Měl získat Nobelovu cenu i světové uznání, čeští kolegové ale jeho převratný objev zazdili
Píše se 15. listopad 1906. Krevní transfuze představují obrovské riziko, úmrtnost je při nich totiž vysoká, a tak jsou nezřídka zakázány. Na fóru českých lékařů tehdy vystupuje třiatřicetiletý Jan Janský z pražské psychiatrické kliniky na Karlově a prezentuje závěry svého výzkumu. Svým pacientům i jejich návštěvám (tedy zdravým lidem) několik let odebíral krev a nashromáždil 3160 vzorků. Ty chtěl využít k potvrzení hypotézy, že psychický stav jedince se dá vyčíst ze složení krve, což by umožnilo diagnostikovat duševní choroby pouhým krevním odběrem. Nic takového se neprokázalo. V podstatě náhodou ale přišel na něco úplně jiného: lidská krev dá rozdělit do čtyř různých skupin a některé se navzájem nesnáší, což vysvětluje, proč byly do té doby krevní transfuze často neúspěšné.
Po skončení přednášky převratného objevu se nestane vůbec nic. Neznámý Janský budil nedůvěru, protože byl psychiatr a ne hematolog, nebo aspoň chirurg, a publiku se ani jeho výzkum příliš nezdál. Janský i tak příští rok své poznatky publikoval v odborném tisku pod názvem „Haematologická studie u psychotiků“ a do článku zahrnul i shrnutí ve francouzštině. Navíc plánoval ve svém výzkumu pokračovat, ale protože na psychiatrii běžně k transfuzím nebyl žádný důvod, vůbec se k tomu nedostal.
Jistá naděje mu svitla o pár let později, se začátkem první světové války. Janský se nechal dobrovolně naverbovat na frontu jako lékař a žádal velitele, aby mohl u zraněných vyzkoušet transfuze podle vlastních zákonů. Nebylo mu vyhověno. Zákroky tak prováděl tajně, ale při jednom mu zraněný voják zemřel (jak se ukázalo, zřejmě kvůli záměně krevních vzorkům), což si nadějný lékař vyložil jako poslední znamení, že má svůj objev nadobro opustit. Na frontě ho navíc postihl infarkt a s podlomeným zdravím se vrátil do vlasti, kde v roce 1921 v pouhých 48 letech zemřel na anginu pectoris. V době jeho smrti už si jeho výzkum nikdo nepamatoval a jeho jméno bylo veřejnosti zcela neznámé.
Janský za svého života ale nevěděl, že už v roce 1900, tedy 6 let před ním, vysledoval vídeňský hematolog Karl Landsteiner tři krevní skupiny, které pojmenoval A, B a C (název té poslední skupiny následně změní na nulu). O dva roky později jeho kolegové Decastello a Sturli zjistili, že některé vzácné případy do těchto tří skupin nezapadají a že tedy musí být i nějaká čtvrtá, která bude později nazvána AB. V roce 1910, tedy čtyři roky po Janském, celou věc znovu zkoumal Američan William Moss. A ten, stejně jako Janský, rozpoznal čtyři krevní skupiny, které také nazval římskými číslicemi – jenže opačně než český vědec.
K Mossovi se nějakým zázrakem dostal Janského článek z roku 1907 s oním shrnutím ve francouzštině, a tak nakonec uznal, že Čech byl první, kdo na ohromném vzorku více než 3000 lidí správně popsal všechny čtyři základní krevní skupiny, a začal jeho jméno zmiňovat i v mezinárodním vědeckém tisku. O tom však v Čechách nebylo ani tušení. Janského si nikdo nepamatoval a když už, tak se mělo za to, že je to nějaký cizinec. Ještě v roce 1923 vyšlo shrnutí historie krevní transfuze od renomovaného českého profesora Jiřího Diviše, který napsal, že objevitelé krevních skupin byli Američané – „Landsteiner, Jansky a Moss“.
Teprve o pár měsíců později se delegace českých vědců na VI. mezinárodním chirurgickém kongresu v Londýně dozvěděla, že Janský nebyl žádný Američan, ale Čech. Po příjezdu domů vše ověřili a zjistili, že onen neznámý český hrdina je skutečný a jeho přelomová práce opravdu existuje. Její autor byl ale bohužel už dva roky po smrti... Jak se z něj stala hvězda české vědy a proč nakonec získal Nobelovu cenu za objev krevních skupin Rakušan Karl Landsteiner, prozrazuje další epizoda ze série Životy slavných v úvodu článku.
