Na Kavkaze bývalo vždycky rušno. Po rozpadu sovětského impéria začaly občanské války a etnické čistky
Po rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991 se zvláště na Severním Kavkaze, ale i v jiných bývalých svazových republikách prudce zhoršila společenskopolitická a bezpečnostní situace. Příčiny je třeba hledat v dramatickém propadu životní úrovně, rostoucí inflaci, geometrickou řadou narůstající kriminalitě, a to včetně jejích nejtěžších forem, v deziluzi obyvatelstva, které si svou frustraci vybíjelo v léta tutlaných nebo potlačovaných národnostních, etnických a teritoriálních rozporech, jež nyní vzplály plnou silou.
Napětí se stupňovalo nejen ve Střední Asii, ale především na národnostně, kulturně a nábožensky velice pestrém Kavkaze, odedávna zranitelném místě již carského Ruska, jež podle vojenského publicisty A. L. Gizettiho zaplatilo jeho dobývání a ovládání v letech 1801 až 1864 24 946 padlými vojáky.
Stalinské násilné přesídlování celých národů
Koncem roku 1991 se situace vyhrotila v Severoosetské autonomní sovětské socialistické republice, nyní zvané Republika Severní Osetie-Alanie, představující subjekt Ruské federace. Rozkládala se v podhůří a na severních svazích Velkého kavkazského hřebene a v povodí řeky Těrek. Vznikla 5. prosince 1936.
Někteří publicisté spatřují hlavní příčinu destabilizace v této republice v následcích stalinských deportací v únoru a březnu 1944, kdy lidový komisariát vnitra (NKVD) přesídlil za kolaboraci s německými okupanty do Kazašské a Kyrgyzské SSR 602 193 obyvatel Severního Kavkazu, z toho 496 460 Čečenců a Ingušů, 68 327 Karačajevců a 37 406 Balkarů. Tyto deportace vyvolaly územní nároky Ingušska vůči Severní Osetii. Ingušové požadovali návrat prigorodného okresu a pravobřežní části Vladikavkazu, jež po jejich vysídlení ve čtyřiačtyřicátém roce připadly Severní Osetii.
Uprchlíci vyhrotili situaci
Hned po vyhlášení Ingušské republiky v rámci Ruské federace 4. června 1992 začaly v Čečensku etnické čistky. Čečenci vyháněli tisíce Ingušů do jejich „vlastní“ republiky. Mnozí nedobrovolní vyhnanci se přesídlovali do rozvinutějšího prigorodného okresu Severní Osetie a do Vladikavkazu. Zároveň se z Jižní Osetie, náležící Gruzii, valily do téhož okresu a do hlavního města Severní Osetie – Vladikavkazu – desetitisíce osetských uprchlíků.
Tato záplava vyhrotila následkem pádu životní úrovně původního obyvatelstva vzájemné vztahy. Ruku v ruce s tímto poklesem následoval pronikavý nárůst kriminality. Ingušové byli vystaveni otevřené diskriminaci, zatímco gruzínští Osetové se těšili řadě výhod a privilegií. V Ingušsku rozvinuli kampaň na podporu „vlastních občanů“ v Severní Osetii. Zesílil boj za návrat prigorodného okresu Ingušsku a přesunutí ingušského hlavního města z Nazraně do Vladikavkazu. Všechny tyto kroky vedly k teroristickým a diverzním akcím z obou stran, braní rukojmí a k etnickým čistkám za použití zbraní. Umírali lidé... Častými se stávaly případy ukořistění zbraní, munice a materiálních prostředků ve vojenských útvarech rozmístěných na území Severní Osetie.
Energické kroky Ingušů, kteří usilovali o násilné připojení sporných území, vzbudily všeobecný hněv Osetů a ještě více zhoršily beztak napjaté ovzduší v oblasti.
Malá odbočka: kdo jsou Osetové a Ingušové?
Osetové, vlastním jménem Iron nebo Digoron, původně žili ve stepích severně od Kavkazu. Ve 13. století je Mongolové vytlačili na jih. Jazykově a kulturně je ovlivnili Gruzíni. Živili se hlavně pastevectvím a zemědělstvím. Řeč patří k indoevropské jazykové rodině a je pokračováním jazyků Alanů a Skytů.
Ingušů dnes žije v Rusku přibližně dvě stě tisíc. Dříve se živili zemědělstvím a pastevectvím, dnes převládá zemědělství a práce v průmyslu. Věřící vyznávají sunnitský islám. Jejich jazyk patří do čečenské větve kavkazské rodiny. Snad se nedopustíme politické nekorektnosti, konstatujeme-li, že tyto dva národy mezi sebou neudržují právě družební vztahy.
Na scénu přicházejí Rusové
S cílem stabilizovat nebezpečnou situaci Nejvyšší sovět Ruské federace výnosem č. 2990-1 z 12. června 1992 potvrdil návrh Severní Osetie na zavedení výjimečného stavu ve Vladikavkazu, alagirském, mozdockém, pravobřežním a prigorodném okrese a zavázal vládu Ruské federace nasadit vojenské kontingenty nezbytné k ochraně veřejného pořádku a zabezpečení jiných opatření, jaká předpokládal Zákon Ruské sovětské federativní socialistické republiky O výjimečném stavu.
Aby orgány splnily toto usnesení, přemístily do Severní Osetie 12 460 vojáků, 97 jednotek obrněné a 59 jednotek kolové techniky vnitřních vojsk ministerstva vnitra Ruské federace.
I když se ztráty ruských vojsk během jejich účasti v osetsko-ingušském konfliktu, od jehož ukončení uplyne letos 6. listopadu již třicet let, ani zdaleka nedají srovnávat s oběťmi, které jim způsobila první a druhá čečenská válka (o ztrátách ve válce proti Ukrajině, rozpoutané letos 24. února, vůbec nemluvě), přece jen si v jejich řadách lidské životy toto nasazení vyžádalo. Nebyla to ostatně jediná účast ruských vojsk při hašení multietnických rozmíšek na území někdejší, nyní však rozpadnuvší se supervelmoci, zaujímající v minulosti šestinu zeměkoule, o jejíž obnově tak sní ruský prezident Vladimir Putin.
Akutní hrozba světovému míru
Jestliže při zásazích na Severním Kavkaze, ve Střední Asii, ale i v Moldavsku bylo někdy možno – třebaže se skřípěním zubů – mluvit o určité stabilizaci velmi často zapeklité a nepřehledné situace, kdy na povrch vyplouvaly letité animozity spojené s křivdami způsobenými deformacemi národnostní politiky, ve válce na Ukrajině jsme svědky něčeho jiného. Zásah kupříkladu v Podněstří nebo v Severní Osetii totiž rozhodně nehrozil přerůst v třetí světovou válku. Vždy se jednalo o konflikty víceméně lokálního charakteru, kdy – objektivně řečeno – nešlo vždy jednoznačně určit jejich původce. Kdežto nyní se svět v důsledku války na Ukrajině ocitl v největším nebezpečí od karibské krize před šedesáti lety. Jenže ta – na rozdíl od současného, dramatického zhoršení vztahů mezi Západem a Ruskem – trvala pouhých třináct dní, kdežto vztahy s Ruskem čím dál víc klesají pod bod mrazu od jeho anexe Krymu před osmi lety.
