Sobota s povodněmi: Metro pod vodou a tragický osud pražské zoo

22.08.2002 Jiří X. Doležal

Pražané se semkli a společně plnili pytle s pískem.|Michal Protivanský

V pondělí odpoledne to v Praze vypadalo jako v předvečer svátků vánočních. V centru panovala vzrušená atmosféra, lidé měli v očích zvláštní světlo očekávání a přes padající déšť byly ulice plné. Radostně natěšení lidé spěchali k Řece - tento den jednoznačně s velkým písmenem. U Novotného lávky, kavárny u Karlova mostu, už v pondělí těsně po poledni usilovně vyklízeli vše, co se dalo, stavěli hráze z pytlů s pískem a utěsňovali okna. Neustále přijížděla nákladní auta - tu hasiči, tu náklaďák s pískem, tu kdosi od plynu...

Všichni profesionálové byli na místě a připraveni, vypadali trénovaně a odhodlaně. MĚSTO V OHROŽENÍ fungovalo jako hodinky. Bylo mi trapné na Lávce jen tak stát mezi těmi desítkami těžce pracujících lidí, i vydal jsem se na Kamenný most. Houfy lidí se mačkaly u zábradlí - bylo jich snad víc než ve slunném srpnovém dni - a snažily se nahlédnout dolů, pod sebe, do řvoucích vln. U jedné ze soch - na sobě žlutou pláštěnku - se usilovně skláněla dolů k Živlu drobná, nepůvabná dívka. Turistka, snad Francouzka. Skláněla se k hřebenu ječící pěny na vzedmuté vlně, co chtěla po pilíři mostu vyskočit až k ní, a pokoušela se fotografovat. Postavil jsem se o kousek dál, zapálil si cigaretu a dívčino úsilí pozoroval. Drobné tělíčko se klínem tisklo k mokrému olezlému špinavému kamennému zábradlí, pláštěnka se rozhrnovala, a jak se stehny držela kamenného zábradlí kamenného mostu, tak i zezadu bylo vidět, že už nejde jen o tu fotku, ale o fakt, že ŽIVEL JE BLÍZKO a že to děvčátko nesmírně vzrušuje. Asi jsem zakašlal nebo ucítila můj pohled - podívala se po mně, zrudla a zmizela. Ne do řeky - do davu. A pak už jsem docela cíleně zapomněl na povodeň, na oběti povodní i na profesionály-záchranáře, protože tím nejviditelnějším a nejbizarnějším povodňovým jevem v Praze byli povodňoví turisté.

Úterní ráno byly pražské periférie čumilů prosté, teprve v pozdějším dopoledni jsem kolem Libeňského mostu zaznamenal první pivní skauty s lahváči, komentující (plně fotbalovým stylem) řeku. Zamířil jsem proto do centra - pěšky z Hradčanské. Směrem k Myší díře se mnou kráčely desítky lidí vybavených fotoaparáty a videokamerami. Mánesův a Karlův most už byly zavřené, tak jsem zabočil na Malou Stranu. Před indickým velvyslanectvím sypala parta dobrovolníků písek do pytlů. Vrata do Senátu byla zabarikádovaná pytli s pískem. Střídala se u nich italská výprava - vyfotit se tam chtěli všichni. Když začala Malou Stranu evakuovat policie, šel jsem kolem budovy vlády jako kapka v lidské řece, jejíž proud kopíruje tok Řeky skutečné a jejímž cílem je řeka sama. Bylo nás MNOHO, kteří chtěli vidět Řeku, já jako jeden z mála neměl foťák a trochu mě omlouvalo, že jsem tam pracovně, ale přesto jsem si připadal jako člen smečky hyen.

Dav plynul k Čechovu mostu a najednou se přede mnou vynořila Letná - při pohledu zespodu ona stráň korunovaná metronomem vypadala jak fotbalová tribuna plná papoušků, protože pořád pršelo a pršipláště turistů byly křiklavě žluté. Ne stovky - tisíce lidí. A všichni sledovali Živel a natěšeně ČEKALI. Muži především fotografovali a natáčeli, ale také křičeli do mobilů, že TADY JSOU, že JSOU U TOHO. Ženy spíše fascinovaně civěly. Čekalo se na vyvrcholení. Opustil jsem dav a přes opuštěné Staroměstské náměstí (jen dobrovolníci a lidé, kterých se povodeň týkala, čumilové žádní a atmosféra čekání na válku) a přes Národní ke Slavii. Šel jsem domů přes most Legií... Uprostřed jsem se zastavil a díval se, jak ostrov pod mostem zaplavuje voda stejně rychle, jako most pokrývá dav. Čekání trvalo hodiny. Policie postupně zavřela most - lidé se mačkali před Národním divadlem. Pršelo. Byla zima. Ale lidé zůstávali... Teprve tma rozehnala poslední čumily. Kulminační vlna měla proti očekávání dorazit až druhý den.

Ve středu brzo ráno policie evakuovala Staré Město, Praha byla neprůjezdná a mně nezbylo než zůstat na levém břehu, kde bydlím. Šel jsem vyhlížet kulminaci povodně mezi papoušky na Letnou. Kulminační vlna dorazila nepozorovaně a neokázale. Řada lidí měla rádio - odpoledne se začaly objevovat zprávy, že hladina Vltavy už neporoste, a dav na Letné začal řídnout. Kromě všech dalších škod napáchaných povodní musím připomenout, že v prvních dnech povodně bylo v Praze odhadem padesát tisíc lidí hrubě zklamáno tím, že neviděli na vlastní oči spadnout Karlův most.

Povodně 2002: Praha.|Blesk:Mynařík

22.08.2002 Tomáš Feřtek

Povodně Praha 2002 • Dominik Schön

Ve chvíli, kdy klesá první mohutná vlna povodňového zpravodajství, srovnatelná snad jen s povodní samotnou, naprosto zákonitě vyvstanou tři obecnější otázky. Dalo se téhle katastrofě předejít? Lze se nějak připravit propříště? Jak účinně pomáhat?

Kdo to způsobil?

I když se poslední týden mnohem víc hovoří o údržbě krajiny, je třeba říct, že povodni se předejít nedalo. Ty odhadované dvě miliardy kubíků stoleté vody není schopna absorbovat sebelépe obhospodařovaná krajina ani sebelépe projektovaná vodohospodářská soustava. Vltavská kaskáda může reálně zadržet jen sto miliónů metrů krychlových. A povodně v Rakousku, kde je podíl ekologického, a tedy ke krajině šetrného zemědělství největší v Evropě, se od těch našich nijak významně nelišily. Tím nemá být řečeno, že bychom na změnu hospodaření v lesích a odklon od průmyslového zemědělství měli rezignovat, ale je fakt, že udržovaná krajina je schopna zabránit katastrofálním následkům takto velké povodně nanejvýš na horních tocích řek, ale ve chvíli, kdy voda z celého povodí naráz steče do jednoho koryta, se prakticky už nic dělat nedá.

Samozřejmě je možné tvrdit, že za povodně může globální oteplování, na němž se velmi pravděpodobně podílí lidská činnost. Ale poslední opravdu velká voda na konci devatenáctého století proběhla velmi podobně, pouze s tím rozdílem, že nejdříve povodně zasáhly Čechy a až pak Moravu. Rozsah záplav na Moravě byl tehdy prakticky identický s rokem 1997 (srovnáte-li mapy zatopených území). Můžeme debatovat o tom, jestli povodně nepřicházejí častěji než dřív, jestli nepřibývá extrémních klimatických jevů, ale jinak nezbývá než se s jejich existencí smířit.

Dá se tomu předejít?

Po minulém odstavci se zdá tato otázka nesmyslná. Ne tak docela. Povodni zcela předejít nelze, ale dají se zmírnit její následky. Když analyzujeme povodňové škody z roku 1997, které jsou s těmi dnešními minimálně srovnatelné, zjistíme několik překvapivých věcí. Například škody na průmyslových zařízeních představovaly asi 30 procent všech škod, na obytných domech 13 pro cent a škody na zemědělských kulturách tři procenta. Přitom pokud jde o rozlohu, byla nejvíce zaplavena právě zemědělská krajina. Z toho vyplývá, že nejefektivnější obrana před velkými povodňovými škodami je řízené vypouštění vody do zemědělské krajiny spojené s účinnou ochranou venkovských obcí. Voda rozlitá v ploché krajině způsobí relativně malé škody. Ještě lépe se před pěti lety osvědčily lužní lesy na sever od Olomouce a na jihu Moravy nebo rozlehlá luční krajina před Hradcem Králové, které velmi výrazně zbrzdily povodňovou vlnu. Na rozdíl od zemědělských kultur jsou lužní lesy nebo vlhké louky na pravidelné zátopy zvyklé. Navíc jde také o nejlacinější prevenci.

Při velké povodni řešíme problém, kam "na čas" uložit milióny kubíků vody. Prostor pro jeden kubík v nové přehradní nádrži nás přijde (v cenách roku 1998) na 450 Kč. Řízený systém hrází v lužním lese totéž zařídí za 4,50 Kč. Navíc i letos se opět ukázalo, že velké přehrady mohou zmírnit následky maximálně dvacetileté vody. Pak už je jejich vliv prakticky nulový. A kromě toho: na Vltavě už jsou všechny přehrady postaveny. Stejně tak je ovšem pravda, že lužní les nebo plochou krajinu nemáme k dispozici vždy. Pak z analýzy škod vyplývá, že nejúčinnější je vystěhovat z ohrožených míst průmyslovou výrobu, která se na konečných škodách podílí až z jedné třetiny. Stejně tak je důležité nepovolovat v říčních nivách nové stavby, i když se další stoletá voda zdá nekonečně daleko.

Jak pomáhat?

Všechny tyhle řeči, pokud je vezmeme na vědomí, nám ale mohou pomoci až při příští katastrofě. Jak ale pomáhat teď? Co je nejúčinnější? Kam je rozumné posílat peníze? Pět let staré moravské zkušenosti říkají: Přes všechnu pomoc včetně finanční nesou největší díl následků postižení. Finance od státu a pojišťoven představují maximálně deset dvacet procent nákladů na obnovu. Má tedy smysl pomáhat, i když se nám zdá, že to není naše věc a stát pomáhá dost. Peníze posílané na státem zřízené účty se dostávají k lidem velmi zdlouhavě a obtížně. Proto platí, že nejúčinnější je přímá pomoc.

Při moravských povodních si někteří lidé vybrali přímo jednu dvě rodiny v zaplavených oblastech, přijeli si jejich zničený dům prohlédnout a přivezli deset dvacet tisíc. Velmi často pomáhala darem obec obci bez zprostředkování státu. To je optimální řešení, rychlé a výrazně snižující zneužití peněz. Jako zdroj informací, komu pomoci, se velmi osvědčily neziskové humanitární organizace, jako Adra nebo Člověk v tísni, protože jejich pracovníci mají největší kontakt s terénem a vědí, kam pomoc přesně nasměrovat. A jedna připomínka na závěr. Nepodléhejte mediálním klamům. Aniž by to mysleli zle, vytvářejí novináři povodňové martyry, ke kterým pak směřuje největší pomoc, zatímco na ostatní se zapomíná. Tak jako na Moravě nebyly zničeny jen Troubky, nejde letos jen o Metly a Zálezlice.

22. 8. 2002 Miloš Čermák

Povodně 2002: Praha.|Blesk:Mynařík

Již déle než týden funguje většina médií ve zvláštním režimu, protože se věnuje téměř výlučně povodním. Některé redakce to mají přitom o to těžší, že jsou samy velkou vodou postiženy. Názor mediálních expertů, politiků a zřejmě i většiny ostatních lidí je ten, že si česká média vedou obecně spíše dobře. Stres, vyčerpání a materiální nepohoda jsou na výsledku znát méně, než by se dalo čekat.

Z celostátních deníků na tom minulý týden byly nejhůře Lidové noviny, jejichž budova v Karlíně byla zcela vyplavena. Redakce se již v úterý přestěhovala do provizorních prostor v tiskárně Mafra v Malešicích. "V newsroomu to vypadá jako ve vietnamské počítačové učebně," říká jeden z redaktorů, kteří sedí namačkáni u velkého stolu se zhruba patnácti počítači. Ty se z Karlína podařilo včas odvézt, takže redakce může fungovat docela dobře aspoň ve "virtuální" formě. Mimo provoz je většina telefonních linek, takže redaktoři (a vlastně i počítače) mají s okolním světem spojení pouze přes mobily. Signál byl v Malešicích původně velmi slabý, ale operátor velmi operativně přistavil k tiskárně mobilní vysílač.

Deník celý týden vycházel v běžném prázdninovém rozsahu. A i když bylo v novinách o něco víc chyb než jindy, nebyly mimořádné podmínky zase tolik znát. Problémy by podle vedení redakce nastaly pouze v případě, kdyby se pobyt Lidových novin v Malešicích protáhl. Při výrobě příloh či magazínu by už zázemí asi redakci chybělo. "Zatím je v lidech spousta nadšení. Uvidíme, jak dlouho nám to vydrží," říká šéfredaktor Veselin Vačkov. Blízko zátopové zóně je i nové sídlo MF Dnes v pasáži Broadway v ulici Na příkopě. Vchod do pasáže byl v době velké vody obložen pytli s pískem, ale to se nakonec ukázalo jako zbytečné. Voda se sem vůbec nedostala. Ale do budovy se nedostala ani elektřina, kterou si redakce vyráběla na postarším naftovém generátoru. Proud nešel od úterý do čtvrtka. "Celé noviny se i s rozšířeným zpravodajstvím a mimořádnými přílohami vyráběly jen na několika počítačích. Lidi z různých oddělení se u nich střídali, psali a lámali stránky. Světlo nešlo, takže večerní výroba probíhala při svíčkách a svitu několika počítačových obrazovek. Což nepostrádalo jistou romantiku," popisuje situaci zástupce šéfredaktora Robert Čásenský.

Z Příkopů se odstěhovala zpravodajská redakce sesterského serveru iDnes, která se přesunula do kanceláří nad Muzeem. Odtud připravovala zpravodajství "minutu po minutě" - nejprve v nouzové podobě (servery společnosti IOL, na kterých iDnes běží, byly zatopeny), od pátku již v normálním režimu. Z celostátních televizí hrozilo určité nebezpečí pouze Primě, protože Česká televize a Nova sídlí vysoko na kopcích. Budova Primy je na Palmovce v Libni, která sousedí se zatopeným Karlínem. Policie vyzvala většinu zaměstnanců Primy k evakuaci, voda se však nakonec zastavila asi dvě stě metrů od televize. V budově přitom celou dobu zůstali technici a redaktoři zpravodajství, kteří připravovali mimořádné vstupy.

Hůř dopadly regionální televizní stanice: například českobudějovická Gimi (dodávající lokální zpravodajství právě Primě) se musela evakuovat již o minulém víkendu. Studia museli opustit také moderátoři hudebních rádií: týkalo se to například píseckého rádia Prácheň, které se již v pondělí přestěhovalo do nouzové buňky na kopci vedle svého vysílače. Evakuovalo se českobudějovické Rádio Faktor i pražské Country Rádio, které vysílalo ze Žižkova. Problémy měl i veřejnoprávní Český rozhlas: vystěhovat se muselo například českobudějovické studio či redakce stanice Regina, sídlící v Karlíně. V pohodě a beze stresu ovšem nebyla ani média, která sídlí v bezpečné vzdálenosti od kritických oblastí. Zřejmě v každé redakci jsou zaměstnanci, které povodeň nějak materiálně zasáhla. Mnozí v redakcích přespávají nebo se naopak do práce vůbec nedostanou. A problémy s opadávající vodou zdaleka nekončí.

Asi největší zátěž čeká již zmíněné Lidové noviny, které se budou vracet do značně poničené budovy. Shodou okolností se přesně před dvěma týdny vrátila do původní budovy na Manhattanu redakce listu Wall Street Journal, která odtud byla evakuována loni 11. září. Není bez zajímavosti, že šéfredaktor Paul Steiger si v odpovědi o svých pocitech vypomohl metaforou s povodní. Řekl: "Je to podobné, jako když se vracíte do svého domu, kterým se prohnala ohromná potopa a potře buje renovaci. Nic není tam, kde by to být mělo, cítíte plesnivinu a pamatujete si strach, který jste při záplavě měli." Redaktoři Lidových novin budou dobře vědět, co tím myslel.

29.08.2002 Pavel Kovář

Povodně roku 2002 zaplavily řadu stanic|Metroweb

A je po všem... Když v úterý 13. srpna stavěli hasiči metra na ulici před stanicí Florenc metr vysoké zábrany z písku, říkali: je to zbytečnost, ale když to šéfové chtějí... Vůbec nevěřili, že voda tudy do metra pronikne a bude tak vysoko, ale v noci tekla najednou voda Sokolovskou i Křižíkovou ulicí z Karlína a taky od Štvanice. "To je konec," hlesli. Hasiči metra a dobrovolníci stavěli usilovně zábrany z písku na mnoha stanicích. "Hurá, neteče nám to horem!" radovali se, než zjistili, že stanice jsou zatopeny zezdola. Povodeň nejvíc potrápila metro na trase B z Florence na Palmovku. Tady se do stanic dostaly splašky s odpadky a proměnily je v olbřímí, nesnesitelně zapáchající žumpy. Svízelná je i situace na stanicích áčka Malostranská a Staroměstská, kde po usilovném několikadenním čerpání klesla voda jen nepatrně, což vzbuzuje podezření, o němž nechce nikdo nahlas mluvit: že došlo k poškození tunelu pod vltavským dnem...

Známe se nějaký rok a vím, jak má práci v metru rád. Zpočátku nechtěl o rozhovoru ani slyšet. "Ředitelství Dopravního podniku vyhlásilo embargo na informace ohledně událostí v metru. Ty může poskytovat pouze tisková mluvčí. Kromě toho se v médiích objevilo, že informace o metru, zároveň protiatomovém krytu, podléhají režimu utajení," bránil se. "Ale vždyť já jsem si přečetl v novinách hromadu nejrůznějších informací, například i to, že desítky fachmanů a údržbářů z celého metra vždy jednou za půl roku nacvičovaly atomový poplach."

Voda i za sucha

Nejspodnější části metra leží až čtyřicet metrů pod zemským povrchem, a tak není divu, že v okolí Vltavy voda zaplavila sedmnáct z celkového počtu jedenapadesáti stanic. Tím vznikla obrovská vana více či méně spojených nádob. A to jak v metru, tak i ve spodních vodách. Tady je třeba říci, že i v "době sucha" mají zaměstnanci metra starosti se spodní vodou a neustále ji odčerpávají, zejména ve stanicích trasy B. Vltava totiž teče nejen svým korytem, ale i tekutými písky pražské kotliny. Osudovým pro kolaps metra bylo úterý 13. srpna, kdy už druhý den byla uzavřena stanice Vltavská. Na sousední Holešovické voda prosakovala ze stavby další trasy směrem na Kobylisy, ale až do večera byla odčerpávána. Pak se však kolem 21. hodiny prolomila část stěny oddělující kolejiště od stavby a do Holešovické vtrhla voda z řeky. Hasičům, kteří tu odčerpávali dosud zvládnutelné průsaky, šlo rázem o záchranu nejnutnější techniky a života.

V té době pražský primátor tvrdil z televizní obrazovky, že podle zpráv vodohospodářů nebude Vltava v nejbližších hodinách výrazně stoupat, což byl ovšem fatální omyl, jak se ještě tu noc ukázalo. V příštích dnech se primátor Igor Němec a šéfové vodohospodářů vzájemně chytali za slovíčka o padesátileté, stoleté, pětisetleté či tisícileté vodě, o rychlosti poskytování informací a také o jejich interpretaci. Živel vyhrál nad civilizací, s tím jsme se museli hořce smířit, nicméně otázky, jestli se mnohá protipovodňová opatření nemohla udělat lépe, o to palčivěji přetrvávají. Zvlášť u podzemní dráhy, jež měla pověst neprodyšného protiatomového krytu. Ten neměl například ohrozit ani přímý teroristický útok na tunel vedoucí pod řekou. Zlaté oči, chce se říci dnes.

Nedostali šanci

"Ze stejného důvodu, při ujišťování, že se nic neděje, že voda ve Vltavě bude večer stoupat pomalu, bylo v úterý třináctého kolegům na béčku oznámeno, že se ruší mobilizování zesílených služeb, takže ty ve dvaadvacet hodin odešly. Zůstala jen běžná pohotovost - dva elektrikáři a jeden zámečník," pokračuje můj společník, jenž má pro svou anonymitu pádný důvod: obavu, že by mohl ztratit práci. Zároveň má ale pohnutku pro svá sdělení. "Nyní začínají politické a personální hry, na koho malér svalit. Mohl by to být šéf ochranného systému metra inženýr Jiří Svoboda, odborník a dobrý chlap, který měl v této situaci převzít velení, ale to mu nebylo umožněno. To byla další chyba!" dodává.

Krizový štáb sice rozhodl, že v inkriminované úterý pojedou na béčku vlaky metra jen do dvaadvaceti hodin, ale později zřejmě v důsledku optimistického výhledu toto nařízení údajně nedodržel. "Podle kolegů, kterým věřím, jezdily vlaky z Florence k Invalidovně skoro do půlnoci. Když jeden z nich volal na dispečink, že na Invalidovně jsou dole obrovské průsaky a voda stříká kolem kabelů ve zdi, ať se ihned metro uzavře, řekli mu: co se staráš, od toho jsou tady jiní! Nyní mělo následovat jediné: zavřít ve vlakových tunelech předěly, třicetitunová vrata, přes něž by voda neměla proniknout. Na béčku mimo jiné mezi stanicemi Náměstí Republiky-Florenc, dále Florenc-Křižíkova a Invalidovna-Palmovka. Rozhodnutí však přišlo pozdě, a proto se nepodařilo zavřít předěl Florenc-Křižíkova. Když se do toho jen tříčlenná hotovost chtěla pustit, nešel už elektrický proud, musela by to činit ruční pákou, což je nesmírně vyčerpávající práce nejméně na hodinu. Navíc prý chlapi stáli už po pás ve vodě a ta rychle stoupala. Tak byla Florenc z této strany obětována," pokračuje šokující vyprávění.

Z dalšího vyplývá, že ostatní dva předěly se sice podařilo zavřít, ale nikdo dnes neví, jestli natolik spolehlivě, aby těsnily. Protože třeba právě na Invalidovně narušila voda zdivo nad tlakovým uzávěrem mezi eskalátory a nástupištěm. Sám mohl být sebevíc těsný, ale to bylo k ničemu, když si voda udělala průrvu nad ním a nezadržitelně se valila dovnitř. K dalším velkým poškozením vlakového tunelu došlo poblíž stanice Můstek, dále na Palmovce a zřejmě i na jiných místech, o nichž se zatím nemusí vědět. K přesnému zjištění škod dojde jedině až po odčerpání vod. "Vedle těch strašlivých škod a práce, která nás teď čeká, je smutné, že my všichni, co jsme se starali o ochranný systém metra a měli každý půlrok manévry, které něco stály, že my jsme nedostali šanci si to vyzkoušet v praxi. Věříme totiž, že lecčemu se dalo zabránit," končí smutné líčení.

Promarněný čas?

Kdy tedy skončil v úterý 13. srpna provoz na trase B ze stanice Florenc směrem na Černý Most? Patrně nikoliv ve dvaadvacet, jak bylo původně rozhodnuto a jak dodnes stále tvrdí ve všech médiích generální ředitel Dopravního podniku Milan Houfek. Nevznikla právě tady ztráta minimálně dvou hodin? Kdyby se o dvě hodiny dříve uzavíraly traťové předěly na béčku, nemohly být škody menší? I když připustíme, že živel udeřil rychle a s mimořádnou silou, zřejmě by tady nemuselo dojít k "utopení" dvou vlakových souprav. Třebaže mohou být účetně odepsané (údajně jsou to staré vagóny sovětské výroby), byly ale provozuschopné, a už jen proto měly stále svou cenu.

Generální ředitel však trval na dvaadvacáté hodině i v pořadu Přesčas na ČT 2, víc než o týden později. V něm dále odmítal všechny spekulace i fámy a volal - až po vyčerpání vody - po diskusi s odborníky. "Kdyby zpráva o stoleté či pětisetleté vodě přišla o pět až šest hodin dříve, zařídili bychom se podle toho," zazněla z jeho úst vcelku logická obhajoba. Když se ale vzápětí letmo zmínil o ochranném systému metra, sdělil neuvěřitelnou informaci, již nechal moderátor Michal Horáček zřejmě kvůli časové tísni bez povšimnutí. "Protiatomový poplach vyžaduje přípravu šesti až sedmi hodin, " pravil ředitel bez mrknutí oka. Lze si představit agresora, jenž nám takový útok laskavě a v tomto předstihu oznámí? Vždyť podobně bez varování zaútočila povodeň. Nebyla však atomová, to je fakt. Na druhou stranu v zájmu objektivity přiznejme, že protipovodňové plány počítaly například u stanice Křižíkova nanejvýš s půlmetrovou výškou vody. Přenosné bariéry, jež se osvědčily na vltavském nábřeží, tady byly včas postaveny, jenomže voda tu stoupla několikanásobně výš. Pro to se i lehce dostala do metra, a tak třeba tohle může být pro jeho vedení jisté alibi.

Policie vyšetřuje

Nicméně další a podstatné otázky zůstávají. K čemu máme ochranný systém metra? Proč se procvičuje? Proč ředitel mluví o dvaadvacáté hodině, když lidé na béčku tvrdí opak? Kdy tedy jel opravdu poslední vlak? Volám inženýra Jiřího Svobodu, šéfa ochranného systému metra, a pokládám mu jen tuhle jedinou otázku. Odpovídá podle očekávání: "Nezlobte se, ale veškeré informace podává tisková mluvčí." Namítám, že je to nepraktické, protože ona to nejspíš neví a bude ho volat, navíc má jistě dost práce. "Chci znát jen čas, číselný údaj, nic víc," nevzdávám se. "Nezlobte se, děkuji," říká unaveným hlasem a pokládá telefon.

Na ředitelství závodu Metro zvedne sluchátko dopravní náměstek inženýr Urbánek. I v tomto dialogu o posledním vlaku je zpočátku dlouho řeč o tiskové mluvčí, nicméně po chvíli náměstek přiznává, že údaj nezná, ale dává mi číslo dispečinku, kde by měli žádané vědět. Tady svítá naděje. Inženýr, jehož jméno raději nevyslovme, má sám o tento údaj zájem. "Taky bych to rád věděl, ale policie odvezla všechny písemné záznamy. Zkusím to najít v počítači. Můžete zavolat za hodinu?" praví slibně. Ovšem v určený čas jen suše oznámí: "Bohužel, nic nevím, policisté počítače zapečetili." Tohle je zřejmě pravda, protože v pondělí 19. srpna začalo vyšetřo vání, jak oznámil náměstek policejního prezidenta Miroslav Antl. Podnětem byl novinový článek téhož dne v Právu. Novináři tohoto deníku se katastrofě metra věnovali ze všech médií nejdůkladněji a nejzevrubněji. Přišli mimo jiné s hypotézou, že pokud se prokáže vina členů představenstva a dozorčí rady Dopravního podniku na škodách v metru, mohou tito lidé (generální ředitel a řada pražských zastupitelů) přijít o svůj osobní majetek. To umožňuje obchodní zákoník. To, že do případu zvolna, ale jistě vstupuje politika, potvrzují i obavy nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové "z mlžení a zatemňování skutečností při vyšetřování příčin zatopení metra a určení těch, kdo jsou odpovědni za dvoumiliardovou škodu". (Právo, 22. 8.) Kdy tedy kauza metro skončí? Těžká otázka. Policie mluví o nejméně půl roku trvajícím vyšetřování.

Nečerpáme Vltavu?

U větrací šachty nedaleko Rudolfina a stanice Staroměstská hučí nejvýkonnější čerpadla: poradí si s osmi tisíci litrů za minutu. Patří hasičům z Frankfurtu nad Mohanem. Německá kolona přijela do Prahy se třiasedmdesáti vozy, sto padesáti muži a veškerým zabezpečením kromě nafty; tu dodávají pražští hasiči. Němci mají s sebou i kuchaře, jenž vaří na základně v ruzyňských kasárnách. "Za den jsme vyčerpali deset miliónů litrů vody," oznamuje jeden z obsluhy těžko představitelný objem. "Ale ve větrací šachtě šla voda dolů jen o metr a půl a ve stanicích na obou březích taky moc neklesá. Snad nečerpáme vodu z Vltavy?" pokrčí rameny. O této nejšílenější hypotéze se zatím jen šeptá, nicméně poškození tubusu pod vltavským dnem nelze vyloučit.

Tady, u řeky, se odčerpaná voda může vracet zpátky do jejího koryta. Obtížnější je to však u stanic vzdálenějších, z nichž voda musí odtékat do přetížených kanálů. Výjimkou je Vysočanská s blízkou Rokytkou. O odčerpání stanic se podělily různé české firmy a činily tak zdarma (dostanou za to jako zakázku opravu daného místa?). Jim pomáhali profesionální i dobrovolní hasiči od nás, již zmínění Němci a Dánové. Pokud jde o nejbližší budoucnost, podle mínění zaměstnanců, s nimiž jsme mluvili, by měla být koncem roku v provozu stanice Florenc na trase C. Tady by se zazdily vstupy do nižší trasy B, o jejímž uvedení do provozu je nyní předčasné uvažovat. Nejoptimističtější termín zní: snad do konce roku 2003.

Vstup do metra plný vody.|archiv Blesku

29.08.2002 Hana Benešová

Povodně 2002: Zoo Praha.|Blesk:Mynařík

Pražská zoologická zahrada prošla zkouškou vody. Na tisíc zvířat bylo evakuováno. Devět savců a přes osmdesát ptáků uhynulo. Na hlavu ředitele se sneslo mnoho chvály, ozvala se však i kritika kvůli utracení některých zvířat. Ředitel zoo PETR FEJK opakuje, že kdyby mu byl místo chlácholení sdělen skutečný rozsah blížících se záplav, mohli jich zachránit více.

Lachtan Gaston, který byl po čtyřsetkilometrové pouti odchycen v Německu, uhynul při návratu pár kilometrů před českými hranicemi. Co zapříčinilo jeho smrt?

Mohlo k ní dojít v důsledku stresu a vyčerpání v kombinaci s infekcí, možná měl vnitřní zranění. Přesná příčina smrti se zjišťuje ve Státním veterinárním ústavu. Kdyby byl Gaston v pohodě, nechytili by ho. Dvousetkilový lachtan je ve vodě nepolapitelný.

V jakém stavu jsou evakuovaná zvířata?

Podle míry své senzitivity jsou ve stresu. Většinu ptáků jsme museli třikrát stěhovat. Už evakuovaná zvířata byla znovu zaplavená, voda daleko přesáhla plány stoleté vody, byla tam, kde ji nikdo nečekal. V té chvíli hodně ptáků uhynulo, další hynou v důsledku poststresového šoku. Hroch Slávek, který přežil v zatopeném pavilónu, se má lépe, začneme mu napouštět jeho bazén.

Jak ztrátu svých svěřenců snáší ošetřovatelé?

Lidé tady, v zahradě, jsou často napojení víc na zvířata než na lidi, mnozí z nich nemají rodinu, jen svou práci. Teď ztratili někoho blízkého, člena rodiny. Je to největší tragédie v mém životě. Ať byla moje rozhodnutí správná, nebo ne, zůstanou pro mě navždy traumatická.

Byl jste u posledních chvil slona Kadíry a hrošice Lentilky. Rozhodl jste se pro utracení sám?

U Kadíry nás bylo dvacet, pořád jsme vymýšleli, co pro jeho záchranu můžeme podniknout. Kadírovi lidé mě pak přemlouvali, aby se to skončilo. Nebyla žádná naděje. Všechny jsem vyhnal, zůstali jen lidé od zvířete, střelec a já. S Lentilkou jsme neměli na vybranou. Hrozilo, že uplave, za týden se mohla vynořit u Mělníka. Stáli jsme se střelcem po pás ve vodě a čekali, až se objeví a bude na dostřel. Ještě jsem volal zoologovi Lentilky a člověku, který se o ni celou dobu staral. Potvrdili mi, že není jiná možnost. Bylo půl jedenácté večer.

Proběhl první odhad materiálních škod?

Povodeň se dotkla majetku v hodnotě dvou set osmdesáti miliónů, neznamená to ale, že ho všechen zničila.

Jak dlouho bude trvat obnova?

Záleží na prioritách. Jestli to magistrát ustojí a dá nám ročně aspoň dvacet miliónů, můžeme obnovu do tří let zvládnout. Dobrovolníci chodí, techniku máme k dispozici, dostáváme finanční dary. Za peníze, které mám v rozpočtu, nejdřív zrekonstruuji bydlení pro zaměstnance, nemají kam jít a já se o ně musím postarat.

Poničené pavilóny zůstanou na stejném místě, nebo je přesunete jinam?

Názor, že v zahradě kromě území nad skálou nesmí nic být, opadne. Při rekonstrukci pavilónů by se měly samozřejmě udělat úpravy, které by u nejtěžších zvířat usnadnily evakuaci. Pavilón slonů je nad úrovní stoleté vody. To znamená, že kdyby to byla stoletá voda, tak je neohrozí, jenže ona přišla opravdu neuvěřitelná voda. V pavilónu goril, který jsme před necelým rokem otevírali, úniková věž zvířata zachránila.

Až na Ponga.

Můžete mít superevakuační plán a uklouznete na schodech. Nikdo neví, co se tam stalo. Ve stresu může jedno zvíře napadnout druhé, Pong byl navíc nejmladší ze skupiny. Samec si vždycky bude chránit spíš harém než mláďata.

Která část zoo bude zpřístupněna?

Otevřeme horní část zahrady. Mělo by tam vše fungovat, jako by se nic nestalo, s tím rozdílem, že návštěvníci uvidí i zvířata z dolní části zahrady. Jsem přesvědčen, že do pár měsíců zpřístupníme i malý okruh v dolní části zoo, kde jsou pandy, papoušci, dravci, sloni, bažantí voliéry a lachtani.

Projekt indonéské džungle pokračuje?

Investorem je magistrát. Stavba běží, jako by se nechumelilo. Dole probíhají uklízecí práce a nad skálou se staví. To je dobře.

Mluvil jste v poslední době s primátorem Němcem?

Dosud jsem s ním nemluvil. Nehovořili jsme spolu ani nikdy předtím.

Nabídly vám pomoc zahraniční zoo?

Vědí o nás po celém světě - byly tu televize z Japonska, Saúdské Arábie, Kanady. Pomohou nám například při doplnění chovných skupin, už jsme dostali nabídku na slona a hrocha.

Prošla podobnou zkušeností i jiná zoo?

Neznám takový případ. Menší zahradu v polském Opolí postihla povodeň v roce 1997. Rozsah naší evakuace je však zcela ojedinělý.

Ozvala se Marta Kubišová, která vás obvinila z popravy zvířat?

Ne. Já tady nejsem od toho, abych po lidech plival, i když třeba plivnou na mě. Vycházel jsem z přesvědčení, že jsme na stejné lodi a máme stejnou motivaci - pro spěch zvířat. Když se dozvěděla, že byl zastřelen slon a hroch, nechala se unést emocemi. Kdyby tady byla, věřím, že změní názor.

Ví se o hrochu Slávkovi, hrošici Barborce, o lachtanech Báře a Julince. Sledoval jste vy sám osud některého zvířete zvlášť úzkostlivě?

Nedá se říct, že bych měl k nějakému zvířeti úzkostlivý vztah. Velice mě bolí smrt Ponga. Když si vzpomenu na tu kalvárii, než jsem ho dostal z Arábie, kde ho u šejka cpali pro pobavení hranolkami a kolou. Našel jsem ho, dali jsme půl miliónu za transport, staral se o něj jeden z našich nejlepších ošetřovatelů, denně jsme probírali, jak se Pongovi vede... Pak je tu Gaston. Chytrý šikovný lachtan byl z dětského pohledu nejslavnějším chovancem této zoo. Mám pocit, že ztrátu Gastona prožívá plno rodin v Praze, každý ho znal. Jeho návrat měl být happy endem.

22.08.2002 Bohumil Pečinka

Povodeň v roce 2002 byla zničující, nikdo ji v tak velkém rozsahu nečekal.|Martin Přibyl

První úvaha, která napadne při pohledu na povodňovou zkázu, je, že dojde ke zbrzdění modernizace země. Nedávná katastrofa rovněž změní způsob osidlování českých zemí v následujících letech.

Velká voda prostě pohne veřejnou i soukromou sférou. Už dnes mohou vládní, krajští i obecní úředníci postižených oblastí zmačkat a zahodit svoje návrhy rozpočtů na rok 2003. I v privátním sektoru budeme svědky mnoha nečekaných obratů, například vzrůstu cen stavebních prací, pojistek, krachu stovek živnostníků a ze dne na den rovněž dojde ke změně odhadu cen mnoha nemovitostí. Tisíce lidí v této zemi se prostě octnou v jiné životní situaci.

Před pěti lety

Častým argumentem v povodňových diskusích bylo, že státní správa se poučila ze záplav, jež se odehrály na severní Moravě v létě 1997. Tolik důvodů ke spokojenosti ale není. Pravdou je, že většina obcí si od té doby dala dohromady integrovaný záchranný systém. Takže starostové obcí, okresní přednostové a krajští hejtmani dnes přesně vědí, jak postupovat v době katastrof. Na postižených místech došlo také k zalesnění mnoha oblastí, což ale přinese až dlouhodobé efekty. Václav Mencl, místopředseda sněmovního výboru pro regionální rozvoj, si před časem udělal analýzu, ze které vyplývají méně potěšitelné údaje. Například ani po pěti letech od jedné z největších katastrof na českém území nemá dobrá polovina tamních obcí vytyčena zátopová území. Když pak přijde nečekaná povodeň, dopadá to jako v případě některých obcí na Litoměřicku, kde si občané ani vedení radnic nebyli schopni předem odhadnout případná rizika. Mencl rovněž uvádí, že za pět let byly udělány minimální úpravy na horních tocích tamních řek. Za velkou chybu také považuje, že od posledních povodní nebyly vytvořeny žádné poldry (nádrže na zadržení vod). Stručně řečeno, severní Morava si při velkých přeháňkách může všechno zopakovat.

Územní plány

Jestliže ve výše uvedených případech se vždycky lze vymluvit na nedostatek peněz, jen těžko lze pochopit, proč ještě třináct let po listopadu 1989 nemá téměř polovina z 6200 obcí územní plány. Tedy jeden ze základních rozvojových dokumentů, v němž musí být mj. zakresleno povodňové území, od čehož se následně odvíjí směr stavebních aktivit. Například na severní Moravě to vypadá tak, že většina lidí si postavila nové domy na stejných místech, takže jsou v budoucnu vystaveni přibližně stejnému nebezpečí. Poslanecká sněmovna by v tomto směru měla daleko silněji zatlačit na obecní samosprávy, aby rychleji přijaly základní standardy osidlování.

Rozpočet

První, na co si při podobné katastrofě člověk v našich zeměpisných šířkách vzpomene, je stát, konkrétně státní rozpočet. K pokrytí nejnutnějších nákladů obvykle slouží rozpočtová rezerva, což zhruba představuje dvě a půl miliardy korun. Bohužel Zemanova vláda dokázala tuto rezervu vyprázdnit ještě do poloviny roku 2002, takže Špidlův kabinet se může buďto zadlužit, nebo ušetřit z dosavadních kapitol rozpočtu. Ohledně rozpočtu na rok 2003 platí jedno: dosavadní struktura výdajů bude radikálně pozměněna. Těžko si představit, že vláda bude jednat podle původních záměrů a vyčlení desítky miliard na výstavbu železničních koridorů, stíhačky nebo že si poslanci z rozpočtového výboru budou jako každoročně rozdělovat svým domovským obcím několik miliard podle vlastní úvahy. Prioritou rozpočtu 2003 se dnes stala obnova části zničené země a její infrastruktury. Velkým tématem se stane, odkud půjdou tyto peníze. Vladimír Špidla bude moci dokázat, zda je realisticky uvažující politik, který je schopen zredukovat plánovaný nárůst různých sociálních dávek a přesměruje tyto peníze do postižených oblastí.

Kdo nám pomůže?

To slyšíme od lidí, jimž vzala velká voda majetek. Při známé "pojišťovací negramotnosti" českých lidí je tato otázka samozřejmě vysílána směrem ke státu. Jeho možnosti ale nebudou nekonečné. Každá postižená rodina dostane od obce tu větší, tu menší jednorázový příspěvek na nejnutnější přežití v řádu desítek tisíc korun. Radnice většiny obcí mají také od poloviny devadesátých let tzv. Dybovy fondy pro modernizaci bydlení, které mohou svým občanům za minimální úrok a s dlouhodobou splatností poskytovat půjčky. Něco podobného může zorganizovat koneckonců i vláda. Jestliže ale dnes některé obce vypadají jako Lidice v létě 1942, těžko si dělat iluze, že na místě, kde stojí rozvaliny, budou za dva roky stát někdejší živé obce. Je daleko pravděpodobnější, že stát prostředky spíše použije na výstavbu větších bytových jednotek na okrajích měst, kde budou postižení lidé nuceni začít novou existenci. To je na všem to nejstrašnější - největší povodňové ztráty nikdo vyčíslit ani odčinit nedokáže, protože nejsou hmotné povahy.