Vládce s ušlechtilými úmysly: Před 100 lety zemřel blahoslavený Karel I., poslední rakouský císař a český král

V prvních letech života Karla I. nikdo nemohl tušit, jaké zkoušky má arcivévoda před sebou. Cesta k trůnu pro něj byla uzavřena, ta čekala na císařova syna, arcivévodu Rudolfa. Roku 1889 ale přišla první tragédie – korunní princ Rudolf ve svých 30 letech spáchal sebevraždu. Podle nástupnického řádu se čekatelem na trůn stal císařův bratr Karel Ludvík, s nímž se ale pro jeho věk vážně nepočítalo (zemřel pak v roce 1896), a na řadě byl jeho syn František Ferdinand (jako dědic modenského vévody přijal přídomek d’Este).

Osud pak zasáhl podruhé: Arcivévoda František Ferdinand se zamiloval do hraběnky Žofie Chotkové, již habsburský domácí řád považoval za nerovnorodou, a císař jako hlava dynastie odmítal sňatek povolit. František si po tuhém zápase prosadil svazek s milovanou ženou, podmínkou souhlasu se sňatkem ale bylo předem se za své (teprve očekávané) syny vzdát nároků na trůn. Ferdinandovým následníkem se tedy po jeho bratru, který zemřel v roce 1906, stal právě arcivévoda Karel. Trůnu byl ale stále vzdálen vzhledem k tomu, že Ferdinand byl dosud muž v plné síle. Ferdinand přitom se svým zástupcem (označovaným jako „druhý následník trůnu“) vycházel dobře.

Nejšťastnější léta

Karel dále procházel stupni vojenské služby a v jeho životě došlo k důležité události: uzavřel manželství se Zitou Parmskou. Tři roky, které s ní prožil v Brandýse nad Labem, kde sloužil v řadách dragounského pluku č. 7, považoval za „nejšťastnější léta svého života“. Mezi obyvatelstvem byl velmi populární, což se potvrdilo roku 1912 při přesunu pluku z Brandýsa do Kolomyje na západní Ukrajině (tehdy v Haliči). Dragouni jeli na koních, Zita doprovázela svého manžela vlakem a cestou byli nadšeně vítáni.