Malý velký muž Ben Gurion: Stál za vznikem Mosadu i oběšením Eichmanna, střetů s manželkou se bál
Jméno David Ben Gurion možná nepatří mezi nejslavnější jména, která si každý vybaví při výčtu největších postav historie, ale zcela neprávem. Jeho příběh totiž skvěle reprezentuje dramatické osudy židovského národa ve 20. století, které vyvrcholily vznikem samostatného státu Izrael v roce 1948, na čemž měl Ben Gurion obří zásluhu. Také ho zde dosud označují za „Otce vlasti“. První izraelský premiér hrál velkou diplomatickou hru se všemi velmocemi válečné a poválečné doby, stál za vznikem obávané izraelské armády, pomohl budovat tajnou službu Mosad – to on třeba nařídil únos nacistického zločince Adolfa Eichmanna z Argentiny do Izraele v roce 1960.
Šlo o jednoho z nejmenších lídrů v dějinách (měřil jen 152 cm), který doma válčil s manželkou, a co to šlo, odcházel do Negevské pouště na jihu země, kde tahle živoucí legenda žila v nuzných podmínkách oprýskaného bungalovu a rýpala se v písku, aby poušť zúrodnila...
Ale popořádku. Příběh vzniku státu Izrael je neobyčejně komplikovaný a málokdo se v něm vyzná, ale přes životní osud jediné osoby se dá snáze pochopit. Je jím právě David Ben Gurion, kterému je věnována další epizoda Životů slavných v úvodu článku. Ta vypráví o polském rodákovi, který se z pogromy a antisemitismem prosáklé Evropy přestěhoval v roce 1906 do Palestiny, země – jak praví Bible – „židovskému národu zaslíbené“, aby zde během 60 let své kariéry pomohl z ničeho vybudovat a dále v několika válkách ubránit stát, ve kterém Židé poprvé po 2000 letech nebudou za občany druhé či ještě nižší kategorie. Na jeho příkladu se zdá až neuvěřitelné, co všechno se dá stihnout za jediný lidský život. A ještě k tomu mít bohatou osobní historii.
V 21 letech si vzal americkou židovku Paulu Munweisovou, se kterou strávil celý život (i když se hovořilo o nějakých pletkách s jinými ženami), ale ona to s ním neměla jednoduché. Stěhovat se do Palestiny se jí původně vůbec nechtělo, musela neustále řešit přizemní rodinné problémy, na které Ben Gurion neměl čas ani buňky – třeba vůbec nevěděl, co se kde v domácnosti nachází, jak se mu každý den na posteli objevilo čisté pyžamo a pod postelí připravené bačkory. Paule se nakonec nechtělo ani stěhovat z moderního Tel Avivu do nuzného bungalovu uprostřed Negevské pouště, kam se Ben Gurion na stáří rozhodl přesídlit natrvalo, aby šel Židům příkladem, že poušť je jejich budoucností, protože zde ani „nikomu nezabírají místo“.
Když Paula v roce 1968 zemřela, David byl najednou bez sebe. Truchlil, chodil na její hrob, a když o pět let později umíral také, odmítl pohřeb na Herzlově hoře v Jeruzalémě, kde od vzniku Izraele pohřbívali ty největší židovské postavy, a spočinul vedle Pauly v prostém hrobě uprostřed vyprahlé pouště.
