Mocná Polyxena. Zachránila místodržící, konfiskovala jako o život a klášteru věnovala Pražské Jezulátko
V minulých staletích byla v českých zemích vysoká politika až na pár případů doménou mužů. Jednou z těchto výjimek byla samozřejmě Marie Terezie. Další významnou ženou, která se zapsala do naší historie, ale žila o jedno a půl století dříve než vládkyně habsburské říše, byla kněžna Polyxena z Lobkovic. V době vlády císaře Rudolfa II., který nebyl ženatý, byla jako manželka (svého tehdejšího prvního muže) nejvyššího purkrabího Českého království Viléma z Rožmberka považována za první dámu českého království. Svoji stopu v naší historii zanechala především v událostech okolo tragické bitvy na Bílé hoře. Od jejího úmrtí dnes uplynulo rovných 380 let.
Polyxena (celý svým pozdějším jménem Polyxena z Boží milosti kněžna z Lobkovic, rozená z Pernštejna, paní na Roudnici) se narodila roku 1566 (přesná datace není známa) jako deváté dítě nejvyššího kancléře Vratislava z Pernštejna a španělské dvorní dámy Marie Manrique de Lara y Mendoza. Jako dcera jednoho z nejmocnějších mužů v zemi vyrůstá Polyxena obklopena přepychem.
V roce 1582 však postihuje početnou rodinu těžká rána, její hlava Vratislav z Pernštejna umírá. A co více, Vratislav z Pernštejna po sobě zanechává tak velké dluhy, že si jeho dědicové prý musejí půjčit i na černé sukno, aby bylo čím zahalit Pernštejnský palác v Praze. Tato událost má ještě jeden velice nepříjemný následek. Polyxena je sice krásná, chytrá, urozená a už má i věk na vdavky, ale nemá věno a je katolického vyznání. Přesto se ženich pro ni nakonec najde.
Oním šťastlivcem je vlivný vládce jihu Čech Vilém z Rožmberka. Byl tak vlivný, že byl zvažován i jako kandidát na polský trůn. Nicméně v osobním životě nebyl příliš úspěšný. Už třikrát ovdověl a ani s jednou ze svých dosavadních žen neměl žádného potomka. Možná i proto Polyxeně, které by mohl být pro jejich vzájemný věkový rozdíl spíš otcem než chotěm, velkoryse odpustil věno. Svatba se konala roku 1587 a zavítal na ni dokonce i sám císař Rudolf II. Ten však svého purkrabího nijak nešetří a zavalí ho prací. Vilém z Rožmberka má navíc četné zdravotní neduhy. Takže ani se svou čtvrtou manželkou kýženého potomka nezplodí a pět let po svatbě umírá. Polyxeně je sice teprve 26 let, ale už je vdovou.
Bez muže žije dlouhých jedenáct let. Zřejmě si dává na čas a pečlivě vybírá, protože její druhý manžel je opět velká ryba. Je jím nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popela z Lobkovic. Oba si vroucně přejí potomka. Proto se Vojtěch i Polyxena modlí a dávají štědré dary františkánům, aby se také oni připojili k modlitbám. Dlouho očekávaný syn přichází na svět roku 1609. Dostane jméno Václav Eusebius.
Nad českými zeměmi se v tu dobu začíná blýskat a rozdmýchává se konflikt mezi katolíky a protestanty. Polyxena je již šťastnou matkou, uspokojení zažívají i protestanti, protože se jim podařilo přinutit císaře Rudolfa II., aby podepsal Majestát, který zaručuje náboženskou svobodu v Českém království. Lobkovicovi se tento dokument velice nezamlouvá.
Listina zajišťuje svobodu vyznání i poddaným, avšak Polyxena a její manžel si ji vykládají po svém. V jejich vidění světa to jsou šlechticové, kdo rozhoduje o víře obyvatel na svých panstvích! Proto již v roce 1611 se Polyxena například dostane do sporu se svými poddanými v Litomyšli. Zakáže jim totiž zvonit na nekatolických pohřbech. Poddaní se ovšem s nařízením nesmíří a zazvoní si sami. Městská rada neučiní nic, aby viníky potrestala. Polyxena proto všechny radní odvolá a nahradí je pouze katolíky. Pro své protežování katolíků si tedy Polyxena vyslouží označení Římanka tuhá.
Její „hvězdná hodina“ se už však blíží. 23. května 1618 dojde k pražské defenestraci a z oken Pražského hradu jsou vyhozeni královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a jejich sekretář Filip Fabricius. Zástupci stavovského sněmu si na nich vylévají zlost za porušování Rudolfova majestátu. Potlučení úředníci, kteří jako zázrakem přežili, se snaží dostat co nejrychleji z dosahu vzbouřenců. Zabuší i na vrata Pernštejnského paláce a Polyxena je bez váhání ihned pustí dovnitř. Poskytne jim jak lékařskou pomoc, tak i azyl. Ze svého neustoupí, ani když o jejich vydání přijdou žádat vzbouřenci v čele s Matyášem Thurnem.
Jelikož její manžel pobývá ve Vídni, vyjedná si Polyxena u vzbouřenců pro sebe i svého syna volný odjezd za svým chotěm. Vše se změní po bitvě na Bílé hoře, k níž došlo 8. listopadu. Stavovské vojsko je poraženo a začíná tvrdé zúčtování se zrádci. Na Lobkovice i Polyxenu se obrací velké množství protestantů s žádostí o přímluvu. Někomu jsou ještě schopni pomoci, většině však ne. V rámci potrestání viníků dochází vedle Staroměstské popravy i k masivním konfiskacím. Zde Polyxena naopak vůbec nezahálí a se svolením svého muže masivně vykupuje zkonfiskovaná panství. Na jejich věrnost nezapomene ani císař Ferdinand a manžela Polyxeny jmenuje knížetem.
Rodinné štěstí netrvá dlouho. Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic 16. června 1928 umírá a Polyxena se stává podruhé vdovou. Za tři roky ji stihne další rána. Tehdy totiž odzvoní hrana jejímu synovci Vratislavu Eusebiovi z Pernštejna. Protože se jednalo o posledního mužského potomka Pernštejnů, vymírá kdysi tak významný rod po meči.
V roce 1628 na sebe Polyxena ještě upozornila jedním skutkem a to tím, že věnovala klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné v Praze vzácnou voskovou sošku Pražského Jezulátka, kterou její matka dostala jako svatební dar při sňatku do Čech. Soška a její oltář bývaly v minulosti zdobeny četnými drobnými šperky, které pocházely z darů věřících. V září 2009 se Pražskému Jezulátku poklonil při své návštěvě České republiky i tehdejší papež Benedikt XVI., který Jezulátku věnoval zlatou korunku.
Poslední roky života strávila Polyxena jednak v pražském paláci a jednak v Roudnici, obklopena členkami svého fraucimoru a služebnictvem. Vedla čilou společenskou korespondenci a věnovala se správě panství. Zemřela 24. května 1642 a byla pochována po boku svého manžela Zdeňka v kapucínském klášteře v Roudnici nad Labem.
