V sovětské armádě vyžaduje víc odvahy ustoupit než postupovat aneb Krutá historie zadržovacích oddílů
„Ani krok zpět!“ bylo ústřední heslo Stalinova rozkazu č. 227 z léta roku 1942, který přinesl mnoho osobních tragédií a který ukazuje mnohem krutější přístup sovětského velení k vlastním vojákům, než jaký vůči svým provinilcům praktikovali Němci. Generální tajemník komunistické strany Stalin (tehdy měl i funkci lidového komisaře obrany – tehdejší sovětský ekvivalent ministra) totiž nejen v rozkaze zakázal jakýkoliv ústup vojáků a nižších vojenských útvarů bez souhlasu velení, ale nařídil i vznik trestných jednotek, kam měli být provinilci posíláni, a také vznik zajišťovacích bojových útvarů, které měly chytat dezertéry a ustupující vojáky a přímo na místě je soudit a případně popravovat.
Stalinův rozkaz č. 227 z roku 1942 navazoval na rozkaz č. 270 z roku 1941, v němž bylo vojákům Rudé armády zakázáno se vzdát, a na ty, kteří se vzdali či padli do německého zajetí, byly uvaleny přísné sankce včetně trestů smrti, a velmi brutálně bylo nařízeno zacházet i s rodinami takových vojáků. Oba rozkazy byly reakcí na totální demoralizaci v řadách Rudé armády, kde mnozí řadoví vojáci a nižší důstojníci neměli moc chuti umírat za Sovětský svaz a neschopné vrchní velení, jež je mnohdy nechávalo v bojích bez zásobování, podpory těžkých zbraní a často i v nesmyslných pozicích, které se tak pro sovětské vojáky měnily ve velké masakry.
Stalinův rozkaz „Ani krok zpět!“ byl krutý a v mnoha oblastech vágní, a tak dával velkou možnost interpretace odpovědným důstojníkům na frontě, kteří mohli prakticky kohokoliv obvinit z porušení rozkazu i kvůli banální věci a odsoudit ho k smrti či službě v trestném praporu. Stalinovým cílem bylo vytvořit situaci, kdy se sovětský voják bude bát více vlastního velení než Němců, a půjde tak raději do boje. Traduje se, že Stalin jednou prohlásil: „V sovětské armádě vyžaduje více odvahy ustoupit než postupovat.“
„Proto je třeba zamezit řečem o tom, že dokážeme donekonečna ustupovat, že máme velká území, že naše země je skvělá a bohatá, že je zde velká populace a chleba bude vždy dost. Takové řeči jsou lživé a parazitické, oslabují nás a prospívají nepříteli; jestli nepřestaneme ustupovat, budeme bez chleba, bez paliva, bez kovu, bez surovin, bez továren a závodů, bez železnic. To vede k závěru, že je čas přestat ustupovat. Ani krok zpět! Takový by nyní měl být náš hlavní slogan,“ napsal v rozkaze Stalin.
Na základě tohoto rozkazu začaly být v rámci Rudé armády vytvářeny i tzv. blokovací/zadržovací oddíly. Ovšem tyto zadržovací oddíly nebyly Stalinův vynález – naopak Stalin jen obnovil to, co do Rudé armády již v roce 1918 zavedl jeho největší politický oponent Lev Davidovič Trockij a co aplikoval další Stalinův politický oponent v sovětském systému (a pozdější maršál Sovětského svazu popravený během politických čistek v roce 1937) Michail Nikolajevič Tuchačevskij, který tuto metodu použil na základě pokynu Trockého jako velitel 1. armády bolševického Ruska v roce 1918. Později byla myšlenka vojenských blokovacích oddílů opuštěna a této činnosti se dle potřeby věnovaly útvary NKVD či od roku 1943 speciální útvary vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ (rusky Směrť špionam, česky Smrt špionům).
Zadržovací oddíly zároveň nevznikly úplně až po tomto rozkazu – již od počátku německého útoku na Sovětský svaz byly vydány rozkazy a jednotky NKVD zajišťovaly mimo jiné i zadržování údajných dezertérů a zbabělců, které mnohdy na místě popravovaly. Často však šlo jen o muže, kteří se v chaosu rychlého ústupu Rudé armády a rychlého postupu útočících německých jednotek ztratili a neměli vůbec zájem dezertovat; to ovšem sovětskou tajnou policii nezajímalo a mnozí aktivní příslušníci sovětské tajné policie si jejich zadržením a popravou vylepšovali kádrový profil jako schopní a efektivní „bojovníci“ proti dezertérům, špionům a zbabělcům.
Trestné prapory nasazovali sovětští velitelé do míst nejtěžších bojů mnohdy se sebevražedným posláním a často také byly za tyto jednotky postaveny zadržovací útvary NKVD, které měly případné ustupující příslušníky trestných praporů postřílet jako zbabělce. Během druhé světové války byl vojenskými soudy Rudé armády odsouzen necelý milion vojáků a z toho 422 700 vojáků bylo posláno k trestným praporům. V ruských zdrojích se také uvádí, že jen během prvních tří měsíců existence blokovacích oddílů (červenec až říjen v roce 1942) byl zastřelen zhruba jeden tisíc vojáků pro dezerci a zbabělost. Dalších zhruba 24 000 zadržených poslali vyšetřovatelé do trestných praporů.
S vývojem války však došlo v roce 1944 k definitivnímu zrušení zadržovacích oddílů, byť prakticky byla myšlenka pravidelných vojenských zadržovacích oddílů opuštěn již pár měsíců po vydání rozkazu č. 227 a zadržovací oddíly byly vytvářeny jen dle potřeby. Také mnozí velitelé Rudé armády přímo na frontě rozkaz č. 227 ignorovali, protože jeho aplikaci považovali za snižování bojové morálky vlastních vojáků a vytváření zadržovacích oddílů také považovali za plýtvání vojáky, kteří jim pak scházeli na frontové linii.
Během druhé světové války jsou ovšem zaznamenány i případy, kdy speciální zadržovací oddíly NKVD místo klidného zázemí za frontovou linií a čekání na to, jestli budou střílet do ustupujících vlastních vojáků, se k nim na frontové linii naopak přidaly a společně čelili německému útoku. Tato skutečnost je zdůrazněná i v některých sovětských filmech, kde se téma zdržovacích oddílů opatrně objevilo, například v případě bitvy o Stalingrad.
V ruské kinematografii po rozpadu Sovětského svazu byl natočen o trestných oddílech i seriál, a to v roce 2004 pod názvem Trestný prapor za režie Nikolaje Dostala. Také v americkém filmu Nepřítel před branami z roku 2001 o bitvě o Stalingrad se objevila scénka s jednotkou zadržovacího oddílu Rudé armády.
