Poláci se spolčili s nacisty a anektovali Těšínsko. Rok poté sami přišli o svůj stát
V září jsme si připomněli výročí začátku druhé světové války. Tehdy v roce 1939 Německo napadlo Polsko a o pár dní později bylo Polsko napadeno i Sovětským svazem. Ale ještě rok předtím v roce 1938 samotné Polsko využilo situace a pod hrozbou války donutilo Československo k tomu, aby nebránilo obsazení jeho území na Těšínsku.
Stalo se tak počátkem října roku 1938. Je dobré si toto výročí připomenut a uvědomit si tak, že ke vzplanutí nacionalistických vášní a válek může dojít velice snadno. Stejně tak snadno se z vítěze může záhy stát poražený.
Konflikt kolem Těšínska vznikl až s rozpadem rakousko-uherské monarchie. Do té doby bylo Těšínsko v podobě Těšínského knížectví součástí českých zemí v rámci Habsburské monarchie, a to od roku 1327, kdy se těšínský kníže Kazimír I. dobrovolně rozhodl stát leníkem českého krále Jana Lucemburského. Příslušnost Těšínska k českým zemím následně potvrdila i smlouva mezi českým králem Janem Lucemburským a polským králem Kazimírem III. Velikým z roku 1335. Poté, co těšínská knížata z rodu Piastovců vymřela, byla poslední vládkyní kněžna Alžběta Lukrécie a Těšínské knížectví se stalo vlastnictvím samotných Habsburků.
Teprve s rozpadem habsburské monarchie vznikl spor o Těšínsko mezi Polskem a Československem, kdy si Polsko nárokovalo území Těšínska skrze národnostní klíč, ale Československo naopak požadovalo řešení podle historické příslušnosti k zemím Koruny české.
Podle sčítání lidu z roku 1910 hovořilo polsky na území Těšínska 53,2 % obyvatel, ale toto sčítání nebylo objektivní, protože například místní obyvatelé, tzv. Šlonzáci (česky Slezané), byli zahrnuti pod Poláky, což ovšem nebylo správné kvůli jejich silnému protipolskému naladění. To se pak projevilo i při sporu o území Těšínska, kdy se nedávno přistěhovaní Poláci dostávali do konfliktu a bitek s místními Šlonzáky, kteří nechtěli být v chudším a zaostalejším Polsku a chtěli zůstat součástí ekonomicky a kulturně vyspělejšího Československa.
Po vzniku obou republik v roce 1918 nedošlo k smírčí dohodě o toto území, a tak Československá vláda využila porušování dohodnutého příměří ze strany Polska, kdy polské úřady například násilím odváděly místní Šlonzáky do polské armády. Došlo k tzv. sedmidenní válce, kdy československá armáda drtivě porazila polskou armádu a zatlačila ji do hloubky dnešního polského území za řeku Vislu.
Po této válce došlo k uzavření dohody a stanovení hranice, která byla respektována až do půlky 30. let 20. století. Ovšem po podpisu německo-polské dohody o neútočení se změnil přístup Polska, které posílené přátelskými vztahy s nacistickým Německem zahájilo mediální a společenskou kampaň proti Československu a požadovalo území československého Těšínska. Dokonce se tehdy mezi Poláky propagoval slogan „Ostravica granica“ (česky Ostravice je hranice), kterým dávali najevo své územní nároky vůči Československu.
V roce 1938 vznikl dále Svaz Poláků v Československu, který po vzoru nacistické Sudetoněmecké strany začal vznášet požadavky vůči Československu. Tento spolek své aktivity řídil dle „přání“ z Varšavy a na rozbití Československa spolupracoval s nacisty. Polská vláda využila jednání zástupců Německa, Anglie, Francie a Itálie v bavorském Mnichově a zaslala československé vládě 30. září ultimátum, v němž vznesla územní požadavky a pohrozila vojenským útokem na Československo, pokud Polsku nebude vyhověno.
Československá vláda si byla vědoma své vojenské bezmocnosti po podpisu Mnichovské dohody a kapitulovala před polským vydíráním a s okupací svého území Polskem dne 1. října souhlasila. Polská armáda začala okamžitě obsazovat území a obsazení dokončily polské jednotky 11. října. Obsazení československého území pak Polsko oslavilo obrovskou vojenskou přehlídkou, kdy polskému vojenskému velení na přehlídce k obsazení československého území gratulovali zástupci nacistického Německa, Anglie, Francie i Sovětského svazu.
Po nastolení polské okupační správy následovalo tvrdé pronásledování všech nepolských národností včetně Němců, bylo nařízeno komunikovat v úředním styku pouze polsky a byly zrušeny mimo jiné i české školy apod. Poláci začali vyhánět české obyvatelstvo do protektorátu Čechy a Morava – z obsazených území bylo Poláky vyhnáno kolem 35 tisíc Čechů. Dlouho se však Poláci ze svého „úspěchu“ neradovali. Již za rok je jejich dosavadní Němečtí skorospojenci napadli a obsazené Těšínsko bylo Němci připojeno k říšským územím.
I po skončení druhé světové války si vedení Polska myslelo, že si bude moci ponechat okupované československé území a odvolávalo se na dohodu podepsanou v roce 1938 pod hrozbou vojenské agrese Polska proti Československu. S tím ovšem vedení Československa nesouhlasilo a požadovalo návrat všech svých území. Na stranu Čechoslováků se nakonec postavil i sovětský vůdce Stalin, který nařídil Polákům nechat původně československé území Československu. I tak došlo v roce 1945 k menším vojenským střetům mezi československou a polskou armádou, když se velení československé armády rozhodlo preventivně obsadit některé příhraniční oblasti původně patřící Německu a od roku 1945 patřící Polsku.
Některé oblasti byly opravdu československými vojáky obsazeny (polské archivy tvrdí, že tehdy byl zastřelen minimálně jeden polský voják), ale poté se československá armáda stáhla a několik měsíců musely jednotky československé a polské armády oddělovat sovětské jednotky, aby se náhodou Čechoslováci nepustili do války s Poláky. Nakonec to byl Sovětsky svaz, který donutil Československo a Polsko uzavřít trvalou dohodu, a to na konci 50. let 20. století. Ovšem na lokální úrovni je napětí mezi polskými nacionalisty a místními Čechy a Šlonzáky cítit stále a občas se projevuje ničením památníků, cedulí s polskými nápisy apod.
Na rozdíl od tragické mnichovské dohody a následné okupace Československa není mezi dnešními obyvateli České republiky o této polské agresi proti Československu moc povědomí, a přitom je to víc než ukázkový příklad, jak může zaslepený a vypjatý nacionalismus proti sobě postavit dva tak blízké národy a uvrhnout je do války. Ke cti Čechoslováků nacházejících se tehdy na polském území patří, že jakmile nacisté zahájili útok na Polsko, tak Čechoslováci „hodili za hlavu“ spory s Poláky a masově se začali hlásit jako dobrovolnici na frontu proti Němcům. Závěrem je také dobré si připomenout, že mnozí z původně československých obyvatel Těšínska byli po říjnu 1938 odvedeni do polské armády, v září a říjnu 1939 pak byli zajati sovětskou Rudou armádou a následně zavražděni sovětskými katy v nechvalně známém masakru v Katyni a dalších masakrech sovětům nepohodlné polské inteligence.
