Unikl trestu. Šéf SS Himmler se chtěl po konci války ztratit mezi zajatci. Po prozrazení spáchal sebevraždu
V těchto dnech si připomínáme osmdesátileté výročí od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Úspěšná akce, kterou 27. května 1942 provedli českoslovenští parašutisté, pak poslala Heydricha na onen svět o týden později. K dnešnímu dni se však váže ještě jedno výročí a také má určitou souvislost s Heydrichem. Dne 23. května 1945 totiž spáchal sebevraždu jeho někdejší šéf a nejbližší spolupracovník, říšský vůdce SS a šéf německé policie Heinrich Himmler. Zatímco ještě pár dní po Hitlerově smrti Himmler naivně věřil, že bude jako rovný s rovným jednat s Eisenhowerem či Montgomerym, v zatčení jeho život skončil za 15 vteřin.
Je pondělí 21. května 1945. Od podpisu německých kapitulačních listin v Remeši i Berlíně už uběhly dva týdny. V rozbombardovaném Německu panoval chaos a zemí putovaly davy civilistů, ale i vojáci z rozprášených a demobilizovaných jednotek. Na každém rohu stály spojenecké hlídky a lustrovaly vojáky i domnělé civilisty. Důvod byl nasnadě: v proudících davech mohli být schováni nacističtí pohlaváři a váleční zločinci. A po nich byla největší sháňka.
A právě onoho 21. května zadržela britská hlídka na mostě v Bremervörde tři muže, které identifikovala jako příslušníky německé polní policie a eskortovala je do zajateckého tábora poblíž Lüneburgu. Zadržení muži chtěli cestovní povolení, které však mohl vydat jen velitel tábora Tom Selvester. Tomu, když pak přišel zkontrolovat seřazené zajatce, se něco nelíbilo na zajatci nepříliš vysokého vzrůstu s černou páskou na jednom oku. V jeho vojenské knížce stálo jméno: desátník Heinrich Hizinger.
Přesto na něm byly zarážející některé věci: byl hladce oholen i ostříhán, oděv také příliš nenasvědčoval mnohatýdennímu pobytu mimo domov a papíry měl v naprostém pořádku. Navíc zcela určitě nevypadal jako poddůstojník, za kterého se prohlašoval. Přesto byl tento zadržený desátník ve špatném psychickém rozpoložení a neměl pomyšlení na nějaký vzdor. Selvester si ho vzal na výslech a po jeho několika otázkách zvláštní zajatec kapituloval. Nasadil si brýle a přiznal své inkognito. A zároveň vyslovil svůj požadavek, aby mohl jednat s Eisenhowerem či Montgomerym. Naivně se domníval, že je přesvědčí k tomu, aby západní spojenci po boku Němců pokračovali v boji pro Sovětskému svazu.
V okamžiku, kdy bylo jasné, že Spojencům padla do rukou obrovská ryba, přišel z Lüneburgu rozkaz, že zajatec má být podroben detailní prohlídce a má být pečlivě hlídán, aby se nepokusil o sebevraždu. Ostatně na přelomu dubna a května si na život sáhlo hned několik prominentních nacistů a Spojenci nechtěli, aby se k nim přidal další.
Himmler byl následujícího dne převezen do Lüneburgu do sídla 2. britské armády. Situace, v jaké se nacházel, a poznání, že s ním nikdo už jednat nebude, dovedly Himmlera k rozhodnutí učinit všemu rychlý konec. Této varianty se obávali i britští vojáci, proto 23. května podrobili Himmlera další a důkladnější lékařské prohlídce. Nařídili mu tedy, aby se svlékl, a prohlédl ho lékař, kapitán Jimmie Wells. Lékař pečlivě kontroloval každou tělní dutinu či záhyb na těle. Jako poslední měla přijít na řadu Himmlerova ústa.
Psychicky zdecimovaný Himmler je odmítl otevřít a odvrátil hlavu. Když ho přesto Wells přinutil, uviděl mezi jeho stoličkami malý podivný předmět modré barvy. Vložil ruku do Himmlerových úst, aby ho dostal ven. Himmler se mu však vysmýkl a tento předmět skousl. Okamžitě bylo jasné, co se stalo. Byl to kyanid. Pán nad miliony lidských životů v koncentračních táborech byl za 15 vteřin mrtev. Jeho poslední slova byla „Ich bin Heinrich Himmler“. Svou smrtí se zbavil zodpovědnosti za neslýchané utrpení, které milionům lidí připravil. Dlužno dodat, že by své smrti zcela jistě neunikl. V případě souzení u Norimberského tribunálu by jako jeden z nejvyšších nacistických pohlavárů dostal oprátku.
