Pokořitel aztécké říše Cortés není padouch ani hrdina, bůh ani zločinec
Je to pár dní, co médii proběhlo poměrně zajímavé výročí. Totiž 500 let od dobytí města Tenochtitlan, hlavního města aztécké říše. V době, kdy je debata kolem rasy a historické odpovědnosti ve společnosti velice silně přítomna, bylo jasné, že se na téhle události sveze spousta lidí. Z obou stran spektra. Protože internet dnes nedokáže vnímat nuance ani v současném dění, natož v půl milénia staré historii.
Konkrétně dobývání mezoamerických impérií bylo probíráno (doslova) zleva i zprava po několik dekád. Když bychom se chtěli bavit o tom, proč to byli právě Španělé, případně celkově Evropani, kdo dorazil s kvéry na cizí kontinent, byli bychom tady do zítřka a ani tak nedošli k uspokojivé odpovědi. Což je mimochodem motiv, na který bychom si u kontroverzních momentů historie mohli konečně zvyknout.
Cortésovo tažení je nádhernou ukázkou téhle morální nejednoznačnosti. Půvabně to shrnul kanadský profesor Sebastian Major: „Cortés je pro Mexičany něco jako Darth Vader. Ten zlý otec, se kterým se pořád úplně nedokáží smířit.” Právě mezi současnými Mexičany panuje vůči jejich „tatíkovi” podivná schizofrenie, v níž má velká část národa pocit, že Hernán Cortés byl člověk, který jejich lid zotročil… přestože většina z nich jsou potomci španělských imigrantů.
Podobně nejednoznačně je vnímána i Cortésova milenka La Malinche. Místní dívka, údajně překrásná, ale hlavně prudce inteligentní, dělala španělskému dobyvateli kromě společnosti i překladatelku a byla neocenitelnou součástí Hernánova diplomatického sboru. A zase, část Mexika ji vidí jako matku vlasti, jako symbol toho, co Mexiko je – spojení starého a nového světa. Taky se ale v mexické španělštině různé obdoby jejího jména používají jako synonymum pro přehnaný obdiv k cizím věcem nebo dokonce zradu.
Druhá polovina 20. století se také pokoušela nahlížet na La Malinche feministickou optikou. A to je dobře, ale úkol to není jednoduchý. Někteří historikové se totiž domnívají, že výraz „milenka”, jak byla La Malinche popisována i v primárních zdrojích, je eufemismus k sexuální otrokyni. Jak už to tak často bývalo. Na druhou stranu víme, že se domorodá dívka při Cortésově conquistě dozvěděla o chystaném atentátu na dobyvatele, a přestože nemusela, rozhodla se milence varovat. Takže se třeba skutečně měli rádi.
Zrůda vs. zrůdy
Když se bavíme o věku objevování, vždycky nakonec vyskočí téma toho, co Evropané dělali se zbytkem světa… A s lidmi ve zbytku světa. S tím se těžko pře, protože většinou to jsou vážně hrůzostrašné zkazky. Samozřejmě, musíme soudit lidi v různých historických etapách i podle těch historických etap. Ale někdy i to je málo. Třeba takový Kolumbus byl zrůda i na své historické poměry. A taky za to byl tenkrát před soudem. Představte si, jak strašně se musíte k indiánům chovat, aby vás za to na přelomu 15. a 16. století postavili Španělé před soud.
Hernán Cortés byl naprosto jasným produktem své doby. Okřídlená trojice důvodů, proč se dobrodruzi vydávali za moře, tedy Bůh, zlato a sláva (God, Gold, Glory), u něj platila naprosto bez výjimek. I Cortés se mimochodem dostal do sporu se zákonem své vlasti, a dokonce na něj byla v rámci jeho vlastního tažení proti Aztékům poslána španělská trestná výprava. Jenomže Cortés byl dost silný vojevůdce na to, aby udělal to, co před ním například Ceasar a po něm zas třeba Napoleon. Lehce porazil útočící Španěly a vojáky nepřátelské armády a všechny jejich zbraně a zásoby si vzal pod sebe.
Po dlouhá léta jsou součástí příběhu o dobytí Tenochtitlánu i pojmy jako “bílá nadřazenost”, ale i “bílá vina”. Obojí je tak trochu blbost. Je sice pravda, že se Cortés vylodil v Mexiku se šesti sty lidmi, ale armáda, která reálně porazila Aztéky, čítala desítky tisíc místních indiánů, převážně z kmene Tlaxcaltéků. Revisionističtí historikové tak správně upozorňují na to, že není pravda to, co se dlouho tvrdilo, tedy že parta dobře ozbrojených Španělů sundala impérium. Někdo dokonce tvrdí, že to ani tak nebyla španělská conquista jako mezoamerická občanská válka. Jenomže ti samí lidé rádi mluví o tom, jaká jatka při svém dobývání Cortés rozpoutal a co byl za stvůru, takže… Co teda? Byl Cortés zlý lord Voldemort, který mohl za všechno, nebo si to místní způsobili sami?
Dalším zajímavým faktorem je jistá tolerance naprosto nelidských aspektů aztécké kultury. Protože občas zaznívají hlasy, které říkají, že nemůžeme Aztéky soudit za to, že to byl v podstatě fašistický stát, který pořádal krvavé slavnosti plné stovek, ne-li tisíců lidských obětí. „To byla prostě jejich kultura,” říká se. Ale málokdo takhle posuzuje Španěly, že? Přitom jsou na tom dost podobně. Taky to byla prostě jejich kultura, Evropané prostě milovali vykořisťování a dobývání zámořských národů. A je mimochodem dost možné, že by přesně to, co dělali Španělé původním Američanům, byli ochotni dělat i jiným evropským národům… Kdyby se jiní Evropané nedokázali efektivně bránit.
Návrat boha na zem
Možná nejlepší ukázkou toho, jak moc je tenhle historický moment protkaný mýty v zajetí nejrůznějších ideologických směrů, je nejspíš pověra o tom, že Aztékové považovali Cortése za svého boha. Quetzelcoatla, stvořitele lidstva, opeřeného hada. Drtivá většina současných historiků se dnes domnívá, že jde o naprostou hovadinu, a napovídají tomu snad všechny interakce, které Cortéz s místními měl. Jednak vůči němu byly místní kmeny buď otevřeně nepřátelské, měly s ním silně nedůvěřivý diplomatický vztah, anebo se jejich styky omezily na pouhý obchod. V podstatě žádná interakce nenapovídá tomu, že by si kdokoli myslel, že španělský dobyvatel je reinkarnací opeřeného hada.
Ony některé detaily z legendy o Quetzelcoatlovi jsou Cortésově příchodu nápadně podobné. Bledý muž s vousy přijede na lodi po oceánu, přiveze s sebou nové technologie… Jenomže podle historiků to je proto, že legenda o Opeřeném hadovi byla pečlivě upravena a převyprávěna právě Španěly. Navíc si pomohli tím, že spojili dvě pověsti – jednu o opeřeném hadovi jménem Quetzelcoatl, jednu o pradávném toltéckém králi jménem Ce Acatl. Španělé prostě nechali v legendách to, co se jim hodilo, a vynechali to, co jim překáželo.
Otázka je samozřejmě: Proč? Proč conquistadoři vytvořili promakanou fake news o tom, že je Aztékové považovali za bohy? Na první pohled to vypadá jako typická evropská rasistická klička, že? „Podívejte, jak jsou ti místní ubozí a hloupí. Jsme o tolik hezčí a chytřejší než oni, že nás považují za bohy.” Jenomže podle všeho to takhle nebylo. Tahle renesanční dezinformace vznikla v podstatě s dobrým úmyslem.
Poprvé se pravděpodobně objevuje v dokumentu, který se jmenuje Florentský kodex a napsal ho španělský františkán Bernardino de Sahagún. Bernardino kodex sepsal ve Střední Americe společně s několika Aztéky a měl popisovat zvyky místních i historii conquisty. A mýtus o Cortésovi Quetzelcoatlovi byl do kodexu napsán proto, že i po třiceti letech od dobytí Tenochtitlánu řada Aztéků stále vinila místní šlechtu a kněží, že se vzdali příliš rychle a teď „kolaborují s nepřítelem”, tedy se Španěly. Bernardino s místními došli k názoru, že tahle verze dobývání trochu pomůže prostým farmářům přijmout fakt, že kněží a aristokracie spolupracuje s conquistadory. Ostatně bylo v nejlepším zájmu Španělů, aby aztécká aristokracie prosperovala, často si aztécké šlechtičny sami brali za ženy. Minimálně v téhle době pouhých pár let po válce.
Teprve v dalších stoletích se z téhle drobné legendy stal velice škodlivý mýtus, který třeba v 19. století velice rasistické Evropě pomáhal dokazovat, jak jsou všichni nebílí lidé hloupí.
Zkrátka, historie je složitá. A ve svých klíčových momentech nejsložitější.
