Neohrožený velitel a přítel Československa. Sosnkowskému šli po krku Němci, Britové i Sověti
Polský generál Kazimierz Sosnkowski je v Čechách pro mnohé lidi neznámý muž, ačkoliv odmítl polskou okupaci československého území v roce 1938 a propagoval vznik polsko-československé federace. Později velel polské armádě na západě během světové války. Jako jeden z mála si dovolil odporovat vládě Anglie a veřejně říci, že chování západních spojenců vůči Polákům považuje za akt zrady polského národa. Jako jeden z mála také vystupoval proti jakékoliv dohodě se sovětskou diktaturou.
Generál Kazimierz Sosnkowski se narodil 19. listopadu roku 1885 do polské aristokratické rodiny. Byť jeho rodiče nebyli nijak nacionalisticky aktivní, v rodině se pěstovalo polské vlastenecké cítění a připomínali se její předkové, kteří bojovali za nezávislost Polska. Sosnkowski měl několik sourozenců, ale když v roce 1896 zemřel jeho otec, matka ho dál vychovávala sama. Byl nadaným studentem, ale protože ho ruské úřady, které tehdy měly část Polska pod kontrolou, považovaly za příslušníka ilegální polské organizace, záměrně mu daly špatné hodnocení ve škole a z tohoto důvodu se nakonec Sosnkowski odstěhoval do ruského Petrohradu, kde dokončil středoškolská studia.
V roce 1904 se vrátil zpět do Varšavy a zapojil se do polských vlasteneckých aktivit namířených proti ruské okupaci Polska. Pod vlivem skutečnosti, že tehdy odpor Poláků organizovala hlavně Polská strana socialistická, přidal se k této straně i Sosnkowski, ale nemotivovaly ho socialistické myšlenky. Jak později sám řekl, k připojení k socialistické straně ho hlavně motivovalo to, že „organizovala boj za nezávislost (Polska) se zbraní v ruce“.
Od roku 1906 patřil Sosnkowski k nejbližším spolupracovníkům polského národního hrdiny generála Józefa Piłsudského. Po vypuknutí 1. světové války se připojil k dalším Polákům a společně vytvořili polskou jednotku, která bojovala na straně Němců a Rakousko-Uherska proti Rusku za získání svobody pro polský národ. Během bojů s Rusy prokázal své organizační kvality a brzy postupoval po velitelských funkcích směrem nahoru.
Velmi výrazně se projevily velitelské schopnosti Sosnkowského v bitvě u Łowczóweku, kde se jednotky polských legionářů střetly s ruskou armádou a svedly s ní těžké boje. Sosnkowski byl za tuto bitvu vyznamenán rakousko-uherským vojenským vyznamenáním Řád železné koruny. Jde vlastně o velmi kuriózní situaci, kdy v 1. světové válce českoslovenští legionáři bojovali s Rusy za svobodu proti polským legionářům, kteří naopak bojovali s Němci a Rakušany za svou svobodu proti Rusům.
Ovšem po krizi ve vztazích s Němci byl Sosnkowski (společně s Piłsudským a dalšími Poláky) Němci zatčen a uvězněn. Ve vězení byl držen až do roku 1918. Společně s Piłsudským se vrátil 10. listopadu 1918 zpět do Varšavy a byl okamžitě jmenován do velitelské pozice. Tehdy začal organizovat mobilizaci Poláků a přejímání pozic od ustupujících Němců. Koncem roku 1918 Sosnkowského potkala osobní tragédie. Jeho dcera zemřela na španělskou chřipku a on sám vážně onemocněl. Uzdravil se až počátkem roku 1919, kdy se vrátil opět do aktivní služby a pokračoval v organizaci polské armády.
Sosnkowski byl ovšem člověkem své doby a veřejně se netajil svou nedůvěrou až jistým druhem antisemitismu vůči Židům, které považoval za špatné občany a vojáky. I pod jeho velením byly přijaty v polské armádě jisté protižidovské předpisy, které vedly nejen k vyhazování židů z funkcí v polské armádě, ale také k degradování Židů, kteří věrně bojovali za Polskou republiku a byli povýšeni za tuto věrnou službu Polsku. Tato antisemitská kampaň v polské armádě se opírala o rozhodnutí polského parlamentu (sejm), který přijal zákon, že důstojníky v armádě mohou být jen polští občané polského původu.
Během bouřlivého politického dění v Polské republice se Sosnkowski nepřipojil k státnímu převratu provedenému Piłsudským a jeho lidmi, ale místo toho se pokusil o sebevraždu výstřelem do hrudi, což nakonec přežil, ale s vážnými následky, z nichž se dlouho léčil. Po vyléčení byl znovu přijat do služby vládnoucího polského režimu, ale bylo na něj již mnohými představiteli pohlíženo jako na nespolehlivého. Přesto byl postupně se souhlasem Piłsudského dosazován do různých vlivných vojenských funkcí.
Když de facto polský diktátor Piłsudski svolal vojenské velitele na konferenci k definování vojenských hrozeb pro Polsko, Sosnkowski měl vystoupit s názorem, že větší dlouhodobější hrozbou je Německo než Sovětský svaz. „Tlak Německa na východ je biologickou nutností – proto se naše válka s Německem jeví v dlouhodobějším horizontu jako nevyhnutelná,“ měl prohlásit Sosnkowski.
Po smrti Piłsudského v roce 1935 byl Sosnkowski odsunut novými vládci Polska na úplný okraj společenského života, byť byl stále udržován ve vojenských pozicích. I když stále vystupoval a varoval před hrozbou Německa, noví vládci Polska se naopak snažili s Německem vedeným Adolfem Hitlerem spolupracovat. Sosnkowski byl například odpůrcem polského vydírání Československa kvůli Těšínsku a odmítal polský útok a okupaci československého území na podzim 1938. Již v srpnu 1939 předpokládal německý útok na Polsko a navrhl budovat obranné linie, což se nesetkalo s pochopením nejvyššího velení polské armády.
Teprve několik dnů po útoku Německa na Polsko v září roku 1939 si na něj vzpomnělo velení polské armády a pověřilo ho velením armádních jednotek na linii San (jižní fronta polské armády). Jemu podřízeným jednotkám se podařilo uštědřit těžké porážky útočícím německým vojskům – rozdrtily například elitní pluk SS Germania. Generál Sosnkowski dokonce v některých bojích velel přímo z první linie bojů a neváhal se bojů zúčastnit i jako voják s puškou v ruce, když to bylo potřeba. Byl tak jedním z mála polských velitelů, kteří měli stejně agresivní taktiku boje jako útočící Němci.
Ale útok sovětské armády na Polsko ukončil jakoukoliv smysluplnou obranu. Generál Sosnkowski reagoval na celou situaci rozpuštěním sobě podřízených jednotek s rozkazem, aby se probily do Maďarska. Sám v doprovodu tří osob přešel do Maďarska a z něj pak pokračoval do Francie. Ve Francii mu sice byly nabídnuty vysoké posty v polské emigrační vládě, ale měl velmi špatné vztahy s šéfem této exilové vlády generálem Władysławem Sikorským. Byť měl určitou vlivnou pozici a zastával vlivnou funkci, byl v ostrém sporu s některými představiteli polské exilové vlády, kteří i přes válečný stav dál prosazovali svůj boj o moc s jinými skupinami na polské politické scéně. Generál Sosnkowski prosazoval národní jednotu a odsunutí politických sporů na pozdější dobu, což se ne všem lidem líbilo.
Po porážce Francie v roce 1940 se podílel na evakuaci polských jednotek z Francie do Velké Británie. Po příjezdu do Velké Británie byl generál Sosnkowski opět pověřen různými funkcemi a byl jednou z vůdčích osobností vyjednávání o poválečné možnosti vytvořit polsko-československou federaci. V roce 1941 byl například spoluautorem ústavního zákona polsko-československé unie a byl za své aktivity ke sblížení Čechoslováků a Poláků oceněn českou vládou v exilu udělením státního vyznamenání. Bylo to druhé ocenění generála Sosnkowského československou vládou, když již dříve mu byl udělen československý válečný kříž. Faktem ovšem je, že vláda Eduarda Beneše neměla o tento projekt skutečný zájem a taktéž tento projekt nepodporoval Sovětský svaz, který si nepřál mít ve střední Evropě silný stát, který by mu mohl politicky a ekonomicky konkurovat. Po zpřetrhaní vztahů mezi polskou exilovou vládou a Sovětským svazem tento projekt úplně zanikl.
Když se generál Sosnkowski dověděl o připravované dohodě mezi polskou exilovou vládou a Sovětským svazem, protestoval proti tomu a v červenci 1941 na protest proti dohodě rezignoval z politických funkcí. Tehdejší premiér polské vlády generál Sikorski jej ovšem okamžitě zbavil i vojenských funkcí. Generál Sosnkowski považoval za zradu polského národa, že exilová vláda akceptovala sovětskou vládu, která zaútočila na Polsko a okupovala jeho území úplně stejně jako Němci.
Tímto vývojem sice ztratil možnost podílet se na vojenské i politické činnosti polské exilové vlády, ale zároveň se tak stal vůdcem polské opozice, jež odmítala spolupráci mezi polskou exilovou vládou a Sovětským svazem.
Teprve po tragické a záhadné smrti premiéra polské exilové vlády generála Sikorského se stal v roce 1943 generál Sosnkowski opět vlivným členem exilové vlády, když mu byl nabídnut post vrchního velitele polské armády, což přijal. Ovšem premiérem polské vlády se stal naopak jemu nepřátelsky naladěný Stanislav Mikołajczyk. A tak pokračovalo politické napětí a vzájemné osočování. Generál Sosnkowski byl například obviňován z toho, že podněcuje v polské armádě a polském odboji na okupovaném území vzpouru proti exilové vládě. Jeho návrat do vysokých funkcí se nelíbil ani britské vládě, která již znala jeho kritické názory a postoje vůči politice Velké Británie ve vztahu k Polsku.
Generál Sosnkowski začal být pro britskou vládu Winstnona Chrchilla tak nepříjemným, že o tlaku na jeho odstranění z funkcí v polské exilové vládě se dohodl Churchill se sovětským diktátorem Stalinem, kterému slíbil, že se o jeho odstranění postará. Generál Sosnkowski byl totiž ostře proti politice ústupků Sovětskému svazu a nedůvěřoval sovětském vedení, což se později potvrdilo jako oprávněné.
Současně s tím generál Sosnkowski z pozice hlavního velitele polské armády vystupoval proti vyvolání povstání v Němci okupovaném Polsku (a hlavně Varšavě), pokud by nebylo dopředu zajištěno, že povstání proběhne s pomocí Sovětského svazu. V tomto případě by to totiž byl „čin postrádající politický smysl, který by mohl mít za následek zbytečné oběti“.
A právě v létě roku 1944 nastoupila jeho tragicky nejslavnější chvíle. Když vypuklo povstání polského odboje ve Varšavě, generál Sosnkowski byl v té době v Itálií a okamžitě se vrátil zpět do Velké Británie, kde začal ihned jednat s představiteli Velké Británie a požadoval přidělení letadel, aby mohl poslat bojující Varšavě na pomoc polské vojáky ze západní fronty. Šlo hlavně o jednotky 1. polské nezávislé výsadkové brigády. Vláda Velké Británie mu ovšem odmítla nejen poskytnout letadla, ale i dovolit odvelet polské jednotky ze západu na pomoc bojujícím povstalcům ve Varšavě.
A tak 1. září 1944 vydal generál Sosnkowski z pozice vrchního velitele polské armády slavný rozkaz č. 19, rozkaz hovořící o tom, jak Velká Británie zradila polský národ. „Bojovníci domácí armády spolu s obyvateli Varšavy už měsíc sami krvácejí na pouličních barikádách v nelítostném zápase s obrovskou převahou protivníka. (...) Obyvatelé Varšavy ponecháni sami sobě a opuštěni v předních liniích bitvy s Němci – to je tragická a obludná hádanka, kterou my, Poláci, nedokážeme rozluštit na pozadí technické síly Spojenců,“ uvedl v rozkaze generál Sosnkowski a pokračoval popisem, že ti, již teď s klidem hledí na vraždění obyvatel Varšavy německými okupanty, se klidně nechali chránit polskými vojáky. V rozkaze zaznělo tak ostré odsouzení chování Velké Británie a dalších západních spojenců, že jeho přečtení v rádiu a předání polským jednotkám vedlo k zuřivé reakci britské vlády a té části polské politické exilové reprezentace, která hleděla více na své zájmy než na zájmy obyčejných lidí v Polsku.
A tak se 30. dne září 1944 naplnil osud generála Sosnkowského. Na přímý požadavek britského premiéra Churchilla byl zbaven polskou exilovou vládou své funkce vrchního velitele polské armády. Funkce byl zbavem polským prezidentem v exilu Raczkiewiczem, který mu měl při zbavování funkce říci: „Vím velmi dobře, že se dopouštím vysoce nemravné věci, ale ať je mi Bůh nejvyšší svědkem, že nemám jinou možnost.“ Sesazení generála Sosnkowského a jeho následnou perzekuci ze strany vlády Velké Británie ostře odsuzovali další polští velitelé armády na západě, ale na jejich názory nebrala polská exilová vláda ohledy.
Generál Sosnkowsky po sesazení z funkce odcestoval na dovolenou do Kanady, kde plánoval být několik měsíců, ale protože veřejně dál kritizoval Sovětský svaz, britská vláda Churchilla (a jeho nástupce) mu odmítla umožnit návrat do Velké Británie, a generál tak vlastně byl v jisté formě neoficiálního vězení či internace v Kanadě, protože ze stejného důvodu (kritiky Sovětského svazu) mu nechtěli umožnit ani vstup do USA.
Aby generál Sosnkowski uživil v kanadské „internaci“ svou rodinu, vyučil se tesařem a fyzicky pracoval, byť až do roku 1947 byl formálně veden jako příslušník polské armády. Teprve po změně politiky USA a Velké Británie vůči Sovětskému svazu mu bylo umožněno opět cestovat nejen do obou zemí, ale i veřejně přednášet. Generál Sosnkowski vystupoval ostře proti politice Velké Británie a USA v dobách 2. světové války a propagoval Polsko jako trvalou součást západní společnosti. Věřil v to, že konflikt mezi Západem a Sovětským svazem je nevyhnutelný, a požadoval obnovu hranic Polska do podoby před 2. světovou válkou.
Za svůj život obdržel řadu vyznamenání od různých států – například Maďarska, Finska, Estonska, Japonska, Jugoslávie, Československa, Rumunska, Francie apod. Napsal i několik knih a po vyhození z polské exilové vlády byl respektovaným představitelem polského exilu. Po nastolení komunistické diktatury v Polsku se stal výraznou osobností protikomunistického exilu na Západě a snažil se o sjednocení polského exilu.
Po těžkých zdravotních problémech zemřel generál Sosnkowski 11. října roku 1969 v Kanadě a jeho ostatky byly zpopelněny. Nejprve byly uloženy v kostele ve Francii (generál chtěl být pohřben co nejblíže Polsku) a po pádu komunistické diktatury byly jeho ostatky slavnostně přeneseny v listopadu roku 1992 do katedrály svatého Jana Křtitele ve Varšavě. A tak se naplnil osud tohoto velkého polského vlastence a přítele Československa, který neváhal stát si za tím, co považoval za morálně správné, bez ohledu na následky pro svou osobu.
