim dlouho tajil, že smrt většiny cestujících byla velice drastická, nastala totiž utopením.
Příčinu tragédie halila mlha spekulací a v médiích se později rozšířil i alternativní scénář příčin nehody. Za ním stál Jaromír Kratochvíl, který byl jeden z pasažérů, kteří nehodu přežili. Podle jeho verze již krátce po startu z Prahy začal hořet jeden z motorů a letadlo letělo v nouzovém režimu se třemi plně funkčními motory. Posádka prý žádala o povolení přistát v Brně, ale tato žádost byla kvůli probíhající návštěvě vietnamské delegace v jihomoravské metropoli zamítnuta a nabízená možnost přistání ve Vídni byla zatržena z politických důvodů. Pilot prý musel stůj co stůj doletět do Bratislavy. I zde se pak pracovalo s verzí, že mechanik stiskem špatného tlačítka omylem odstavil motor číslo čtyři, po čemž došlo k výše popsaným jevům.
Odborníci tuto teorii ale odmítali. Analýza záznamů z černé skříňky poruchu žádného z motorů za letu neodhalila. Navíc kdyby k ní došlo, posádka by o tom informovala řízení letového provozu a s poškozeným nebo nefunkčním motorem by prý rozhodně nevolila tak riskantní a zmatený sestup při přiblížení.
Z tragédie bylo vyvozeno několik velmi důležitých bezpečnostních opatření. Rozhodlo se o postupném vybavení všech letadel druhým typem černých skříněk: zapisovačem zvuků v pilotní kabině. Zavedlo se také poletové vyhodnocování letových záznamů, záznamů komunikace s řízením letového provozu a jejich rozbory s posádkami. Později se také zavedl výcvik pilotů na simulátorech, který umožňoval nácvik skutečně riskantních situací, do kterých se posádky při výcviku v letadlech nedostaly.
Nehoda u Zlatých piesků patřila k těm nejtragičtějším v dějinách Československa. Díky přijatým opatřením pak už od té doby k žádným katastrofám u dopravních letadel ČSA nedošlo.
