Neznámá válka: Československo se těsně po svém vzniku muselo bránit německé armádě
Od 29. listopadu 1918 zahájily armádní a dobrovolnické jednotky nově vzniklé československé armády systematický boj s německými jednotkami samozvaného Německého Rakouska, které ovládaly i část nově vzniklé Československé republiky. Tato československo-německá válka předznamenala následující československo-polskou a probíhala současně s československo-maďarskou válkou o slovenské území.
V praktické rovině se podařilo československým jednotkám relativně rychle a bez vážnějších ztrát rozdrtit jednotky Němců a ovládnout veškerá sporná území. Ovšem tyto a pozdější neblahé události předznamenaly rok 1938 a fatálně poškodily již tak špatné vztahy mezi Čechy a Němci.
Od 19. století probíhající nacionalistické střety mezi Němci a Čechy v rámci Rakousko-Uherska dosáhly jednoho ze svých vrcholů na konci 1. světové války, kdy se monarchie začala rozpadat. Němečtí politici vyhlásili 21. října 1918 stát Německé Rakousko, a to i na územích, které si nárokovala Československá republika vzniklá prohlášením z 28. října 1918. Protože dohoda mezi Němci a Čechy byla prakticky nemožná, jediným řešením se stalo násilí, a tak koncem listopadu 1918 byla zahájena československo-německá válka, ačkoliv boje mezi Čechy a Němci probíhaly už několik týdnů předtím.
Pro vývoj celé situace bylo významným faktorem to, že ještě před tím, než měla československá vláda pod kontrolou své nárokované území, tak byla uznána státy, jež bojovaly v 1. světové válce proti rakousko-uherské monarchii a Německu. Například prozatímní československou vládu již 15. října roku 1918 uznala Francie či 23. října Velká Británie. Vznik Československa de facto uznaly mnohé státy již před říjnem 1918. Například Francie již 29. června 1918 uznala vznikající zárodky československé vlády za reprezentanta Čechů a Slováků, a československé legie tak byly v praktické rovině uznány za spojeneckou armádu Francie. Obdobně se zachovaly i Spojené státy americké a další země. Československo se tak stalo jedinou zemí v rámci nástupnických států po rakousko-uherské monarchii, která bojovala na straně Dohody, byť ještě nemělo své území, ale také bylo jedinou zemí, již Spojenci uznali před mírovou konferencí v Paříži v roce 1919.
Ale k tomu, aby vznik Československa a potlačení německého odporu proběhly s co nejmenšími ztrátami, bylo rozhodující i to, že v rámci rakousko-uherské monarchie po celou dobu války působila česká ilegální organizace zvaná MAFIE (ano, čeští vlastenci se obdivně inspirovali u sicilské zločinecké organizace mafie, organizaci tvořilo několik stovek lidí a vedli ji Edvard Beneš, Karel Kramář, Alois Rašín, Josef Scheiner a Přemysl Šámal), která nejen pomáhala organizovat odpor proti rakousko-uherské monarchii, ale připravovala i povstání Čechů a Slováků, ke kterému již nakonec vzhledem k událostem nemuselo dojít. Místo něj se po 28. říjnu začaly formovat dobrovolnické útvary a doplňovaly se existující jednotky rakousko-uherské armády přešlé pod velení československé vlády.
Za počátek systematického obsazování německých oblastí v českých zemích je většinou považována bitva nové československé armády s německými bojůvkami o město Most ukončená 29. listopadu 1918. K obsazení Mostu se vyjádřil ve své knize „Sláva a pád provincie Deutschböhmen: příspěvek k dějinám československé revoluce a německé protirevoluce na českém severu“ i spisovatel František Cajthaml, a to takto:
„Vojáci, pražští hoši, vesele vyskákali z vagonů a seřadili se v plné zbroji na nádraží, kdež se již sešlo množství českého obyvatelstva. Nemožno ani vyjádřiti city, s jakými jsme naše první vojsko v Ústí uvítali! Za malou chvíli došly i druhé dvě roty, připojily se k ostatním a major Halík v průvodu členů okresního Národního výboru vtáhl v čele našeho českého vojska do Ústí. Vojáci zpívali vesele naše české písně, Češi na ulicích je nadšeně vítali a Němci stáli sice němě, ale v duchu se radovali, že nyní nastane v městě pokoj a obnovena bude zase bezpečnost obyvatelstva. Na ulicích stojící stráže ‚Bůrgerwehru‘ dostaly rozkaz, aby se na konec vojenského průvodu připojily, což bez zdráhání činily. Vojsko došlo až na náměstí, kdež zaujalo slavnostní postavení, načež zazpívána byla společně s českým občanstvem naše národní hymna ‚Kde domov můj‘. Pak odvedeny na ulicích sebrané německé stráže do jich kasáren a odzbrojená celá ‚Bůrgerwehr‘, která se potom rozběhla a rozpadla. Odpoledne asi o 2. hodině zazněly opětně zvuky vojenských polnic a do Ústí přitáhlo další naše vojsko pod velením praporčíka Kohouta z Chudeřic, které mělo s sebou docela dvě děla. Na budově okresního hejtmanství vztyčen český prapor a pozdraven vojskem i českým občanstvem opětným zapěním naší hymny. Radost českého obyvatelstva nelze vylíčiti; s pláčem radosti hleděli jsme k naším barvám, jež poprvé zavlály na úřední budově v Ústí, aby nám zvěstovaly, že jsme ve svém českém státě!“
Byť lze pochybovat o tom, jestli se opravdu většina Němců radovala, lze konstatovat, že bojové nadšení a schopnosti německých domobranců byly opravdu nevalné kvality a až na ojedinělé incidenty proběhlo obsazení Němci ovládaných oblastí relativně rychle a s malými ztrátami. Velkou měrou se o to postaraly jednotky doplněných bývalých rakousko-uherských pluků. Na Moravě a ve Slezsku se bojů účastnila i dobrovolnická formace zvaná Slovácká brigáda.
Postup československé armády byl systematický, a tak již 7. prosince byly trvale ovládnuty Teplice a okolí. Pak 8. prosince Mariánské Lázně a až 12. prosince Karlovy Vary s okolím. Následně byl veden úder proti sídlu prozatímní německé samosprávy v Liberci, který byl dobyt 14. prosince, a poté byla ještě o pár dní později obsazena města a oblasti v okolí Trutnova, Chebu a Chomutova. Mnohá místa byla dobyta za pomoci obrněného vlaku či pod pohrůžkou místním Němcům, že pokud se nevzdají, československá armáda zahájí dělostřelecké ostřelování měst. Místním Němcům se moc bojovat nechtělo, a tak se až na vzácné výjimky raději vzdali a podřídili československé vládě.
Na Moravě byl hlavní úder proti Němci ovládaným oblastem veden až v půlce prosince 1918, kdy byla obsazena města s přilehlými oblastmi Znojmo a Opava. Ještě 21. prosince došlo k boji s Němci v Moravském Berouně, kde padl minimálně jeden československý voják.
Boje s Němci na jižní Moravě byly nejtěžší na celém území Československa, a to hlavně díky faktu, že německé jednotky dostávaly materiální a lidskou pomoc z rakouského území, kdežto v Čechách z území vlastního Německa prakticky žádná pomoc sudetským Němcům nepřišla. Velení jednotek Německého Rakouska poslalo do bojů proti československým jednotkám dokonce vojenské jednotky až z Vídně. Mělo jít o bývalé příslušníky rakousko-uherského námořnictva, kteří 5. prosince 1918 provedli útok na československé pozice a dobyli obec Bulhary. Obdobně se pokusily tyto jednotky zaútočit 10. prosince na československé pozice u obce Vítovice, ale zde byly odraženy. Postupně zesilující tlak československé armády, které nechyběli nadšení dobrovolníci, ale scházela jí kvalitní výzbroj a munice, nakonec vedl ke konci roku 1918 k praktickému ukončení bojových operací proti Němcům, byť formálně byl trvalý mír ustanoven až dohodou v září roku 1919 (mírová smlouva byla uzavřena ve Francii – říká se jí mír ze Saint-Germain-en-Laye nebo také saintgermainská smlouva). Česko-německá válka tak v praktické rovině trvala jen dva měsíce, listopad až prosinec roku 1918.
Byť Němci obývané části nově vzniklého Československa obsadila československá armáda do konce roku 1918, tak ještě na jaře roku 1919 došlo v těchto oblastech k nepokojům a střetům s německými demonstranty, kdy československá armáda při potlačování nepokojů zastřelila 54 Němců a desítky jich zranila. Již se ovšem nejednalo o boje v klasickém smyslu, ale šlo jen o mnohdy násilné demonstrace nespokojených Němců. To vše se poté stalo zdrojem hluboké nenávisti části Němců k Československé republice.
Je smutné, že v dnešní době se při připomínání vzniku Československa prakticky přehlíží skutečnost, že v naprosto kritické době vzniku státu po 28. říjnu 1918 to byli primárně a většinově čeští a slovenští příslušníci bývalé rakousko-uherské armády, kteří okamžitě po vzniku republiky nezaváhali a podřídili se nově vzniklé vládě, pod jejímž vedením se zapojili do obsazování území nového státu a bojů o jeho existenci. Byť existence Československa byla celkově vynucena mocnostmi, které zvítězily nad Německem a rakousko-uherskou monarchií, je otázkou, jestli by se zachovala integrita území Československa, kdyby neproběhlo rozhodné a rychlé obsazení německých a poté i Maďary ovládaných území nárokovaných československou vládou.
