Před 66 lety vypuklo krvavé a také krvavě potlačené protikomunistické povstání v Maďarsku
Stejně jako v jiných zemích „lidové demokracie“, jež se po druhé světové válce staly součástí Sovětským svazem ovládaného východního bloku, i v Maďarsku zavládl bezuzdný teror. Na paškál přišli „nacionalističtí úchylkáři“, po roztržce s Jugoslávií „Titovi nohsledi“, ale také sociální demokraté a v letech 1951 a 1952 i „doma vyrostlí komunisté“, k nimž patřil rovněž budoucí hrobař maďarské revoluce János Kádár.
K oblíbeným obviněním patřila spolupráce s horthyovskou policií v meziválečném období a špionáž pro Spojené království a USA po druhé světové válce. V roce 1953 se obětí stal i první šéf Úřadu na ochranu státu (ÁVH) Gábor Péter.
Obludný teror vyústil v revoltu
V důsledku monstrprocesů bylo asi 80 vedoucích představitelů strany popraveno, umučeno nebo dohnáno k sebevraždě a další tisíce přesvědčených komunistů skončily ve vězení. Z miliónu občanů majících záznam u úřadů jich asi 650 000 vyšetřovali a bezmála 400 000 uvěznili nebo poslali do přibližně stovky internačních a pracovních táborů.
Kromě toho bez jakéhokoli zákonného podkladu násilně a jen s minimálním majetkem vystěhovali z domovů v Budapešti na venkov 13 000 „třídních nepřátel“ (aristokratů, bývalých úředníků a důstojníků, továrníků aj.), další 3000 takto postižených pocházely z provinčních měst. Nebylo tedy divu, že násilí takového rozsahu muselo dříve nebo později vyvolat reakci utiskovaných.
Krvavý podzim šestapadesátého roku
Třiadvacátého října před 66 lety vypuklo mohutné protikomunistické povstání, jehož průvodním jevem se však vedle přirozených snah o demokratizaci společnosti a odstranění zdiskreditovaných papalášů, odpovědných za represe, bohužel stala i neuvěřitelná brutalita rebelů, následovaná neméně krutou odvetou vítězů. Maďarská lidová armáda jako mocenský nástroj vládnoucí třídy zcela selhala a prakticky se rozpadla. Část jejích příslušníků se dokonce přidala na stranu (kontra)revoluce. Předseda vlády Imre Nagy 2. listopadu oznámil vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy a dva dny nato žádal vojenský zásah západních mocností.
Sovětské vedení reagovalo na ohrožení svých mocenských pozic ve střední Evropě ustavením „dělnicko-rolnické vlády“ Jánose Kádára 4. listopadu 1956 a krvavým potlačením povstání. Podle údajů maďarských historiků zveřejněných v roce 2011 k 55. výročí povstání nasadilo 108 925 vojáků (17 divizí), čímž vytvořilo poměr sil 17:1, 3782 tanků a samohybných děl (631:3), 1085 děl a minometů (109:2), 13 735 automobilů (52:1), 760 kanónů protivzdušné obrany (126:1) a 353 letouny (353:0). Za těchto okolností nebylo o osudu protikomunistické a antisovětské revolty pochyb. Do 17. listopadu skončily boje v prostoru Ostřihom–Szob. Podle oficiálních ruských údajů z roku 1993 ztratila sovětská vojska při potlačování povstání 2260 osob (225 důstojníků a 2035 poddůstojníků a vojáků), z toho 669 padlých a zemřelých na zranění, 51 nezvěstných a 1540 raněných. Titul hrdiny Sovětského svazu obdrželo 26 osob, z toho 14 posmrtně. Zahynulo 2652 povstalců a maďarských civilistů a 19 226 utrpělo zranění. (Podle blíže nespecifikovaných zdrojů prý šel počet obětí až do statisíců!) Emigrovalo 210 000 osob, podle nového režimu „jen“ 150 000, z nichž třetina se později vrátila. Následovaly rozsáhlé čistky v důstojnickém sboru Maďarské lidové armády.
Československo jistilo jihovýchodní hranici
Protikomunistickou vzpouru v Maďarsku sice sovětské vedení dokázalo potlačit samo, ale vojenská opatření na jihovýchodní hranici provedlo i Československo. Měla za úkol zabránit průniku zbytků povstaleckých skupin na naše území. Abychom si učinili představu o jejich rozsahu, uveďme, že podle VI. dílu Vojenských dějin Slovenska se v sestavě Československé lidové armády a vojsk ministerstva vnitra na slovensko-maďarské hranici k 12. listopadu 1956, kdy Sovětská armáda už dokončovala likvidaci vzbouřenců, nalézalo 30 439 osob, z toho 26 658 příslušníků ČSLA, 2688 Pohraniční a 586 Vnitřní stráže a 507 příslušníků Veřejné bezpečnosti. V jejich výzbroji se nacházelo 368 tanků, 143 samohybných děl, 612 děl jiných typů a minometů a 82 letadel. To výrazně převyšuje početní stav a výzbroj celé dnešní Armády České republiky! Je ovšem třeba zdůraznit, že ČSLA v Maďarsku neintervenovala – na rozdíl od maďarské, jež se na srpnové invazi do ČSSR v roce 1968 aktivně podílela.
Zatajovaný antisemitismus
Ani vítězní komunisté, ani západní propaganda, sympatizující s povstalci, nikdy neventilovali průvodní jev maďarského povstání, jímž byl silný antisemitismus. Proto se také Izrael na rozdíl od západních demokracií stavěl k revoltě z šestapadesátého roku velmi vlažně.
Zsidó mentes hazát! Zsidó mentes médiá! Zsidó mentes kulturá! Zsidó mentes inskolát! Vlast bez Židů! Média bez Židů! Kultura bez Židů! Školy bez Židů! Tak zněla hesla bojovníků za svobodu.
Tato nenávist pramenila z nezvratného faktu, že Židé po druhé světové válce skutečně ovládli armádu, tajnou policii, kulturu i sdělovací prostředky. Generální tajemník Maďarské strany pracujících a předseda vlády Mátyás Rákosi (vlastním jménem Rosenfeld nebo také Emanuel Róth), ministr obrany Mihály Farkas (vlastním jménem Hermann Löwy), ministr kultury József Révai (vlastním jménem Lederer), roku 1956 krátce nejmocnější muž v zemi Ernő Gerő (vlastním jménem Singer) a šéf nenáviděného Úřadu na ochranu státu (ÁVH; obdoba československé Státní bezpečnosti) Gábor Péter (Benjámin Eisenberger) – ti všichni byli židovského původu.
