Před 35 lety vzplál spor o Náhorní Karabach, první velký etnický konflikt za Gorbačovovy éry
Gorbačovova politika perestrojky a glasnosti sice umožnila otevřeněji diskutovat o dříve zapovězených nebo záměrně překrucovaných tématech, zároveň však otevřela stavidla nacionalismu a národnostní nenávisti, což bylo za předchozích generálních tajemníků, včetně tolik kritizovaného viníka „zastoja“ (stagnace) Leonida Iljiče Brežněva, naprosto nemyslitelné a nepředstavitelné.
Není divu, že nejtragičtější průběh měly národnostní rozmíšky právě na etnicky, jazykově a kulturně nesmírně pestrém Kavkaze. Místem krvavého účtování mezi Ázerbájdžánci a Armény se stala Náhorní karabašská autonomní oblast (NKAO), vytvořená 7. července 1923 jako součást Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky. Rozkládala se v jihozápadní části této svazové republiky na ploše 4392 km2, což představovalo 5,1 procenta území Ázerbájdžánu. K 1. lednu 1988 zde žilo 183 900 obyvatel, z nichž 74 procent představovali Arméni, 23,7 procenta Ázerbájdžánci a pouhá 2,3 procenta Rusové a občané jiných národností.
Chceme se sjednotit!
Separatistické tendence v Náhorním Karabachu se projevily v roce 1987, kdy začal sběr podpisů pod požadavkem sjednocení ryze arménských území a připojení NKAO k Arménii. Na toto téma dorazilo do prezidia Nejvyššího sovětu SSSR přes 250 kolektivních dopisů, jež se shodovaly v tom, že Náhorní Karabach je historická země arménského národa a že požadavky v něm žijících Arménů vyvolala nízká úroveň sociálně-ekonomického a kulturního rozvoje autonomní oblasti a dlouholeté nepochopení potřeb arménského obyvatelstva ze strany ázerbájdžánských stranických, sovětských a hospodářských orgánů.
Aktivní roli při získání veřejného mínění sehráli učitelé, studenti a představitelé inteligence. Situace se vyhrocovala.
Od stávek a mítinků k násilí
Na přelomu ledna a února 1988 začaly v Náhorním Karabachu stávkovat podniky. Probíhaly mnohatisícové mítinky napřed v Arménii a poté i v Ázerbájdžánu, jež často přerůstaly v přímé střety a pogromy. Od 28. února se prudce zostřila situace ve městech Sumgait a Kirovabad.
V Sumgaitu Ázerbájdžánci pořádali pogromy na Armény, provázené masovým násilím, loupežemi a podpalováním. Ve dnech 28. a 29. února v Sumgaitu a jeho okolí zahynulo 32 civilistů, z toho 26 Arménů a šest Ázerbájdžánců. Asi 200 osob utrpělo zranění a úrazy. Po vyhlášení zákazu vycházení a nasazení vojsk Zakavkazského vojenského okruhu a vnitřních vojsk ministerstva vnitra se situace stabilizovala. V Kirovabadu vojska zabránila velkým střetům a pogromům. Ozbrojené síly převzaly ochranu důležitých státních objektů a rodin arménské a ázerbájdžánské národnosti, 140 vojáků při tom utrpělo zranění a úrazy.
Situace se zhoršuje
V červnu a červenci 1988 se ale v hlavním městě Náhorního Karabachu Stepanakertu a v dalších okresech situace opět zhoršovala, a to natolik, že se vymykala kontrole místních mocenských orgánů. Výpady proti Ázerbájdžáncům nabývaly na intenzitě, což vyvolávalo odvetné reakce v Ázerbájdžánu. V obou svazových republikách znovu zaznívaly nacionalistické požadavky: „Ázerbájdžán Ázerbájdžáncům“ a „Arménie Arménům“. Pod nátlakem, hrozbami a provokacemi došlo k hromadné migraci populace. Projevila se neskrývaná snaha vyhnat Ázerbájdžánce z Arménie a Armény z Ázerbájdžánu. Obyvatelstvo dávalo najevo negativní poměr k sovětským vojákům konajícím službu na území obou republik. V hlavním městě Arménie Jerevanu stávkující přerušili provoz letiště Zvarthnoc. K jeho deblokaci došlo až po zásahu vnitřních vojsk a útvarů ministerstva obrany.
V září a říjnu 1988 zůstávala situace v obou republikách napjatá. Pokračovaly násilnosti a etnické pogromy s použitím zbraní. V druhé polovině listopadu život mnohých měst v Arménii a Ázerbájdžánu paralyzovaly mítinky a demonstrace. V Kirovabadu došlo 23. listopadu k pokusu uspořádat pogrom v budově městského výkonného výboru. Při obraně arménského obyvatelstva zahynuli tři vojáci a 67 osob utrpělo zranění. V Nachičevanu den poté demonstranti spálili obrněné vozidlo. Hrůza z pogromů přiměla k útěku desítky tisíc lidí…
Do Ázerbájdžánu dorazilo 147 747 uprchlíků z Arménie a opačným směrem se vydali 182 502 lidé. Pátého prosince řádění zachvátilo i ázerbájdžánskou metropoli Baku.
Jelikož sovětské snahy o urovnání nebezpečného konfliktu nepřinesly žádoucí úspěch, byl Náhorní Karabach v lednu 1989 podřízen přímo ústřední vládě Sovětského svazu. S tímto krokem však nesouhlasila ani Arménie, ani Ázerbájdžán, pod jehož správu se Náhorní Karabach vrátil teprve 28. listopadu 1989. Prvního prosince následovala jednostranná anexe Arménií.
Nezávislost
Obnovené nepokoje na přelomu let 1989 až 1990 vyústily 16. ledna 1990 v přímou sovětskou invazi. Sovětská vojska se stáhla krátce po vyhlášení nezávislosti Arménie a Ázerbájdžánu v roce 1991. Druhého září téhož roku byla vyhlášena nezávislost Náhorní karabašské republiky na území Náhorní karabašské autonomní oblasti a Šumjanovské oblasti jako reakce na vyhlášení nezávislosti Ázerbájdžánu. Ázerbájdžán sice nezávislost neuznal, potvrdilo ji však lidové referendum konané 10. prosince 1991.
V následujícím roce ozbrojené srážky mezi Arménií a Ázerbájdžánem přerostly v otevřený válečný konflikt, v jehož průběhu Arménie získala kontrolu nad celým územím Náhorního Karabachu a otevřela koridor z této enklávy do Arménie přes ázerbájdžánské území. Během roku 1993 vydobyli etničtí Arméni z Náhorního Karabachu několik vítězství a obsadili pětinu území znepřáteleného Ázerbájdžánu. V dubnu 1994 vůdce arménských separatistů Robert Kočarjan vyzval k široké autonomii v rámci jednotného arménského státu. Následující měsíc bylo vyhlášeno dočasné příměří a enkláva zůstala pod arménskou kontrolou. Vojska Arménie a Náhorního Karabachu okupovala zhruba třetinu území Ázerbájdžánu.
Konflikt v Náhorním Karabachu si v letech 1988 až 1994 vyžádal podle ruského demografa Vadima Viktoroviče Erlichmana 22 000 mrtvých, z nichž 14 000 činily bojové ztráty a 8000 civilní. Zahynulo 2000 karabašských vojáků, asi 500 arménských civilistů, 12 000 ázerbájdžánských vojáků a 7500 civilistů, z nichž asi 600 zabili Arméni v Chodžaly a 300 v Šuši. Uprchlíky se stalo na 850 000 lidí.
Druhá válka o Náhorní Karabach
Ve dnech 27. září až 10. listopadu 2020 proběhla druhá válka o Náhorní Karabach, zvaná též čtyřiačtyřicetidenní válka, v níž tentokrát Ázerbájdžán zaznamenal ve srovnání s předešlou výrazný úspěch. V prosinci 2020 jeho ministerstvo obrany oznámilo, že padlo 2783 ázerbájdžánských vojáků, 1245 bylo hospitalizováno a přes sto zůstalo nezvěstných. Již dříve Ázerbájdžán přiznal smrt 94 civilistů.
Arménské ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že padlo 4005 arménských vojáků a zahynulo 50 civilistů. Vztahy mezi oběma znesvářenými republikami zůstávají nadále velmi napjaté a nenávist zakořeněná mezi oběma národy přetrvá zřejmě ještě hodně dlouho. Arméni vzhledem k minulosti upřímně nenávidí Turky, kteří na nich za první světové války spáchali genocidu, a nezapomínají, že Ázerbájdžánci jsou jazykově a kulturně s Turky spřízněni.
Ztráty Sovětské armády a vnitřních vojsk SSSR a Ruska během arménsko-ázerbájdžánského (karabašského) konfliktu (1988–1994)
| Druhy ztrát | Důstojníci | Praporčíci | Poddůstojníci | Vojíni | Celkem |
| Trvalé | |||||
| Padlo v boji a zemřelo na zranění před umístěním v léčebném zařízení | 7 | 1 | 2 | 17 | 27 |
| Zemřelo na zranění v nemocnicích | 4 | 1 | 1 | 5 | 11 |
| Zemřelo na nemoci, zahynulo při katastrofách a následkem mimořádných událostí | 5 | 0 | 2 | 4 | 11 |
| Nezvěstní | 0 | 0 | 0 | 2 | 2 |
| ÚHRNEM | 16 | 2 | 5 | 28 | 51 |
| Zdravotnické | |||||
| Raněno, postiženo kontuzí, popáleno, utrpělo úraz | 33 | 13 | 98 | 247 | 391* |
| Onemocnělo | 75 | 8 | 52 | 304 | 439 |
| ÚHRNEM | 108 | 21 | 150 | 551 | 830 |
*) Včetně vojáků, kteří utrpěli středně těžké úrazy.
