Před 80 lety utrpěla maďarská armáda nejtěžší porážku ve svých dějinách
Během stalingradské strategické útočné operace zaměřila Rudá armáda svou pozornost vedle Paulusovy 6. armády, obklíčené ve stalingradském kotli, na spojence třetí říše, neboť její velení správně usoudilo, že jsou mnohem hůře vyzbrojeni než stále ještě hrozivě silný Wehrmacht.
Za těchto okolností není divu, že jeden z drtivých úderů dopadl na 2. maďarskou armádu pod velením generála Gusztáva Jánye, který si již od konce prosince 1942 uvědomoval, že jeho vojáci jsou na řadě. Letecký průzkum uskutečněný příliš pozdě, po 11. lednu 1943, kdy se konečně vyjasnilo, však neodhalil žádné známky nepřátelských příprav k útoku. Sovětští vojáci byli v maskování zkrátka mistry.
Rudá armáda soustředila zdrcující síly
Voroněžský front pod velením generálporučíka Filippa Ivanoviče Golikova, tvořený 40. armádou s osmi střeleckými divizemi, třemi tankovými brigádami a třemi divizemi dělostřelectva, 18. střeleckým sborem se čtyřmi střeleckými divizemi a dvěma tankovými brigádami a 3. tankovou armádou s osmi střeleckými divizemi a jednou střeleckou brigádou, dvěma tankovými a jedním jezdeckým sborem a dvěma dělostřeleckými divizemi, měl celkem 21 střeleckých divizí, jednu střeleckou brigádu, pět dělostřeleckých divizí, stejný počet tankových brigád a dva tankové a jeden jezdecký sbor.
Raketový nástup
Dvanáctého ledna 1943 v 9.55 h začala sovětská ofenzíva hodinovou dělostřeleckou přípravou, po níž vyrazily do útoku střelecké jednotky podporované obávanými tanky. Již před polednem útočící vojska skoro zničila 4. pěší pluk 7. lehké divize. 35. pěší pluk téže divize a německý 429. pěší pluk 168. pěší divize se však držely celý den. Do konce prvního dne útoku Rudá armáda postoupila do hloubky tří a šířky šesti kilometrů.
V noci útočil Voroněžský front na 20. lehkou divizi. Německý 700. tankový svaz ztratil následujícího dne všechny tanky až na pět. Na konci druhého dne byly zničeny 4. a 35. pěší pluk 7. lehké divize a 23. pěší pluk 20. lehké divize, jakož i zálohy IV. sboru a 700. tankový svaz. Průlom v maďarských liniích se rozšířil na deset kilometrů do šířky a dvanáct do hloubky.
Tři sta kilometrů široký průlom
Brzy ráno 14. ledna sovětská 40. armáda prorazila mezi III. a IV. sborem, přičemž de facto zničila 7. lehkou divizi. Osmnáctý střelecký sbor do oběda stihl porazit 12. lehkou divizi a do večera pronikl osm kilometrů do hloubky. Třetí tanková armáda generálmajora (od 18. ledna 1943 generálporučíka) Pavla Semjonoviče Rybalka, jenž byl ukrajinské národnosti, udeřila u Kantěmirovky na německý XXIV. tankový sbor, ale v pětačtyřicetistupňových mrazech postupovala pomalu.
Patnáctého ledna sovětské jednotky vytlačily II. sbor a valily se vzniklou průrvou. Pozdě večer téhož dne 40. armáda rozšířila průlom do šířky šedesáti kilometrů a pronikla do třicetikilometrové hloubky. Osmnáctý střelecký sbor ukořistil veškeré divizní dělostřelectvo 10. lehké divize.
Koncem prvního týdne sovětské ofenzívy, 19. ledna, vznikl ve frontě armád Osy severozápadně od Stalingradu obrovský, tři sta kilometrů široký průlom. Rudá armáda zajala 52 000 nepřátelských vojáků, zničila nebo ukořistila 170 tanků, desetkrát víc děl, 2800 kulometů a 6000 motorových vozidel.
Umíráček
Na doporučení velitele skupiny armád B polního maršála Maximiliana von Weichse nařídil říšský kancléř Adolf Hitler, aby 2. maďarská armáda organizovala zbývající maďarské jednotky za frontou, kdežto dosud bojeschopné maďarské útvary budou podléhat německému velení.
Ve druhé polovině ledna 3. tanková armáda a samostatný 7. jezdecký sbor dostaly za úkol vypořádat se s 2. maďarskou armádou – přesněji řečeno s tím, co z ní zbylo. Podle plánu sovětského hlavního stanu vrchního velení (Stavky) měla ofenzíva Voroněžského frontu do konce ledna zničit zbývající spojence třetí říše na východní frontě. Tento úkol splnila.
Katastrofální následky
Porážka u Voroněže měla pro 2. maďarskou armádu zničující následky. Během svého ročního pobytu na frontě utrpěla kolosální ztráty, oficiálně vyčíslené v roce 1943 následovně:
Důstojníků vyřazeno z boje 2244 (364 padlých, 838 raněných, 990 nezvěstných a 52 zajatých), příslušníků mužstva 79 539 (6196 padlých, 14 943 raněných, 57 455 nezvěstných a 939 zajatých), příslušníků pracovních jednotek, k nimž patřili trestanci, ale také Židé, 23 308 (2158 padlých, 716 raněných, 18 843 nezvěstných a 1591 zajatých), úhrnem tedy 105 085 (8718 padlých, 16 497 raněných, 77 288 nezvěstných a 2582 zajatých).
Současná maďarská historiografie vypočítává celkové ztráty mezi 1. lednem a 6. dubnem 1943 ve výši 96 016 osob (28 044 raněných odeslaných do Maďarska, 26 000 zajatých podle sovětských zdrojů a 41 972 padlých a nezvěstných). To je podstatně méně než do roku 1989 uváděných 135 000 až 141 000 mužů. Při posuzování těchto údajů je třeba přihlédnout k faktu, že se nevztahují ke stejnému časovému rozpětí, a nejsou tedy plně srovnatelné.
Materiální ztráty 2. maďarské armády v lednu a únoru 1943 dosáhly rovněž astronomických rozměrů: 110 000 pušek, 32 000 pistolí, 3500 samopalů, 2900 kulometů, 400 středních minometů, 460 protitankových kanónů, 250 polních děl, 130 polních houfnic, 110 protiletadlových kanónů, 1000 motocyklů, 1600 osobních a 4000 nákladních automobilů, 190 obrněných vozidel, 56 000 koní, 16 000 povozů a 530 polních kuchyní.
Zničení 2. maďarské armády představovalo ztrátu většiny moderního vybavení, jež měly ozbrojené síly k dispozici. Ze ztrát utrpěných během dvanáctidenní sovětské ofenzívy na Donu v lednu 1943 se maďarská armáda materiálně ani psychicky už nikdy nevzpamatovala.
Autorská dvojice Charles K. Kliment a Dénes Bernád píše:
„Když si představíme ubohého honvéda, nedostatečně vycvičeného a špatně vybaveného a vyzbrojeného, napůl vyhladovělého a zmrzlého, v obnošené letní uniformě v ledovém vichru a krutých mrazech východní fronty, dva a půl tisíce kilometrů daleko od domova a bojujícího za cíle, které mu byly cizí, tváří v tvář přesile Rudé armády, je zázrak nejen to, že vůbec mohl bojovat, ale i to, že za těchto nemožných podmínek bojoval tak udatně. Vysvětlení spočívalo nejen v touze přežít a vyhnout se zajetí, ale také v pocitu odpovědnosti k vlasti.“
Řezník, nebo hrdina?
Jeden z posledních rozkazů vydaných velitelem zdecimované 2. maďarské armády 4. dubna 1943 zněl:
„Podle informací, které jsem doposud obdržel z bojiště, potvrzuji, že během zimních operací 2. armáda neztratila ani svou důstojnost, ani soudržnost. Naopak, 2. armáda bojovala na březích Donu statečně. Navíc některé jednotky vykonaly činy hodné výborné pověsti, kterou si maďarský voják během staletí vysloužil. Toto konání se vyrovná těm nejskvělejším činům kterékoli armády na světě.“
Podepsán: generál vitéz (udatný, galantní voják nebo rytíř, řád Vitézi Rend se uděloval od roku 1920 do roku 1944; pozn. J. Š.) Gusztáv Jány
Buď jak buď, z 209 000 příslušníků 2. armády odeslané v roce 1942 na východní frontu se v dubnu 1943 vrátilo pouhých 2994 důstojníků a 72 162 příslušníků mužstva. Posledním vlakem přicestoval 1. května 1943 do Budapešti generálplukovník Gusztáv Jány, Führerem z politických důvodů vyznamenaný za „zásluhy v poli“ 31. března Rytířským křížem. Oficiálně ho sice přivítali s veškerými poctami, soukromě však dostal důtku, a armáda dokonce uvažovala, že ho postaví před vojenský soud. Tomu však „řezník“, jak se Jányovi přezdívalo, prozatím unikl. Prvního srpna ho převedli do zálohy a odešel z veřejného života. Svou zemi opustil těsně před vpádem Rudé armády, ale pak se z nepochopitelných důvodů v říjnu 1946 dobrovolně vrátil do vlasti, kde se mezitím k moci drali Sověty protežovaní komunisté. „Lidový“ soud ho odsoudil k trestu smrti zastřelením a čtyřiašedesátiletý Jány skončil 26. listopadu 1947 před popravčí četou.
