Utajovaný zločin v Liliové ulici: Až historik zjistil, kdo byl vrah
Před padesáti lety neznámý muž zastřelil v Liliové ulici na Starém Městě sedmnáctiletou dívku. Veřejná bezpečnost ještě týž večer zjistila, kdo byl pachatel. Jeho totožnost však záměrně kryla, vyšetřovací spis se skartoval. Přísně utajovanou vraždu před osmi lety odhalil historik Prokop Tomek. Příbuzní oběti se až od něj dozvěděli, kdo na konci listopadu 1971 vraždil.
„Táňa byla krásná, nesmírně inteligentní, sečtělá dívka. Filozofické knihy četla v anglickém originále. Byli jsme přesvědčení, že v životě něco dokáže,“ vzpomínali manželé Jirešovi. „Měla před sebou velkou budoucnost,“ pamatovala si Milada Šoulová. „Neviděl jsem ji, ale saniťáci říkali, že to byla moc hezká dívka,“ vybavoval si Jiří Kouklík. „Moje sestra byla geniální,“ dodává Tomáš Máčik. Táťjána Máčiková zemřela 26. listopadu 1971 ve svých sedmnácti letech. Jméno jejího vraha vyšetřovací orgány zatajily. Rodiče Táni se do konce svého života nedozvěděli, kdo zabil jejich dceru. „Snažil jsem se na vlastní pěst zjistit, co se tehdy stalo. Bylo mi doporučeno, ať se do toho nepletu,“ vyprávěl na podzim 2013 Reflexu Miran Jireš.
Byl jste volit?
První volby po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy se uskutečnily v pátek 26. a v sobotu 27. listopadu 1971. Jejich průběh nesmělo nic narušit. Rudé Právo oslavovalo obětavost sovětského vojáka, který vida sáňkovat dítě u silnice, raději vůz zastavil o strom a ohrozil svůj život, než aby riskoval střet s malým sáňkařem. Ladislav Hejdánek byl krátce před volbami zatčen kvůli šíření letáků, jež upozorňovaly, že platný volební zákon umožňuje občanům také nevolit. Strávil ve vazbě půl roku a soud jeho osvětu ocenil devíti měsíci nepodmíněného trestu. Voleb se tehdy zúčastnilo 99,45 % obyvatel.
Tehdy sedmadvacetiletý Jiří Kouklík odvolil už v pátek 26. listopadu 1971. Večer kolem desáté vyšel před dům na rohu Betlémského náměstí a Liliové ulice. „Šel jsem k autu, měl jsem starou Pragovku. Sklonil jsem se nad vybitou autobaterií. Za chvilku ale kdosi přišel a zůstal stát za mými zády. Narovnal jsem se, a jak jsem se otáčel, ten člověk po mně začal bez jediného slova pálit. Prostřelenou peněženku s doklady jsem si dlouho schovával…“ popisoval na podzim 2013 Jiří Kouklík. Pachatel ho trefil šestkrát. „Nevybavuju si už, jak vypadal, ale odhaduju, že mu bylo tak třiadvacet. Trvalo věčnost, než přijela sanitka, uběhlo určitě víc jak půl hodiny. Nejdřív naložili děvče, které ten samý chlap smrtelně postřelil o padesát metrů dál v Liliové ulici, mně oznámili, že přijedou za chvíli znovu. Moje sestra Anna je ale uprosila, ať mě vezmou s sebou. Posadili mě tedy do sanitky. Po dívce, která tam ležela, jsem se nedíval, ale saniťáci povídali, že byla moc krásná. Nebyla v bezvědomí, cestou naříkala…“ vzpomínal Jiří Kouklík.
První otázka, kterou po příjezdu do nemocnice Na Františku vážně zraněný muž dostal, zněla: „Byl jste volit?“ - „Odpověděl jsem, že jo, hned si to zapsali. Ze špitálu jsem odešel po tři čtvrtě roce do plného invalidního důchodu.“ Jiří Kouklík se přes advokáta pokoušel dozvědět, kdo ho postřelil. „Z inspekce přišlo oznámení, že totožnost pachatele nebylo možné zjistit. Přestal jsem se o to raději zajímat, byla blbá doba, bál jsem se do toho šťourat. V nemocnici jsem několikrát mluvil se zraněnou kamarádkou té zavražděné dívky. Popisovala mi, jak je ten chlap začal sledovat od antikvariátu na rohu Skořepky a Na Perštýně, a v Liliové po nich začal střílet. Vy tedy víte, kdo to byl? Odhaduju, že to byl policajt nebo syn nějakého funkcionáře…“
Utíkej!
Osudný den se sedmnáctiletá Táňa se svou kamarádkou Lenkou Šoulovou vydala do Laterny Magiky. „Děvčata šla po představení Národní třídou, zabočila do ulice Na Perštýně a přes Betlémské náměstí do Liliové ulice,“ vzpomínala matka Lenky Milada Šoulová. (Její dcera v roce 2004 bohužel už zemřela, tragickou událost však svým nejbližším několikrát dopodrobna popsala.) Táňa s Lenkou měly namířeno do restaurace U Modré štiky na konci Liliové ulice. Před antikvariátem na rohu Skořepky uviděly neznámého mladíka. Měl na sobě světle šedou bundu, hnědé kalhoty, brýle a v očích podivný výraz. „Mlčky je sledoval. Lenka s Táňou přidaly do kroku, on však zrychlil také. Když byly v Liliové ulici, Lenka zahlédla, že ten muž drží v ruce zbraň. Rozeběhla se směrem k restauraci a zakřičela na Táňu: „Utíkej! Utíkej!“ Jenže Táňa se zastavila a otočila se. V ten okamžik po ní začal střílet,“ vyprávěla Milada Šoulová. Taťjána Máčiková před domem v Liliové číslo 8 utrpěla sedm zásahů, vrah ji mimo jiné střelil do podbřišku, do levé tříselné krajiny. Hodinu po převozu do nemocnice následkům zranění podlehla.
Lence Šoulové muž prostřelil dlaň levé ruky, další projektil uvízl v kabelce. „Čekali jsme doma na Lenku, až dorazí z divadla. Blížila se půlnoc a Lenka nikde. Měli jsme hrozný strach. Zazvonil telefon. Volali z nemocnice, že je Lenka zraněná. Hned jsme tam jeli. Ještě nestačili uklidit zakrvácené obvazy. Dozvěděli jsme se, že Táňa nežije. Celou dobu jsme tušili, že bezpečnost něco tají. Naše rodina má s komunismem jenom špatné zkušenosti. Můj otec, šéfredaktor Lidové demokracie, se přátelil s Janem Masarykem a na konci února 1948 zemřel na infarkt, mě vyhazovali ze školy a potom Lenka. Naštěstí přežila, ale zchromly jí prsty na levé ruce, nemohla hrát na klavír a hlavně ten strašný zážitek nadlouho oslabil její psychiku. Manžel se bavil s jedním vyšetřovatelem a ten se podřekl, že si myslí, že to mohl spáchat nějaký ruský zběh,“ vzpomínala Milada Šoulová.
Táňa je mrtvá
„S Dagmar a Desiderem Máčikovými jsme byli jako jedna rodina,“ vyprávěli Reflexu v roce 2013 manželé Jirešovi. „V pátek 26. listopadu na nás kolem půlnoci zazvonili, vystrašení, že Táňa nepřišla domů. Volali už na policii, tam jim ale řekli, ať počkají do rána a dopoledne se dostaví na stanici. Nabídli jsme, že jim pohlídáme jejich šestiletého Tomáše. Viděla jsem je z balkonu, když se vraceli. Desider podpíral zhroucenou Dagmar. Napadlo mě, že vzorná Táňa přece nemohla provést vůbec nic špatného,“ pamatovala si Jindra Jirešová. „Táňa je mrtvá. Zastřelili ji,“ hlesla Dagmar Máčiková. Nechtělo se jí žít. Nepřestala si vyčítat, že Táňu nepustila na lyceum do Dijonu. Bála se o ni. Co kdyby se jí v cizině něco přihodilo. „Když byli Máčikovi v Íránu, naučila se Táňa plynně anglicky a francouzsky, byla sečtělá, milá a také nápadně hezká, v Dívce na koštěti hrála jednu ze studentek čarodějné školy. Celý život měla před sebou…“ vzpomínali Jirešovi.
„Zařizoval jsem Táně pohřeb, její zakrvácené oblečení jsem vyzvedl a spálil. Ten večer na sobě měla fialový kabát,“ přemáhal slzy Miran Jireš. Také on se dlouhá léta snažil zjistit, kdo dívku zavraždil. „Známý mi doporučil, ať se do toho nepletu, a naznačil, že to mohl být synáček nějakého papaláše.“
Vánoční překvapení
„Narodil jsem se 26. listopadu. V den, kdy zastřelili Táňu, jsme slavili moje šesté narozeniny,“ popisoval Tomáš Máčik. Svou sestru si však moc nevybavoval. „Vzpomínám si z té doby jenom na to, že se mi zdálo zvláštní, že je máma pořád doma, leží a nehraje si se mnou.“ Rodiče o své tragicky zesnulé dceři vůbec nemluvili, o své bolesti Tomášovi neřekli. „Nechápal jsem, proč zrovna na moje narozeniny musíme chodit na hřbitov…“ vzpomínal Tomáš Máčik. O tři roky později jako devítiletý kluk pročesával byt a hledal možné skrýše vánočních dárků. Našel krabici s fotkami černovlasé dívky. „Došlo mi, že jsem měl sestru. Rodičům jsem nic nepověděl, ale máma poznala, že jsem si obsah krabice prohlížel. Vyprávěla mi o Táně a začala mě s ní srovnávat. Táňa byla geniální, já byl normální kluk,“ konstatoval Tomáš Máčik.
„Kvůli tomu, co se stalo, o mě naši měli pochopitelně pořád strach, stačilo, abych se zpozdil o deset minut. Máma pracovala v rozhlase a komunistickým ideálům věřila. Táta dělal v podniku zahraničního obchodu. V devětašedesátém ho vyhodili ze strany a tím to zhaslo. Máma byla vždycky přesvědčená, že Táňu zabil nějaký provokatér, aby narušil průběh socialistických voleb, co by asi říkala, kdyby znala pravdu?“
Historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu v roce 2013 našel jméno vraha Taťjány Máčikové. V Archivu bezpečnostních složek na něj ze zapečetěné krabice vypadly také dvě zbraně. Vyšetřovací orgány znaly totožnost vraha pár minut poté, co 26. listopadu 1971 dívku smrtelně zranil. Její bratr se pravdu dozvěděl 29. listopadu 2013 od Prokopa Tomka. Taťjánu Máčikovou zastřelil sovětský voják. Veřejná bezpečnost udělala vše pro to, aby se o tom nikdo nepovolaný nikdy nedozvěděl.
Podstrčené zbraně
Prokop Tomek našel v Archivu bezpečnostních složek torzo spisu a jediný zhotovený exemplář zprávy, v níž náčelník Městské správy VB Praha pplk. Květoslav Masák popravdě popisuje, co se stalo. Dokument předal 27. listopadu 1971 ministru vnitra ČSSR Radko Kaskovi. Ke zprávě je přiložen také seznam příslušníků SNB a dalších činitelů, kteří byli s identitou pachatele seznámeni. „Informaci dostali ministři vnitra, náměstci ministra, vedoucí tajemník MV KSČ v Praze Antonín Kapek, pražský náčelník Lidových milicí Tichý nebo první tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák, za sovětskou stranu to věděli generál Sinicin, plk. Murgačov, pplk. Maslov a mjr. Sapirin,“ jmenuje dotyčné Prokop Tomek.
„Z částečně dochované dokumentace pak zcela jasně vyplývá, že představitelé SNB záměrně kryli identitu pachatele, již od počátku vyšetřování znali.“
Poté, co muž v šedé bundě a hnědých manšestrácích těžce zranil Jiřího Kouklíka a třikrát vystřelil na dalšího náhodného chodce Zdeňka Ambrože, běžel přes Betlémské náměstí do Konviktské ulice. Zde se ho pokusil zadržet strážmistr SNB Kubíček. Vyzval ozbrojeného, aby svou pistoli odhodil. Ten na Kubíčka vystřelil, udělal ještě čtyři kroky a přiložil si zbraň ke spánku. O pár minut později příslušníci SNB u mrtvého našli vojenský průkaz AK 66 029147 a dočasnou propustku staršiny číslo 152. Doklady byly vystaveny na jméno Alexandr Ivanovič Čalij. Sovětský voják se narodil 25. 5. 1948 ve městě Stavropolskyj.
„U Betlémské kaple byla na chodníku nalezena pistole Makarov ráže 9 mm číslo EP 1910, prázdný zásobník, pět nábojnic a dva náboje, v Liliové ulici leželo dalších jedenáct nábojnic. Sebevraždu Čalij spáchal pistolí Makarov, ráže 9 mm číslo EP 0738. Ve spisové dokumentaci se dochovaly dva totožné posudky z balistiky se shodným jednacím číslem. Jeden posudek – bez razítka a podpisu – je vypracován na sovětské samonabíjecí pistole Makarov vyrobené roku 1969, jež pachatel skutečně použil. Druhý posudek však hovoří o dvou pistolích československé výroby „ČZ“ vzor 24 ráže 9 mm s výrobními čísly 36513 a 89039. Veřejná bezpečnost do spisu dala dvě zcela jiné zbraně!“ říká historik Prokop Tomek, který podstrčené zbraně objevil. „Orgány činné v trestním řízení nejenže zamlčely totožnost pachatele, ale podílely se i na falšování důkazů,“ dodává Prokop Tomek. „Představitelé SNB mystifikovali veřejnost i svůj vlastní bezpečnostní aparát.“
Hledá se neznámý pachatel
V návrhu zprávy pro tisk se uvádí, že „veřejná bezpečnost zjišťuje totožnost neznámého muže (následující větu, že po něm usilovně pátrá, kdosi škrtl) a žádá veřejnost o podání informací, které by s případem měly souvislost. Jedná se o muže 170 cm vysokého, krátkých černých vlasů, který byl oblečen ve světlešedou bundu a světlehnědé manšestrové kalhoty. Měl brýle“.
„Všechna oddělení VB v Praze a Pohotovostní jednotce Městské správy VB dostala 27. listopadu 1971 dálnopis s popisem události a pokyn pátrat po totožnosti neznámého muže, zejména v psychiatrických ústavech a zdravotnických zařízeních. VB Praha 8 bylo upozorněno na zvláštní oddělení Ústavu nápravné výchovy v Bohnicích,“ ozřejmuje Prokop Tomek. Dálnopis podepsal náčelník Městské správy VB Praha pplk. Květoslav Masák. „Ano, ten, který týž den sepsal hlášení pro ministra, v němž dvakrát stojí jméno pachatele – Alexandr Ivanovič Čalij. Rukou na zprávu ještě připsal, že osobní dokumenty mrtvého pachatele byly předány generálu Sinicinovi,“ říká Prokop Tomek.
Komunistická moc upřednostňovala zájmy sovětských okupantů před ochranou života a majetku československých občanů. Sovětská okupace si za jednadvacet let vyžádala stovky životů, většina lidí zahynula při autonehodách, jež zavinili příslušníci spřátelené armády. Kdo rozhodl o tom, že se případ vraždy v Liliové ulici utají, není jisté. SNB nahrálo i to, že muž během střelby nepromluvil a byl v civilu.
Vyšetřovací spis byl skartován. Rodiče Taťjány ani zranění Jiří Koukolík a Lenka Šoulová se nic nedozvěděli.
„Jsem rád, že už vím, jak se to stalo,“ řekl Tomáš Máčik. „Smrt Táni poznamenala celou rodinu. Jako balvan mě pořád tížilo i to, že jsme nevěděli, kdo ji zabil.“ Jiří Kouklík byl překvapený: „Nikdy mě nenapadlo, že po mně střílel sovětský voják.“
