Charkovská katastrofa. Druhé největší město Ukrajiny je pro Rusy noční můrou již od druhé světové války
O druhém nejlidnatějším ukrajinském městě slyšíme v poslední době především v souvislosti s Putinovou agresí proti sousedovi a s tím, že jeho stateční obránci dokázali odvrátit bezprostřední nebezpečí a od Charkova, jenž byl v letech 1917 až 1934 hlavním městem Ukrajinské sovětské socialistické republiky, útočníky odrazili. Málokdo si však asi vzpomene, že dnes je to přesně osmdesát let, kdy u Charkova utrpěla Rudá armáda děsivou, zničující porážku, jež ovlivnila celé letní tažení roku 1942 na východní frontě.
Jak prohrát napůl vyhranou operaci?
„Během nějakých tří týdnů Jihozápadní front díky své lehkomyslnosti nejenže prohrál napůl vyhranou charkovskou operaci, ale ještě stačil vydat protivníkovi osmnáct až dvacet divizí... Kdybychom oznámili zemi ve vší plnosti tuto katastrofu, kterou prožil front a ještě ji prožívá, bojím se, že by s námi rázně zatočili,“ řekl předseda všemocného Státního výboru obrany (GKO) Josif Vissarionovič Stalin na adresu velení jihozápadního směru. Plukovník S. P. Ivanov, účastník bitvy o Charkov, mu sekundoval:
„Těžko vylíčit náš duševní stav v ty dny. Vždyť jsme zcela nedávno předpokládali, že nastal zásadní přelom ve válce, že nepřítel nikdy více nepřevezme iniciativu. A ejhle – znovu nejtěžší porážka, jež nemohla nevést k nejchmurnějším následkům.“
V roce 2007 vydala moskevská nakladatelství Jauza–Eksmo pozoruhodnou studii Konstantina Bykova Charkovský „kotel“ 1942 s podtitulem Zhroucení nadějí, z níž je převzata většina číselných údajů obsažených v tomto článku. Autor se opíral o jedinečné německé dokumenty, což hodnotu jeho práce znásobuje. Co se v ony jarní dny vlastně odehrálo?
Sovětskou ofenzívu vystřídala německá
Sovětské velení zjevně přecenilo výsledky zimní ofenzívy a v březnu 1942 uvažovalo o velkém útoku na Ukrajině, během něhož by Rudá armáda pronikla na celé frontě až po čáru táhnoucí se od Gomelu (Homel) na severu po Kyjev na jihu a potom přesně podél pravého břehu Dněpru přes Čerkassy po Nikolajev (Mykolajiv) na Černém moři. Jelikož hlavní stan vrchního velení (Stavka) neměl dostatek záloh, rozhodl se pro skromnější operaci, mající za hlavní cíl osvobození Charkova. Jeden úder měl vycházet z oblasti severně od tohoto města, druhý z jihu – z takzvaného barvenkovského výběžku, jejž Rudá armáda v zimě dobyla.
Jenže v této oblasti plánovali ofenzívu rovněž Němci. Dvanáctého května 1942 vyrazily armády jihozápadního směru pod velením Semjona Konstantinoviče Timošenka, Ivana Christoforoviče Bagramjana a člena vojenské rady Nikity Sergejeviče Chruščova za mohutné podpory velkého množství tanků, dělostřelectva a letectva do útoku. Rychle prolomily německou obranu a valily se na vytčený cíl – Charkov. Vojensky mimořádně zdatní a schopní Němci, kteří na rozdíl od Rudé armády měli v sousedství mocné pohyblivé zálohy, však dokázali rychle zvrátit chod událostí. Sovětský vojenský historik profesor Tělpuchovskij napsal: „Sedmnáctého května silné seskupení německých vojsk za podpory velkého počtu tanků a letectva zasadilo těžký úder naší 9. armádě v prostoru Slavjanska a Barvenkova s cílem rozdrtit naši ofenzívu, která začala 12. května. Naše vojsko muselo ustoupit na levý břeh Donu a tak odkrylo křídlo sovětských úderných vojsk postupujících na Charkov. Němci přeťali spoje našich vojsk postupujících na Charkov a dostali je do mimořádně vážné situace; naše vojska byla nucena ustupovat za velmi těžkých bojů na východ a utrpěla velké ztráty.“
Za všechno může Stalin?!
„Když v Charkovské oblasti vznikla mimořádně vážná situace, správně jsme se rozhodli upustit od operace, jejímž cílem bylo obklíčit Charkov... Informovali jsme Stalina, že si tato situace naléhavě vyžaduje změny operačních plánů...
V rozporu se zdravým rozumem Stalin odmítl náš návrh a nařídil pokračovat v charkovské operaci, třebaže tehdy mnohým našim armádám samotným hrozilo obklíčení a zničení..
Telefonoval jsem Vasilevskému (náčelníkovi generálního štábu) a prosil ho, aby objasnil soudruhu Stalinovi situaci. Vasilevskij však odpověděl, že soudruh Stalin už nic nechce slyšet o této operaci... Telefonoval jsem potom Stalinovi na chatu. Telefon zvedl Malenkov. Řekl jsem, že musím hovořit se Stalinem osobně. Stalin mi po Malenkovovi vzkázal, že mám hovořit s Malenkovem... opakoval jsem, že chci hovořit jen se Stalinem. Stalin však stále odmítal, ačkoli byl jen pár kroků od aparátu. Stalin takto ,vyslechl‘ naši prosbu a potom řekl: ,Ať všechno zůstane tak, jak je.‘
A jaký byl výsledek? Horší, než se dalo čekat. Němci obklíčili naše armády a my jsme ztratili statisíce vojáků.“
Jedenatřicátého května vyšlo podivné sovětské komuniké, jež sovětské ztráty vyčíslilo na „5000 padlých, 70 000 nezvěstných, 300 tanků, 832 děl a 124 letounů“, což bylo samo o sobě přiznáním, že někde něco pořádně zaskřípalo. Na pravdivější čísla si sovětská veřejnost musela počkat až do Gorbačovovy glasnosti.
Děsivé cifry
V roce 1990 vyšel ve Vojenno-istoričeském žurnalu č. 2 článek věnovaný charkovské operaci, v němž se s odvoláním na Ústřední archív ministerstva obrany objevila pozoruhodná tabulka zahrnující ztráty vojsk jihozápadního směru během bojů na charkovském směru od 10. do 31. května 1942. Podle neúplných údajů ztratila 6. armáda, Bobkinova armádní skupina, 57. a 9. armáda, 2. a 5. jezdecký sbor, 21., 28. a 38. armáda, jakož i útvary netvořící součást armád celkem 266 927 osob, 143 226 pušek, 9053 samopalů, 3659 kulometů, 652 tanků, 1646 děl, 3278 minometů a 57 626 koní. Němci se chvástali, že v bitvě o Charkov zajali 239 036 sovětských vojáků. Blíže k pravdě je tvrzení, že v obklíčení se jich ocitlo 207 047, kteří padli nebo byli zajati.
Jak uvedly Dějiny Velké vlastenecké války Sovětského svazu, v těžkých bojích padli „mnozí věrní synové naší vlasti“, mezi nimi zástupce velitele Jihozápadního frontu generálporučík Kostěnkov, velitel 6. armády generálporučík Gorodňanskij, velitel 57. armády generálporučík Podlas a mnoho dalších vysokých velitelů.
Statistická studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydaná v Moskvě nakladatelstvím OLMA-PRESS v roce 2001, uvádí ještě vyšší ztráty na lidech v bitvě o Charkov, a to ve výši 277 190 osob od 12. do 29. května 1942, což představuje v průměru denně neuvěřitelných 15 399 vojáků! Přitom na začátku této samostatné frontové operace čítal Jihozápadní front v plném složení, 9. a 57. armáda Jižního frontu 765 300 vojáků.
Dvaačtyřicátý řečí čísel
Debakl u Charkova patřil k nejtěžším porážkám Rudé armády za Velké vlastenecké války. Německé ztráty v této bitvě sice nejsou známy; podle údajů hlavního chirurga německé pozemní armády ztratil Heer (pozemní armáda) na východní frontě za celý rok 1942 1 118 335 vojáků (226 185 padlých, 840 063 raněných a 52 087 nezvěstných), z nichž 278 262 připadlo na trvalé ztráty – padlé a nezvěstné. (Osmého května 1993 vyšel v Izvestijích článek generálplukovníka Dmitrije Volkogonova Zvítězili jsme navzdory nelidskému systému, v němž s odvoláním na „výsledek dlouhých výpočtů podle dokumentů“, aniž by ovšem jakýkoli jmenoval, vyčíslil trvalé ztráty Rudé armády v roce 1942 na 5 888 236 osob, zatímco oficiální historicko-statistická studie Bez razítka „Přísně tajné“ z téhož roku uvádí trvalé ztráty Rudé armády a válečného loďstva za tentýž rok ve výši 2 888 837. Ještě dál šel Boris Vadimovič Sokolov, neúprosný kritik stalinského vedení války, jenž ve své knize SSSR a Rusko na jatkách, vydané v Moskvě roku 2013, „vyčíslil“ trvalé ztráty Rudé armády v roce 1942 na 7 153 000 osob!) Zní to jako paradox, ale v roce 1942 průměrný měsíční počet padlých Němců na východní frontě klesl ve srovnání s rokem 1941 z 27 575 na 18 849 čili 1,46krát, raněných z 98 620 na 70 005 čili 1,41krát a nezvěstných z 5694 na 4341 čili 1,31krát.
