Krvavé dějiny: Železná panna nebyla nejspíš nikdy použita
Je to možná nejslavnější mučící nástroj v historii lidstva. Už od pohledu budí nepředstavitelnou hrůzu i jen jako exponát v muzeu, natož když jste se s ní měli střetnout jako odsouzenec. Masivní tělo plné bolesti a ledově chladná ocelová tvář. Železná panna. Mistrovské dílo utrpení. Až na to, že se v ní nejspíš nikdy nemučilo.
Když se řekne romantismus, člověk má hlavně tendenci představit si věci… inu, romantické. Vidí tvorbu Karla Hynka Máchy a Waltera Scotta, vidí zubaté jakoby cimbuří zámku Hluboká. Ale ta fascinace středověkem byla častokrát mnohem hlubší, temnější a morbidnější. A železná panna je toho dokonalým příkladem.
Co vlastně byla železná panna? Šlo o stojatý sarkofág z masivního dřeva nebo kovu, kterému se předek otevíral na dvě křídla. A vnitřek bizarní „sochy” byl vyplněn bodci. Dovnitř jste vmáčkli mučeného a zavřeli ho tam. Bodce mu tak projely svaly na nohou, rukou, dokonce tváří nebo trupem. Ale podle všeho měla být každá panna navržena tak, aby nepoškodila životně důležité orgány. Odsouzený tam tak mohl trpět celé dny, než konečně zemřel na vykrvácení a celkové vyčerpání. Příšerné, že? Jenže jak říká Mikýř: „Akorát že vůbec!”
Možná nejslavnější mučící nástroj, úplně nejzářnější příklad středověké náboženské oprese, totiž pravděpodobně vznikl někdy v 19. století právě na vlně romantismu a jen jako hororová rekvizita. Ostatně teprve koncem 18. století se o takovém nástroji objevují první zmínky. Ta vůbec první pochází od německého filozofa a historika Johanna Philippa Siebenkese. Siebenkes ve svém textu tvrdí, že byl do železné panny v roce 1515 zavřen padělatel mincí. Dlouho bylo tohle považováno za jediný důvěryhodný případ použití panny ve středověku, ale novodobí historici se domnívají, že jako osvícenec chtěl Siebenkes spíše ilustrovat (pravda trochu přehnaně) barbarskost středověku.
A pak popularita panny explodovala!
Koukej na to!
Může za to právě již výše zmiňovaný romantismus a řekněme hravá podnikavost lidí století páry. Lidé chtějí vidět středověk? No tak to já jim ukážu tu nejstředověkovatější věc, jakou kdy viděli. V 19. století se začaly vyrábět železné panny ve velkém. Minimálně na poměry toho, kolik se jich vyrábělo doposud, totiž nula. Každé muzeum, každá expozice, každá potulná výstava musela jednu tuhle těžkou děsivou krávu mít.
V roce 1893 byla „stará” železná panna součástí světové výstavy v Clevelandu a pak vyrazila na turné po celé Americe. Podobně jako současní Iron Maiden. Podobně jako rohaté vikingské přilby nebo tři sta Sparťanů u Thermopyl působila tahle historická pitomina tak strašně cool, že se nesmazatelně zapsala do kulturního povědomí celého světa. Panna nahání takovou hrůzu a vypadá tak působivě, že ji prostě zapracujete do svého díla, ať už je fakticky přesná nebo ne. Burton ji dal do Ospalé díry, Vávra do Kladiva na čarodějnice, v netflixovém hitu Old Guard je s ní famózní scéna.
Je to něco jako ta pověst o tom, že Napoleon byl malý. Už se jí prostě nezbavíme. A co hůř, nezbavíme se lidí, kteří chodí po světě jenom za tím účelem, aby vám říkali: „Víš, že Napoleon ve skutečnosti nebyl malej?”
Lidský pokrok
Není to úplně tak, že by panna neměla v historii svůj precedens. Ze zápisků svatého Augustina je například znám případ římského generála Marka Atilia Regula, kterého Kartáginci zavřeli do bedny na výšku a do stěn natloukli hřebíky. Takže kdykoli nebohý Regulus usnul, bodnul se. Po několika dnech umřel na vyčerpání. Nebo ze spisů řeckého učence Polybia víme, že sparťanský diktátor Nabis nechal vyrobit sochu své ženy v životní velikosti a na hruď jí nechal připevnit bodce. A kdo neplatil daně, ten si šel k jeho ženě pro objetí.
Ta původní železná panna, ta německá, o které měl údajně Siebenkes psát a která byla o pár let později nalezena v Norimberku, byla bohužel zničena při spojeneckém bombardování Reichu. Takže dnes už spolehlivě nemůžeme zjistit, kdy byla skutečně vyrobena. Jediná autentická a pravděpodobně používaná železná panna byla nalezena v roce 2003. V Bagdádu. Ve sklepě Udaje Husajna, Saddámova syna.
Takže… možná si mohl Johan Siebenkes ty kecy o tom, jak byl středověk barbarský a jak jsme se posunuli, odpustit.
