První paparazzi fotka v dějinách odhalila Bismarcka na smrtelné posteli. Místo odměny padl trest
Otto von Bismarck, kancléř, který „krví a železem“ sjednotil Německo, má ještě jeden primát, o který by však jistě vůbec nestál. On, respektive jeho mrtvé tělo, se stalo terčem první paparazzi fotografie v dějinách. Na smrtelné posteli krátce po jeho skonu ho 31. července 1898 vyfotili dva fotografové z Hamburku, kteří tuto fotografii měli v plánu prodat celostátnímu tisku.
Bismarck, národní legenda a první kancléř sjednoceného Německa, odstoupil z funkce v roce 1890 a dalších 8 let dožíval na svém statku Friedrichsruh poblíž Hamburku. Na začátku léta 1898 se mu zdraví vinou vysokého věku (83 let), ale také otřesné životosprávy (přes 15 let byl závislý na morfiu, bez kterého nedokázal usnout, od snídaně se doslova přežíral a jednu dobu vážil až 142 kg) zhoršilo natolik, že všem bylo jasné, že umírá.
Dva hamburští fotografové Max Priester a Willy Wicke však s vidinou zisku chtěli Bismarckovo smrtelné lože vyfotit. Nedaleko statku si pronajali byt, podplatili lesníka z kancléřova panství Louise Spörckeho, a když Bismarck 30. července kolem jedenácté večer opravdu skonal, vydali se na lov snímku. Lesník jim nechal otevřenou zahradní branku a jedno z oken, jím nad ránem vnikli do Bismarckovy ložnice, kde jeho mrtvé tělo čekalo na ranní příjezd pohřební služby. A zde během pár minut pomocí hořčíkového blesku pořídili čtyři snímky nebožtíka. Na nich je vidět zhroucený stařec v rozestlané posteli, s ovázanou hlavou. Nuzné prostředí neodpovídá velikému státníkovi, vedle postele dokonce stojí nočník. Jaký kontrast vůči oficiálním portrétům a pohlednicím.
Fotografové si následně dali do hamburských novin inzerát, že hledají kupce na tyto „originální snímky Bismarcka na smrtelné posteli“. Obratem se ozval vydavatel Dr. Baltz, který byl ochotný zaplatit 30 tisíc marek plus dvacet procent ze zisku. Zpráva se ale dostala i k Bismarckově rodině a ta začala konat. Fotografy zažalovala a soud na žádost rodiny nechal snímky zabavit. Součástí procesu bylo i klíčové rozhodnutí, jestli může mít fotograf autorské právo na snímek jiného člověka. Soudce rozhodl ve prospěch mrtvého kancléře s tím, že fotografové nejednali v zájmu Německa, ale jen pro svůj vlastní prospěch. Úplatný lesník i oba fotografové tak putovali za mříže. Fotografie zase putovaly do sejfu Bismarckovy rodiny, která prohlásila, že veřejnost je nikdy nespatří. Přesto se nakonec v roce 1952 přece jen dostaly na veřejnost. Snímek Němcům ukázal, že v okamžiku smrti byl národní hrdina také jenom člověk.
To, jakým způsobem dokázal Německo sjednotit – že se nebál uplácení, vydírání, a dokonce ani falšování císařských listin – i jak vypadal na inkriminovaném snímku, prozrazuje další epizoda cyklu Životy slavných v úvodu článku.
