Atentát, jediné řešení! Operace Anthropoid rozbila „český obraz“ malovaný nacisty
Úspěšné provedení vojenské akce proti šéfovi Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Reinhardu Heydrichovi, pro niž se vžilo poněkud zavádějící označení „atentát“, mělo pro porážku Hitlerova Německa značný a pro poválečné obnovení našeho státu v historických hranicích českých zemí zásadní význam.
Čechoslováci, jimž na podzim roku 1938 masívním nátlakem zabránily demokratické velmoci Francie a Velká Británie postavit se Německu se zbraní v ruce, bojovali v roce 1942 na všech významných bojištích protiněmecké koalice: v Sovětském svazu, v partyzánských jednotkách na Balkáně, jako letci ve Velké Británii i na Středním východě. Domácí odboj v Protektorátu Čechy a Morava nijak nezaostával ve svém úsilí za muži z jednotek československé zahraniční armády. Odbojáři ale bojovali za ještě obtížnějších podmínek než vojáci na frontách. Ztráty na životech československých důstojníků a vojáků z povolání byly srovnatelné nebo i vyšší, než tomu bylo u armád neobsazených zemí, které stály proti nacistům přímo na bitevních polích. Spolu s účastníky domácího odboje umíraly často i jejich ženy a děti.
Skutečnost, že Češi bojují na straně Velké Británie, jež je na podzim 1938 v Mnichově nutila ke kapitulaci, ani statečnost československých pilotů v letecké bitvě o Velkou Británii ale překvapivě nevyvolaly u britských politiků zásadní kritické přehodnocení jejich politiky vůči Čechoslovákům z roku 1938. Územní zisky Německa na úkor Československa plynoucí z tzv. mnichovské dohody považovali Britové i čtvrtý rok války s Hitlerem za právně legitimní. Československý prezident a vláda v britském exilu se pochopitelně obávali, že v případě kapitulace Německa nebo separátního míru s Hitlerem zůstanou Čechy a Morava torzem zbaveným pohraničních území, pro něž nacistická propaganda vymyslela název „Sudety“.
Zahraničnímu odboji zbývalo jediné řešení. Získat si na svoji stranu veřejné mínění demokratických velmocí protiněmecké koalice. Čechoslováci právem očekávali, že Britové budou mít větší smysl pro spravedlnost, než projevuje jejich vláda.
Útok na Heydricha ukázal, že to byla správná úvaha. Stal se v době, kdy německá armáda na světových bojištích ještě neutrpěla žádnou citelnou porážku. Stalo se tak před prohranými bitvami u Stalingradu a u al-Alamejnu. Reinhard Heydrich byl odstraněn v době, kdy se mohlo zdát, že vítězný postup nacistického Německa se nepodaří zastavit.
Úspěch operace Anthropoid deprimoval samotného Hitlera. V důvěrném rozhovoru s Goebbelsem vyjádřil obavy, že „jen málo starých bojovníků se dožije konečného vítězství“. V žádné z obsazených zemí se odbojovému hnutí do té doby nepodařilo zabít nacistického pohlavára. Heydrichova smrt byla těžkou ranou pro říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera. Ten na pietním shromáždění vysokých důstojníků SS v den Heydrichova pohřbu o zastupujícím říšském protektorovi řekl: „Ve všech opatřeních a činech, které vykonal, se projevoval jako nacionální socialista a jako SS-Mann. Světový názor Adolfa Hitlera naplňoval, chápal a uskutečňoval z těch nejhlubších pohnutek svého srdce a krve. Veškeré problémy, jež měl řešit, pojímal na základě zásadního poznání rasového světového názoru a s vědomím, že udržení čistoty, zajištění a ochrana naší krve jsou tím nejvyšším zákonem.“
Reinhard Heydrich skutečně patřil k nejvlivnějším funkcionářům a nejnebezpečnějším osobám Hitlerovy říše. Jeho smrt nebyla pouhým trestem za vraždy českých vlastenců, které Heydrich po příchodu do Prahy nařídil. Byla – ke zděšení nacistů, ale i mnoha západních „pacifistů“ a tichých obdivovatelů Hitlera – výrazným projevem odporu. Následný teror rozpoutaný proti Čechům v protektorátu, zejména pak velkohubé vykřičení „trestní akce proti Lidicím“ německou propagandou, pozici Čechoslováků v očích veřejnosti spojeneckých velmocí vydatně posílil.
Britská vláda pod tlakem veřejného mínění už nemohla dále mlčet k tzv. mnichovské dohodě. Dopisem z 5. srpna 1942 sdělil britský ministr zahraničí československé vládě: „Vzhledem k tomu, že Německo úmyslně zničilo ujednání o Československu z roku 1938, na němž byla vláda Jeho Veličenstva ve Spojeném království účastna, považuje se vláda Jeho Veličenstva za zbavenu jakýchkoli závazků v této věci. Při konečné úpravě československých hranic na konci války nebudou na její stanovisko míti vliv žádné změny, které se staly v těchto věcech jak v roce 1938, tak i později.“
Zabitím Heydricha zbavili Češi svět nebezpečného muže. Muže, který už v červnu 1940 upozornil, že problematika Židů na území německé moci nemůže být řešena vystěhováním; muže, jenž v roce 1941 vytvořil vraždící komanda Einsatzgruppen a v lednu 1942 na poradě ve Wannsee naplánoval vyhlazení evropských Židů; muže, jehož jméno Reinhard se stalo krycím názvem pro smrtící mašinérii, která se rozběhla ve vyhlazovacích táborech na jaře 1942. Likvidace Heydricha, několikahodinový boj parašutistů s německou přesilou v chrámu sv. Cyrila a Metoděje a životy více než dvou tisíc Čechů, jež Němci ze msty za Heydrichovu smrt povraždili buď na popravištích v tzv. protektorátu, nebo tajně v koncentračních táborech Auschwitz, Chełmno, Mauthausen a Ravensbrück, rozbily nacisty pracně vytvářený obraz „défaitických a rezignovaných Čechů“.
I po osmdesáti letech, která nás dělí od dramat heydrichiády, je třeba se vracet k etickému odkazu parašutistů a jejich spolupracovníků z odboje. Jejich nezištná obětavost a úcta ke svobodě zavazují.
