Video placeholder
Král zůstal v bitvě prakticky sám, na Rudolfův příkaz měl být ušetřen, to se ale nestalo. Rytíři, kteří Otakara poznali podle zbroje, ho strhli z koně a napadli.
Julius Schnorr von Carolsfeld: Bitva na Moravském poli - ilustrační malba
Přemysl Otakar II. byl výjimečný panovník - svou říši expandoval až k Jadranu, tím se ale značně znelíbil místní šlechtě, a tak místo aby byl zvolen římským králem on, na jeho místo dosadili Rudolfa I. Habsburského.
Přemysl Otakar II. ho odmítl uznat, Rudolf mu na oplátku začal zabírat podrobená území. Jejich velice osobní spor se prohloubil až ve vojenské tažení, které vyvrchlilo 26. srpna 1278 bitvou na Moravském poli.
K poslednímu odpočinku putoval do Prahy.
10 Fotogalerie

Bitvu na Moravském poli rozhodla před 745 lety léčka. Českému králi pak mečem rozsekli obličej na půl

-mc-

Bitva na Moravském poli je jednou z našich slavných a klíčových porážek. Nejenže v ní král Přemysl Otakar II. v ní ztratil pro českou korunu velká území sahající až k Jaderskému moři, ale také zde přišel o život. Jakým způsobem se to přesně stalo, se historici neshodnou, ale asi to nebylo nic hezkého. Podle některých zpráv ho nepřátelé nahého vláčeli po bojišti, plivali a močili na něj. Zabili ho mocnou ranou mečem do hlavy, který mu v podstatě rozpůlil lebku.

O prohře na Moravském poli 26. srpna 1278 se v našich dějinách dlouho tradovalo, že byla důsledkem zrady české šlechty. Že český pán Milota z Dědic, který velel klíčové těžké jízdě, z boje ujel a tím způsobil prohru. Že jiný mocný šlechtic Záviš z Falknštejna sliboval královi podporu, ale nakonec bojoval v řadách jeho protivníka Rudolfa Habsburského.

Obojí podle historiků není pravda, jde prý o výklad tehdejších českých kronikářů, podle kterých král český, „železný a zlatý“, prostě nemohl prohrát „jen tak“, že za tím musela být nějaká zrada. Ve skutečnosti Milota z Dědic byl jedním z nejvěrnějších králových bojovníků, Záviš z Falknštejna na bojišti vůbec nebyl a Přemysl prohrál, protože nebyl moc dobrý vojenský stratég.

Český král předchozích 20 let válcoval své nepřátele silou – konkrétně hlavně silou své těžké jízdy, které se přezdívalo „železná“ (a která také dala Přemyslovi jedno z jeho přízvisek). Tehdy se ve střední Evropě také bojovalo podle rytířské cti, že se obě vojska srazila „čelně“ a kdo měl prostě větší sílu, odvahu a vydržel déle, ten bitvu vyhrál. Panovník vyrážel do bitvy v čele vojska, nebo minimálně jednoho z prvních šiků (bylo to přeci „rytířské“), a tudíž úmrtí vládců na bojišti nejsou žádnou vzácností.

Rudolf Habsburský, zkušený vojenský harcovník ve své oblasti na pomezí jižního Německa a Švýcarska, ale už uměl zařadit do repertoáru „modernější“ prvky - jako léčku. Ta byla považována za naprosto nerytířskou, dokonce se jí často určení vojáci vzpouzeli vůbec vykonat. Ale na Moravském poli taková Rudolfova léčka rozhodla celou bitvu.

O co šlo, a jak konkrétně Přemysl Otakar II zemřel, se dozvíte z dalšího dílu Životů slavných.