Před sto lety se ve Washingtonu rozhodlo o omezení námořních sil. Válka na sebe nenechala dlouho čekat
Na podzim 1921 svolal státní tajemník USA Charles Evans Hughes do Washingtonu konferenci mající zabránit hrozícímu zhoršení mezinárodních vztahů a dalším závodům ve zbrojení. Vlastnímu zahájení, jež připadlo na 12. listopad, předcházelo slavnostní uložení tělesných ostatků amerického neznámého vojína na Národním hřbitově v Arlingtonu.
Tímto okázalým ceremoniálem dal iniciátor a organizátor velmocenské schůzky najevo své mírové úmysly. Různé hlasy tehdy optimisticky tvrdily, že setkání u kulatého stolu proběhlo „v blahovolném ovzduší vzájemného porozumění, prostého malicherných pletich“. Jenže tak úplně idylicky konference zdaleka neprobíhala.
Kdo koho reprezentoval
Americkou delegaci vedl iniciátor tohoto setkání Hughes, jejž také zvolili předsedou konference. Vůči představiteli hostitelské země to bylo zdvořilostní gesto. „Královnu moří“ Británii zastupoval Arthur Balfour. Jelikož Indie a dominia měly samostatné zastoupení, předpokládalo se, že na konferenci je přítomno čtrnáct států.
Francouzskou delegaci vedl ministerský předseda, socialista Aristide Briand. Hned na prvním zasedání došlo k trapnému nedorozumění, když se na Brianda z neznámých důvodů nedostalo místo u hlavního stolu, neboť všechny židle již obsadili Američané a Britové, takže nebohého Frantíka posadili stranou. Teprve ke konci zasedání uvolnil britský velvyslanec své místo zástupci země Marianny. Faux pas vyvolalo u francouzských delegátů pobouření. Celkem oprávněně totiž viděli v tomto trapasu snahu snížit prestiž země galského kohouta.
V čele japonské delegace stál admirál Tomosaburó Kató. Jako první promluvil Hughes a jménem americké vlády navrhl zastavit stavbu nejtěžších obrněnců, vyřadit jisté množství starých lodí, přihlédnout k současnému stavu válečných loďstev mocností na konferenci zastoupených a stanovit pro jejich bitevní lodě určitou tonáž. Zároveň navrhl, aby po dobu deseti let od podepsání dohody nebyly stavěny žádné bitevní lodě a po uplynutí této lhůty aby se pouze nahrazovala již vyřazená plavidla. Smlouva měla dále stanovit celkovou tonáž loďstva o velkém výtlaku po půl miliónu tun pro Británii a Spojené státy a pro Japonsko na 300 000 tun. Nové bitevní lodě neměly mít větší výtlak než 35 000 tun.
Tonáž lehkých lodí měla být stanovena pro Spojené království a USA na 450 000 a pro zemi vycházejícího slunce na 270 000 tun. Pro ponorky stanovil návrh tonáž po 90 000 tun pro USA a Británii a 40 000 tun pro Japonsko. Projednávání otázky námořního zbrojení Francie a Itálie navrhl Hughes odložit.
Jako nakopnutý buldok
Hlavní motiv amerických návrhů není těžké rozšifrovat. Bohaté a průmyslově vysoce vyspělé Spojené státy, jež na Velké válce vydělaly, hodlaly Británii co nejdřív dohnat a dlužno říci, že k tomu měly úspěšně nakročeno. Na konci první světové války se v jejich loděnicích nacházelo 21 rozestavěných bitevních lodí, zatímco v britských pouze jedna!
Podle Hughesova návrhu měla Británie během tří měsíců po podepsání dohody přerušit stavbu bitevních lodí, 19 jich vyřadit a 22 ponechat. I USA měly přerušit stavbu, vyřadit 30 lodí a 22 ponechat. Japonsko, které v roce 1920 ohlásilo nový námořní program, podle něhož mělo mít po roce 1927 celkem 24 bitevních lodí, se mělo zříci stavby osmi lodí, zničit sedm nových bitevních a deset starých a snížit počet velkých lodí na deset.
Hughesův projev vyvolal senzaci. Podle vyprávění jednoho svědka, když Hughes říkal, že by Spojené království mělo přerušit práce na stavbě lodí třídy King George V, zůstal britský admirál David Beatty jako omráčen. „Lord Beatty,“ napsal britský novinář Sullivan, „se naklonil ve svém křesle dopředu a podobal se v té chvíli buldokovi, jenž se spokojeně vyhříval na zápraží a znenadání dostal kopanec od troufalého chodce...“
Nicméně na příštím zasedání, konaném 15. listopadu, prohlásil Balfour, že Británie s Hughesovými propozicemi v podstatě souhlasí, a na závěr svého projevu přečetl telegram válečného premiéra Davida Lloyda George, jediného britského ministerského předsedy velšské národnosti, oplývající zdvořilostmi na adresu státního tajemníka USA.
Britové uvažovali pragmaticky
Spojené království mělo pro podporu amerického návrhu dobrý důvod. Za první světové války totiž vybudovalo obrovské loďstvo, počet jehož příslušníků vzrostl ze 146 047 v červenci 1914 na 408 316 v listopadu 1918. V roce 1919 čítalo válečné loďstvo Britského impéria přes velmi citelné ztráty 737 lodí hlavních kategorií o celkovém výtlaku 2 308 886 tun, z toho 43 moderních bitevních lodí nového typu (dreadnoughtů) a bitevních křižníků o výtlaku 1 023 330 tun. Pro srovnání: druhé USA měly 595 lodí hlavních kategorií o výtlaku 1 468 431 tun, z toho 22 dreadnoughtů a bitevních křižníků o tonáži 474 387 tun, třetí Japonsko 192 lodí o výtlaku 819 835 tun, z toho 13 dreadnoughtů a bitevních křižníků o tonáži 365 090 tun, čtvrtá Francie 170 lodí o výtlaku 583 558 tun, z toho sedm dreadnoughtů o tonáži 164 650 tun, a pátá Itálie 190 lodí o výtlaku 398 420 tun, z toho šest dreadnoughtů o tonáži 136 000 tun.
Po válce si sice vítězná, ale zadlužená „královna moří“ nemohla dlouhodobě dovolit natolik astronomické výdaje, spojené s udržováním a další výstavbou tak mohutného loďstva, takže snížení jeho počtu i posádek se ukázalo být v jejím zájmu. Navíc usilovala o to, aby Královské námořnictvo tvořily jen technicky nejdokonalejší bitevní lodě, přičemž zvláštní důraz kladla na křižníky s velkou manévrovací schopností, opírající se o četné námořní základny, rozeseté po celém světě.
Hraná jednomyslnost
Po Balfourovi promluvil japonský zástupce baron Kató. I on prohlásil, že jeho země zásadně souhlasí s návrhem USA na omezení námořních sil. Francouzský představitel Briand sice souhlasil s Hughesovým návrhem, ale neopomněl dodat, že Francii nejvíc zajímá otázka omezení pozemních armád.
Zdánlivě to tedy vypadalo, že mezi mocnostmi účastnivšími se washingtonské konference panuje naprostá jednomyslnost. Jenže se záhy ukázalo, že diplomatická zdvořilost je jedna věc a realita druhá.
Japonská delegace navrhla, aby USA, Británie a země vycházejícího slunce upravily poměr tonáže svých loďstev o velkém výtlaku na 10:10:7 místo 5:5:3. Američané zase vyhrožovali, že bude-li ostrovní císařství vzdorovat, začnou stavět na každou japonskou loď čtyři americké. Japonští zástupci tudíž vyslovili souhlas s americkým návrhem poměru tonáže, avšak pod podmínkou, že USA nebudou budovat vojenské námořní základny v Tichomoří. Hughes tvrdě namítl, že nemůže dát do budoucna žádné záruky ohledně opevnění na Havajských ostrovech.
Nastal čas vleklých debat. Přes slavnostní prohlášení, že zasedání konference jsou veřejná, o praktických otázkách se rozhodovalo hlavně na uzavřených poradách tří hlavních námořních velmocí: Británie, USA a Japonska. Dokonce ani Francii nezvali na všechny tyto porady. Přesto si počínala velmi aktivně a požadovala právo postavit deset nových obrněnců, každý o výtlaku 35 000 tun. Itálie se domáhala přiznání stejné tonáže jako Francii. Hughes navrhl pro zemi galského kohouta výtlak 175 000 tun. Po houževnatém boji Francouzi prohlásili, že americký návrh přijímají, ovšem jenom proto, aby konference neztroskotala.
Dohody dosaženo
Po dlouhých debatách dostal Hughesův návrh následující podobu: USA a Británie po 525 000 tunách, Japonsko 315 000 tun, Francie a Itálie po 175 000 tunách standardního výtlaku, definovaného jako hmotnost dokončené lodě s plnou posádkou, motory a vybavením, připravené vyplout na moře, a to včetně výzbroje a munice, vybavení, výstroje, zásob a pitné vody jako za válečného stavu, ovšem bez paliva a náhradní vody do kotlů. Základní jednotku pro určení výtlaku lodí představovala imperiální tuna (1016 kg). Po ustanovení síly bitevních flot šlo do starého železa 66 starých nebo rozestavěných lodí o výtlaku 1 878 053 tun – 30 amerických o výtlaku 845 750 tun a 36 britských a japonských s tonáží 1 032 303 tuny.
Británie proto vyřadila 13 starších a v té době už zastaralých bitevních lodí a bitevních křižníků, čtyři bitevní lodě třídy Orion, bitevní loď Agincourt a oba bitevní křižníky třídy Lion. Zůstalo jí tedy 18 bitevních lodí a čtyři bitevní křižníky: nejnovější Tiger, Repulse, Renown a ve své době největší válečná loď světa: Hood, potopený 24. května 1941 novou německou bitevní lodí Bismarck.
USA vyřadily čtyři nejstarší bitevní lodě a sešrotovaly 11 rozestavěných bitevních lodí a bitevních křižníků. Zůstalo jim 18 plavidel této kategorie.
Japonsko vyřadilo dvě zastaralé bitevní lodě a bitevní loď Seccu. Navíc muselo zrušit stavbu několika naplánovaných nebo rozestavěných jednotek, což se týkalo rozestavěné bitevní lodě Tosa (její sesterskou bitevní loď Kaga později přestavěli na letadlovou; zúčastnila se útoku na Pearl Harbor a v červnu 1942 ji potopily americké letouny v bitvě u atolu Midway) a obou bitevních lodí třídy Kii (Kii a Owari). Dva bitevní křižníky třídy Amagi Japonci směli přestavět na letadlové lodě a druhé dvě rozestavěné jednotky téže třídy (Atago a Takao) museli sešrotovat. Plánovaná stavba dalších šesti (ještě nepojmenovaných) bitevních křižníků byla zrušena. Zemi vycházejícího slunce tak zůstalo šest bitevních lodí (Fusó a Jamaširo; Ise a Hjúga; Nagato a Mucu) a čtyři bitevní křižníky (Kongó, Hiei, Kirišima a Haruna). Američané požadovali rovněž sešrotování bitevní lodě Mucu, jež však už byla dokončena a přijata do služby, takže nespadala do kategorie rozestavěných lodí určených k sešrotování.
Francie a Itálie žádnou bitevní loď vyřadit nemusely.
Z bitevních lodí a křižníků letadlovky
Aby nesmírně drahé rozestavěné obrněnce neskončily ve šrotu, některé se dočkaly přestavby na nově se zrodivší letadlové lodě. Tento osud potkal americké bitevní křižníky Lexington a Saratoga a japonské bitevní křižníky Akagi a Amagi (po jeho zničení při zemětřesení v roce 1923 posloužil trup bitevní lodě Kaga).
Francie přestavěla nedokončenou bitevní loď Béarn a Británie upravila lehké a beztak již koncepčně zastaralé lehké bitevní křižníky Glorious a Courageous.
Podepsáno
Třináctého prosince 1921 došlo k podpisu první smlouvy washingtonské konference, takzvaného traktátu čtyř mocností – USA, Británie, Japonska a Francie –, v němž se zavazovaly, že budou společně hájit práva každého účastníka na ostrovní državy a území v Pacifiku. Američané jásali, že dosáhli toho, že po ratifikaci smlouvy pozbývá platnosti britsko-japonská spojenecká smlouva, obnovená v roce 1911. Britští diplomaté sice zdůrazňovali, že smlouva nebyla anulována, nýbrž pouze nahrazena dohodou čtyř mocností, ale japonský delegát vystihl pravý význam článku 4 přesně: „Ať tak, či onak, pohřbili jste spojenectví se vší pompou.“
Šestého února 1922 zástupci pěti vítězných mocností podepsali ve Washingtonu smlouvu omezující námořní zbrojení a redukci jejich válečných loďstev. Minimálně tři z pěti zúčastněných nemohli mít pocit uspokojení.
„Královna moří“ Británie se musela smířit se zrovnoprávněním Spojených států a ustoupit od požadavku, aby se Královské námořnictvo kvalitou a silou vyrovnalo oběma následujícím mocnostem. Francie se cítila uražena a poškozena a Aristide Briand smlouvu podepisoval s kyselým výrazem. Japonce zase rmoutilo, že washingtonská smlouva zrušila britsko-japonskou.
Nicméně závody ve stavbě závratně drahých bitevních lodí alespoň na několik let ustaly a naivní lidstvo se mohlo chlácholit nadějí, že finanční prostředky budou konečně vynakládány užitečněji...
