Stateční sokolové sehráli klíčovou roli v odboji. Před 80 lety je Němci začali likvidovat
Osmého října se připomíná Památný den sokolstva. Před osmdesáti lety, v noci na 8. října 1941 proběhlo hromadné zatýkání sokolských činovníků. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich rozpustil Českou obec sokolskou a úředně zabavil její majetek.
O důležitosti svého rozhodnutí informoval Berlín, upozornil na „značný počet členů Sokola v odbojovém hnutí“. Sokolové, kteří unikli říjnové razii, pak poskytli podporu a zázemí československým vojákům, kteří dostali za úkol Heydricha zlikvidovat.
„Sokol byl nejnebezpečnější nepřátelskou organizací v protektorátu.“ Bývalý říšský protektor se těmito slovy snažil před tribunálem pro válečné zločince v Norimberku zdůvodnit represe namířené proti České obci sokolské. „Přijatá opatření byla nezbytná kvůli ochraně německých zájmů,“ vysvětloval. „Sokol podněcoval české obyvatelstvo k nepřátelství vůči Říši, vytvářel ohniska protiněmeckého odporu.“ V nacistických věznicích skončilo za války na dvanáct tisíc sokolů…
"Sokol byl už před rokem 1918 jedním z nositelů české státní idey a po vzniku Československé republiky patřil k hlavním oporám nového státu… Není tedy nic překvapivého na tom, že Sokol vstoupil do odboje… už na jaře 1939,“ stojí v rozsudku nad sokolským odbojářem Karlem Nesnídalem odsouzeným za velezradu k smrti.
Heinz Pannwitz ve své závěrečné zprávě o vyšetřování atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v září 1942 uvedl: „U žen a vůdců Sokola vystupují do popředí šovinistické postoje. Své nepřátelství k Němcům nezamlčují. Dotyční při výsleších prohlašovali, že česká krev prolitá během prvního stanného práva na podzim 1941 musela být pomstěna.“ Zapojení Sokola do příprav atentátu na Heydricha věnoval Pannwitz obsáhlé pasáže.
„Už na začátku ledna 1942 byl vrchní učitel Zelenka obeznámen s úkolem, který atentátníkům uložili v Anglii. Pro tento útok proti nenáviděnému Německu získal neúnavné spolupomahače. Našel je zejména mezi svými přáteli – členy Sokola. Od toho okamžiku si atentátníci nemuseli dělat jakékoli starosti kvůli ubytování, zásobování a další péči… Atentátníci bydleli střídavě u mnoha českých rodin, přičemž to byli většinou příslušníci Sokola. Podle zákonů byl za pomahačství a neučinění oznámení jediným trestem trest smrti. Avšak ani strach před tímto trestem nedohnal Čechy k zoufalému jednání. Mnohokrát se odehrálo, že byť byla dána Čechům příležitost zachránit si život, svobodu a existenci, dokonce ani potom nespolupracovali s německými úřady, nýbrž upřednostnili raději smrt.“
Mlčení v průvodu
„Naše oběti nebyly marné.“ Poslední slova sokola Františka Pecháčka patřila jeho českým spoluvězňům v Mauthausenu. Zemský velitel ilegálních sokolských organizací Obec sokolská v odboji a JINDRA byl popraven 3. února 1944. Pecháčkova manželka zahynula v mauthausenské plynové komoře 26. ledna 1943.
Řada jeho přátel našla v Mauthausenu smrt 24. října 1942. V tyto dny zde bylo zavražděno dvě stě čtyřiadevadesát spolupracovníků a příbuzných parašutistů. Moravcovi, Kubicovi, Fafkovi, Novákovi, Khodlovi, Piskáčkovi, Smržovi, Hešovi, Pleskotovi, Pechmanovi, Oktábcovi, Hejlovi, Rebcovi, Brychovi, Jesenští, Kubišovi, Růtovi, Vejvodovi, Frolíkovi a další, další a další. Lidé různých náboženských vyznání a všemožných profesí. Lékaři, tovární dělnice, úředníci, ženy v domácnosti, čalouníci. Většinou sokolové, členové Masarykovy ligy proti tuberkulóze, pravoslavní. Muži, ženy a děti…
Mezi popravenými nebyl nikdo, kdo by neznal Pecháčkovu sletovou skladbu Přísaha republice, jež zazněla na X. všesokolském sletu 3. července 1938. Vyjadřovala odhodlání desetitisíců přítomných sokolů, že jsou „připraveni za lepší příští své drahé vlasti jít bojovat“. Mnozí z nich byli přímo na sletišti. Zástupci největší sokolské župy Krušnohorské-Kukaňovy ale šli dopoledne 6. července 1938 v sokolském průvodu zcela mlčky. Starosta župy Jan Zelenka a podmokelský župní náčelník Václav Novák chtěli tímto způsobem upozornit na stále se zhoršující situaci v pohraničí.
Konrad Henlein na sjezdu Sudetoněmecké strany (SdP) po Hitlerových narozeninách v dubnu 1938 opět záměrně vystupňoval své požadavky. Vážné tváře severočeských sokolů rozjásané Pražany zarazily. Je to nutné, kazit takhle slavnostní den? „My vám rozumíme!“ zavolal kdosi na Zelenku s Novákem. Zvučný hlas patřil Vladimíru Petřkovi, kaplanovi z chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Osud mužů, kteří se v létě 1938 ještě neznali, o necelé čtyři roky později spojili členové výsadku Anthropoid…
Po Mnichovu musel Jan Zelenka opustit Háj u Duchcova a Václav Novák Podmokly. Se svými rodinami se uchýlili do Prahy. František Pecháček zajistil Zelenkovi dočasné ubytování v areálu Tyršova domu ve Všehrdově ulici. Od listopadu 1938 Jan Zelenka učil na dívčí 3. obecné škole. „Hned první hodinu nám vyprávěl o řádění německých ordnerů v pohraničí,“ pamatovala si tehdy šestiletá Vlasta Winkelhöferová. „Buďte vždy dobrými Češkami,“ kladl při hodině učitel dívkám na srdce. „Ale já su Moravanka!“ vyhrkla malá Květa.
Uskupení říjen
Mnoho sokolů se zapojilo do odboje vzápětí po okupaci. Považovali to za svoji povinnost. Náčelník České obce sokolské Augustin Pechlát v létě 1939 navázal úzkou spolupráci s bývalým cvičitelem dorostenců Sokola Královské Vinohrady, zemským velitelem Obrany národa generálem Hugem Vojtou. První vlna zatýkání postihla sokoly v únoru 1940. Další stovky osob byly zadrženy v dubnu 1941, kdy říšský protektor v Čechách a na Moravě Konstantin von Neurath v jednomyslné shodě se státním tajemníkem K. H. Frankem činnost Sokola pozastavil. Důvodem bylo, že „ve spolku Sokol a jeho složkách převládají protiněmecké živly“. Němečtí obyvatelé protektorátu opatření proti Sokolu nezřídka kvitovali – „ snad už ta sokolská sebranka zmizí“.
Prokop Drtina v exilovém vysílání londýnského rozhlasu prohlásil: „Zničení organizace, jež má kořeny v samém srdci národa, jasně ukazuje, jak nezvaní protektoři ztrácejí nervy. Totéž učinilo v roce 1916 proti Sokolu Rakousko a učinilo tím největší chybu, jaké se mohlo dopustit. Baron Neurath teprve pozná, co svým nařízením spáchal. Zapomněl, že v Čechách platí heslo: Co Čech, to sokol!“
V září 1941 se Neurath odebral na přikázanou zdravotní dovolenou a úřadu zastupujícího říšského protektora se 27. září 1941 ujal Reinhard Heydrich. Okamžitě vyhlásil stanné právo a v ruzyňských kasárnách nechal popravit představitele domácího odboje generály Josefa Bílého, Huga Vojtu a další československé důstojníky. V úterý 30. září 1941 stanul před popravčí četou náčelník Sokola Augustin Pechlát.
V noci na 8. října 1941 začalo hromadné zatýkání sokolských činovníků. Následující den Heydrich informoval Berlín o důležitosti svého rozhodnutí. Upozornil na „značný počet členů Sokola v odbojovém hnutí“ a neopomněl zmínit, že k sokolům patří i již odsouzený ministerský předseda Alois Eliáš. (Rozsudek nad Eliášem byl vykonán až tři týdny po atentátu na Heydricha.) Při Akci Sokol gestapo zadrželo tisíc pět set osob. Z Osvětimi se jich vrátila necelá desetina.
Heydrich předpokládal, že rozpuštění Sokola, zabavení majetku a deportace sokolských činovníků do koncentračních táborů zdecimují sokolský odboj. Mýlil se. Sokolové, kteří říjnové razii unikli – Jan Zelenka-Hajský, Jaroslav Pechman a Václav Novák, vytvořili v rámci sokolské ilegální organizace Jindra radikální uskupení. Nazvali ho – jak jinak – Říjen.
Národní povinnost
Na 2. oddělení československého ministerstva národní obrany v londýnské Porchester Gate se 3. října 1941 dostavili rotný Karel Svoboda a rotmistr Josef Gabčík. Oba muži statečně bojovali ve Francii, ve Skotsku absolvovali speciální výcvik. Šéf vojenské rozvědky plukovník František Moravec jim sdělil, jaké je jejich poslání: „Z rozhlasu a z novin jste informováni o nesmyslném zabíjení u nás doma. Němci vraždí nejlepší z nejlepších… Tedy nenaříkat, neplakat, ale dělat… Jeden z úkolů bude svěřen vám.“ Mají zlikvidovat Heydricha.
Záhy se však operace Anthropoid musí odložit kvůli zranění Karla Svobody, jež utrpěl při závěrečném výcviku. Josef Gabčík požádá, aby se Svobodovým náhradníkem stal rotmistr Jan Kubiš. S Janem jsou přátelé, prošli spolu francouzskou frontou, z poražené Francie v červenci 1940 přijeli poslední lodí do Velké Británie. V noci 29. prosince 1941 oba vojáci v letadle stisknou ruku štábnímu kapitánovi vojenské rozvědky Jaroslavu Šustrovi a slíbí: „Brzy o nás uslyšíte, uděláme všechno, co bude možné.“ Gabčík s Kubišem měli seskočit u Ejpovic nedaleko Plzně. Kvůli navigační chybě byli vysazeni u Nehvizd, asi dvacet kilometrů východně od Prahy. Josef Gabčík si sice poranil nohu, jinak ale parašutisty provázelo štěstí v podobě spolehlivých vlastenců právě z řad Sokola.
Pomáhali jim sokolové z Krušnohorské-Kukaňovy a Barákovy župy, do níž patřily sokolské jednoty na Starém Městě, v Libni, Karlíně, ve Vysočanech, v Hloubětíně, na Proseku, v Mělníku, Neratovicích, Čakovicích, Kostelci nad Labem, Brandýse nad Labem, Čelákovicích a v Lysé nad Labem. Potraviny pro ukrývané parašutisty zajišťovali mimopražští sokolové, například Václav Mareček, Josef Hanzl, Pravoslav Vykouk, Augustin Rebec nebo Bohuslav Bubník.
Prostřednictvím nehvizdského sokola Františka Kroutila se obrátili na náčelníka Sokola Horoušany Břetislava Baumana a náčelníka Sokola v Šestajovicích Jaroslava Starého. Ti vojáky spojili s náčelníkem vysočanského Sokola Jaroslavem Piskáčkem a Václavem Novákem, kteří se postarali o odklizení výsadkového materiálu.
Na začátku roku 1942 se Jan Kubiš a Josef Gabčík setkali s Janem Zelenkou-Hajským. Už v lednu 1942 se Zelenka dozvěděl, jaký je úkol výsadku Anthropoid. Nevymlouval jim ho, naopak. Svému bývalému žákovi Františku Šafaříkovi, který pracoval jako zřízenec v hospodářské správě na Pražském hradě, Zelenka řekl, že odstranění Reinharda Heydricha je národní povinnost. Záleželo mu na tom, aby po válce neupadlo v zapomnění, že „útok na Heydricha byl akcí parašutistů ve spolupráci se sokolským odbojem“. Stovky vlastenců, často právě sokolů pomáhaly parašutistům s vědomím, že je to může stát život. Sokol Augustin Rebec na podzim 1942 napsal do motáku: „Je válka a ta si žádá oběti. Proč zrovna nám by se to mělo vyhnout?“ Náčelník vysočanského Sokola Jaroslav Piskáček prohlásil: "Ničeho nelituji, věděl jsem, co mne čeká.“
