Velké vítězství "Pouštní lišky" Erwina Rommela. Před 80 lety padl Tobruk
Sedmadvacátého května 1942 vyrazila italsko-německá vojska v Kyrenaice do útoku, jenž Brity úplně zaskočil. Podle plánu velení Osy, které obnovilo aktivní bojovou činnost, měla německá tanková vojska obejít jižní křídlo postavení britských vojsk u Bi’r Hakejmu a „udeřit do týlu 8. britské armády, zatímco je budou na středním úseku vázat italské armádní sbory“, jak napsal generál Siegfried Carl Theodor Westphal, bývalý Rommelův operační důstojník a nositel Rytířského kříže Železného kříže.
Po útoku v Kyrenaice měla vojska Osy vyrazit k deltě Nilu, zmocnit se Suezského průplavu a vytvořit předpoklady pro nastolení německé a italské nadvlády na Blízkém východě a později i v celé Africe.
Specifika severoafrického válčiště
Erwin Rommel, zvaný „liška pouště“ či „pouštní lišák“, však neměl k dosažení byť jenom nejbližších plánovaných cílů potřebné síly ani prostředky. Složení Německého afrického sboru (DAK) se od jara 1941 nezměnilo a o nezbytných posilách si Rommel mohl nechat jenom zdát.
Britské velení postrádalo plán aktivní bojové činnosti. Chtělo pouze zadržet útočícího protivníka mezi svými opěrnými body. V té době, ostatně stejně jako v září 1940, v Kyrenaice neexistovala fronta. Vojska znepřátelených stran byla roztroušena a zaujímala ohniskovou obranu. Nebyl mezi nimi dokonce ani trvalý bojový dotyk. Území nepatřící nikomu dosahovalo často šířky desítek kilometrů.
Do britské 8. armády byla zařazena 1. zesílená brigáda Svobodných Francouzů o třech praporech, přesunutá ze Sýrie a podléhající generálu Charlesi de Gaullovi.
Britové měli převahu
Claude John Eyre Auchinleck, vrchní velitel britských sil na Blízkém východě, disponoval 966 tanky, z toho 242 americkými, vyzbrojenými kanónem ráže 75 milimetrů, proti 500 Rommelovým, k nimž je třeba připočítat 450 děl. V obrněných autech se Britové pyšnili desetinásobnou (!) převahou. Lehké německé tanky PzKpfw II a italské střední M13/40, někdy označované za nejhorší tanky druhé světové války, zaostávaly kvalitou za britskými tanky všech značek. A Rommel přesto ve velice důležité tankové bitvě zvítězil. Britské letectvo mohlo v Západní poušti postavit 190 letounů bez nejbližších záloh a 739 strojů v ostatních oblastech Středního východu, zatímco Italové a Němci měli v severní Africe 497 letadel. Přes početní převahu britská 8. armáda utrpěla takovou porážku, jaká od roku 1941 nestihla žádnou britskou armádu.
Ústup se změnil v katastrofu
Ačkoli Rommel mohl proti nepříteli postavit menší síly, dařilo se mu na hlavním směru vytvářet převahu sil a prostředků. Rychlostí přeskupování vzbuzoval falešný dojem, že taková přesila existuje i na ostatních směrech. Současně s čelním úderem zasazoval údery do boků a týlu soupeře, čímž mohli Němci likvidovat roztroušené posádky britských opěrných bodů jednu za druhou. V noci na 14. června 1942 vydal velitel 8. armády generálporučík Neil Methuen Ritchie rozkaz ustoupit a co nejrychleji se odpoutat od nepřítele.
Došlo k rozvratu centralizovaného řízení britských vojsk. Rozptýlené jednotky, které ztratily většinu tanků a dělostřelectva, se valily k egyptským hranicím ve snaze zaujmout obranné postavení u Alamejnu. Pouští se táhly souvislé kolony aut, jež poskytovaly letectvu skvělý terč. Debakl vyvrcholil v pět hodin ráno 21. června, kdy Rommel v čele svého bojového sledu vjel do Tobruku (často se vyskytuje i pravopisná podoba Tobrúk), přesněji řečeno do hromady trosek, v nichž jakž takž nepoškozená zůstávala jen mešita. V přístavu ležely vraky mnoha lodí, zčásti potopených přímou palbou 21. tankové divize Afrikakorpsu. V devět hodin 40 minut přijal Rommel na Via Balbia kapitulaci velitele tobrucké posádky, jihoafrického generálmajora Hendrika Balzazara (nejde o překlep; takhle se skutečně jmenoval) Kloppera. Absolutní zkáza způsobená britskými destrukčními jednotkami „pouštního lišáka“ zarmoutila a Klopperovi řekl: „Když ničíte dopravní prostředky, musím zajatce nechat pochodovat pouští pěšky. A když dokonce vyhazujete zásobovací sklady, pak nebudou mít vaši vojáci co jíst.“ Zajatý Jihoafričan mu chladně odpověděl: „Plním jen své rozkazy,“ ale pak trochu tišeji dodal: „Rozkaz k destrukci zásobovacích skladů jsem nedal já.“
Italsko-německá vojska se zmocnila zcela neporušených obrovských skladišť válečného materiálu. Jenom benzínu ukořistila několik desítek miliónů litrů! Afrikakorps kryl 85 procent potřeby aut z ukořistěných vozidel. Prvního srpna si šéf Comanda Suprema Ugo Cavallero poznamenal, že se německá 90. pěší divize „v Tobruku úplně motorizuje použitím ukořistěných britských dopravních prostředků“.
Až k břehům Nilu?
Známý západoněmecký vojenský historik Paul Carell napsal ve své výborné knize Lišky pouště, vydané rovněž u nás, o kapitulaci Tobruku: „Třiatřicet tisíc zajatců proudilo, belhalo se, kulhalo k zajateckým sběrnám. Angličan Alan Moorehead píše ve své válečné zprávě: ,Byla to těžká, absolutní porážka. Jenom na výzbroji ukořistil nepřítel ty největší hodnoty, jaké kdy poušť viděla. Silnice do Egypta byla volná; a Rommel, který dobyl Tobruk v jednom jediné dnu, byl rozhodnutý táhnout po této silnici do Egypta.‘ Ano, takový byl Rommel. Bude brzo stát na Nilu? Budou jeho důstojníci moci uskutečnit ten starý krásný sen: v baru hotelu Shepherds popíjet whisky? Docela to tak vypadalo a Rommel v to doufal. V jeho denním rozkazu čteme: ,Vojáci Tankové armády Afrika! Teď je hlavní dokončit zničení protivníka. V příštích dnech budu od vás opět požadovat vysoké výkony, abychom dosáhli našeho cíle.‘ Náš cíl!
Ten cíl se jmenoval Nil. Vítězství v Tobruku mělo být k němu odrazovým můstkem.
Jako vojevůdce byl Rommel na vrcholu své slávy. Z Rastenburgu dostal zprávu o svém povýšení na generála polního maršála. Ode dneška se bude říkat ,maršál Rommel‘. Muž, který s takovými svazy německého Afrikakorpsu nesl tíhu únavného boje, Walther Nehring, byl povýšen na generála tankových vojsk. Rommel mu k nové hodnosti předal své generálské hvězdy. Také italské generály Cavallera a Bastika povýšil Mussolini na maršály.
Vojáci v Tobruku přijali povýšení a záplavu řádů po svém a kochali se bohatou kořistí. Chlapi z 200. tankového zpravodajského oddílu se radovali jako děti, když Karl Don přinesl bednu pravých německých jelit. Angličané ji před rokem ukořistili u jedné německé jednotky. Teď byla zase zpátky: bedna jelit. Také jeden symbol střídání vítězství a porážky.“
Vojska Osy postupují
Pád Tobruku otevřel mocnostem Osy cestu na Alexandrii a Suez. Čtyřiadvacátého června překročila jejich vojska egyptské hranice a 1. července se přiblížila těsně k Alamejnu, představujícímu poslední obrannou čáru chránící deltu Nilu a Suezský průplav. Jenom po egyptském území pronikla přes tři sta kilometrů na východ. Do Alexandrie zbývalo pouhých osmdesát kilometrů.
V té době se nad budovami štábu a britského velvyslanectví v Káhiře zvedaly sloupy dýmu. Pálily se tam tajné dokumenty. Začala evakuace. Panika zasáhla i Alexandrii. Podle Stevensonova svědectví se v přístavu pálil a ničil válečný materiál. Britové se měli podle plánu evakuace z Egypta, vypracovaného Auchinleckem, pohybovat na jih až k súdánskému Chartúmu a na východ do Palestiny.
Útok italsko-německých vojsk v květnu a červnu 1942 směrem k Suezskému průplavu přerostl pro britské velení na Blízkém východě v katastrofu. Britské ztráty činily od 27. května do 30. června 60 000 vojáků.
Kapitulace Tobruku, následující pouhé čtyři měsíce po ponižujícím pádu Singapuru, představovala druhou nejmasovější kapitulaci britských ozbrojených sil ve druhé světové válce.
Třetí rok druhé světové války byl pro Británii nejtěžší
Během třetího roku druhé světové války prudce vzrostly ztráty britských ozbrojených sil (včetně dominií a kolonií) ze 183 550 na 514 993 osob, tedy o 331 443 vojáků (43 116 padlých a zemřelých na zranění, 41 931 raněných, 196 963 nezvěstných a 49 433 zajatých), hlavně vlivem počátečních porážek na Dálném východě a v severní Africe, což se projevilo i ve struktuře ztrát.
Dramaticky vzrostl počet nezvěstných, neboť vláda neměla přesné zprávy o osudu mnoha vojáků po pádu Hongkongu, Singapuru a dalších měst. Později došly zprávy o mnoha vojácích, takže o rok později klesl počet nezvěstných na třetinu – 78 204. Valná většina vojáků považovaných zprvu za nezvěstné se tak ocitla v kolonce „Zajatí“, zatímco u jiných se zjistilo, že padli.
Dodatek o podílu Jihoafrické unie
Jelikož jsme v článku zmínili jihoafrického generálmajora Kloppera, snad neuškodí uvést alespoň v kostce podíl Jihoafrické unie na válečném úsilí Spojenců, a to tím spíše, že u nás je téměř neznámý.
Jihoafrické ozbrojené síly byly organizovány podle miličního systému. Všeobecná branná povinnost uvnitř země platila jen v době války a vztahovala se na muže od 17 do 60 let. V době míru existoval povinný výcvik pro muže od 17 do 25 let, ve skutečnosti však během čtyř let procházela výcvikem jen asi polovina mužů, jichž se výcvik týkal. Uvedená ustanovení platila pouze pro bělochy.
Pozemní vojsko mělo v době míru jednak výcvikový a administrativní personál a miliční útvary pobřežní obrany (asi 300 mužů), jednak činnou občanskou stráž (milici), v níž sloužilo zhruba 100 000 mužů. Tato stráž se dělila na devět pěších brigád a po jedné brigádě pobřežní obrany a jízdního dělostřelectva. Za druhé světové války se východoafrického tažení zúčastnila 1. pěší divize, severoafrického (tedy i výše zmíněných bojů o Tobruk) 1. a 2. pěší divize a italského 5. obrněná divize.
Jihoafrické letectvo (SAAF) mělo v září 1939 104 letouny a 1560 příslušníků leteckého personálu. Prvního června 1940 přistoupila Jihoafrická unie k výcvikovému plánu Britského impéria, podle něhož zřídila 36 leteckých škol, v nichž do 31. prosince 1945 vycvičila 33 347 letců (20 800 britského Královského letectva, 12 221 SAAF a 326 z jiných spojeneckých zemí). Na konci druhé světové války čítalo SAAF 45 000 osob včetně 6500 žen. V operacích proti Italům ve východní Africe nasadilo 94 letouny. Koncem roku 1943 působilo na Blízkém východě 8000 osob. SAAF operovalo na Balkáně, bombardovalo rumunská naftová pole a snažilo se shazovat náklady povstalcům ve Varšavě. V září 1944 mělo ve Středomoří 17 721 příslušníků leteckého personálu, což představovalo třetinu sil Královského letectva (RAF) nasazených na tomto válčišti. Squadron Leader (S/Ldr) Marmaduke Thomas St John Pattle se s 51 vzdušnými vítězstvími stal nejúspěšnějším stíhacím esem Britského společenství národů ve druhé světové válce.
Válečné loďstvo tvořily v roce 1939 pouhé dvě minolovky.
Zbrojní výroba dosáhla v období od září 1939 do srpna 1945 11 318 minometů, 274 polních děl, 330 protitankových kanónů a 2116 bojových vozidel.
V ozbrojených silách Jihoafrické unie sloužilo 334 000 dobrovolníků: 211 000 bělochů, 77 000 černochů a 46 000 ostatních. Komise pro válečné hroby Společenství (CWGC) uvádí 11 903 zahynulé, z nichž 10 021 je pohřbeno v identifikovaných hrobech. Třicátého listopadu 1945 vyčíslil britský deník The Times ztráty jihoafrických ozbrojených sil na 37 633 osob (6840 padlých, 1841 nezvěstných, 14 363 raněných a 14 589 zajatých).
